LN: Jak byste postupovala, kdyby Vám zavolal hradní kancléř a žádal Vás o schůzku? Ptáme se na to proto, jestli existují nějaká pravidla pro soudce, jak se mají v takových případech zachovat?
Už když jsem byla advokátka, tak jsem se chovala tak, že mi takové nepříjemné nabídky ani nepřicházely. Byla jsem známá svými postoji a přístupy, takže jsem se s takovými věcmi nemusela vůbec vypořádávat. Mohu tak jen velmi těžko hodnotit, co bych dělala, kdybych byla v nějaké situaci, když jsem se v ní neocitla. Někdy může mít člověk dopředu pocit, že se zachová jako hrdina a nakonec se zachová špatně, ale někdy ani není zřejmé, co je tím správným chováním v určitém okamžiku.
LN: Volal Vám někdy kancléř Mynář, který přiznal, že mluvil s více soudci Ústavního soudu (ÚS), ale jejich jména prozradit nechtěl?
Už jsem opakovaně médiím řekla, že se k této otázce vyjadřovat nebudu, protože k ní nemám žádné nezprostředkované informace. Skoro to vnímám jako jakousi hru, kde je řečeno, že někdo (Mynář) s nějakými lidmi mluvil, ale nebude říkat s jakými, a teď se hledá ten, se kterým mluvil nebo ne. Myslím si, že není rozumné v této debatě pokračovat.
LN: Pokud by šlo o setkání na čtyři oči, preferovala byste veřejné místo (kavárnu apod.) nebo byste trvala na schůzce na půdě ÚS?
Správné chování člověka „tady a teď“ se vždy posuzuje podle velkého množství okolností, které v tu chvíli hrají roli. Každý člověk, i soudce, se samozřejmě stýká s velkým množstvím lidí a třeba ani v tu chvíli neví, že tento člověk má nějaký konkrétní zájem, který se týká určitých případů. Pokud stanovíme absolutní zákazy ve vztahu k soudcům, tak z nich uděláme osoby, které se nacházejí ve skleněné věži, která nemá nic společného s obyčejným životem. Možná by nějaká pravidla byla nápomocná, ale já jsem přísným odpůrcem kazuistických pravidel soudcovského chování právě proto, že nemohou zahrnout všechny situace. Taková pravidla se pak často stanou bičem na nejmorálnější soudce. Myslím si, že je správné o etice hovořit spíše formou otázek než příkazů.
LN: Jaké by měly být limity?
Nemělo by to fungovat tak, že někdo, kdo nemá s rolí soudce žádnou zkušenost, hodnotí, jak se měli soudci v daném okamžiku zachovat. Když jsem byla soudkyní NSS, tak jsem se musela setkat s prezidentem a debatovat s ním o svých odborných zkušenostech, pokud jsem chtěla jím být nominována na Ústavní soud. Tehdy byl ale formát těch setkání zorganizován velmi dobře, protože se jí účastnili předsedové všech vrcholných soudů, ombudsman a nejvyšší státní zástupce. Velmi jsem o tuto funkci stála, tak jsem logicky nemohla takové pozvání odmítnout. Pokud se dvě moci (exekutiva a soudní moc) potkávají v těchto nominačních procedurách a nemáme-li žádnou jasně stanovenou proceduru, tak pak se soudci musí s výkonnou mocí setkávat, aby tyto otázky diskutovali.
LN: Byla byste pro, aby se takovýto formát schůzek představitelů justice s prezidentem obnovil?
S ohledem na to, že má prezident množství personálních pravomocí vůči justici, jmenuje soudce, předsedy vrcholných soudů, ústavní soudce, myslím, že by bylo vhodné, aby byla zavedena tradice jakéhosi poradního sboru, složeného z odbornou veřejností respektovaných právníků z justiční, advokátní i akademické sféry, kteří by mu poskytovali personální náměty a prověřovali kvality navrhovaných kandidátů.
LN: Nechává Vás v klidu, že pan Mynář problém nevidí, a hodlá v neformálních schůzkách se zástupci justice pokračovat? A bude jim dál předávat „doporučení“ prezidenta, jak v konkrétních kauzách rozhodovat nebo o mluvit o „směnných obchodech“…
Jednou z největších ochran fungování demokracie je dělba moci. Moci musí být od sebe oddělené. Aby to fungovalo, tak nestačí jen pravidla, ale je potřeba, aby je všichni hráči respektovali. Ústava je tak napsaná. Pokud konkrétní představitel výkonné moci vstupuje do kontaktu s konkrétním soudcem, který bude rozhodovat v konkrétním sporu s cílem jej ovlivnit – už tím vyvoláním kontaktu se dostává do konfliktu s ústavní dělbou moci.
LN: Setkala jste se během své soudcovské praxe s tím, že na Vás politici nebo jiní účastníci řízení chtěli nějak působit nebo sdělovat svůj názor? A považovala jste to za nátlak?
Na ÚS běžně dochází dopisy občanů, ve kterých vyjadřují své názory a postoje. Určitě k tomu dochází u lidí, kteří nemají povinnost znát svoji roli v rámci dělby mocí. Někdo, kdo nemůže žádným způsobem soudní moci nic nabídnout, tak na něj bych se nezlobila, že takové rady na ÚS směřuje. Určitě se každému soudci stalo, že ho v nějaké kauze kontaktoval třeba spolužák. V takovém případě ho ale stačí zastavit. Určitě se nějaké takové pokusy vyskytují, ale neměly by se vyskytovat u lidí, kteří mají právnické vzdělání a mají rozumět rozdělení rolí, nebo u těch kteří hrají některou z rolí v rámci dělby moci.
LN: Máme informace, že novináři před zveřejněním prvního článku v Respektu, položili všem soudcům ÚS stejné dva dotazy – zda se s nátlakem setkali, a zda o tom chtějí hovořit do médií. Dr. Šimíček měl být jediným, kdo na obě otázky odpověděl kladně. Radil se s Vámi o tom, jak v této věci postupovat? A jak bylo vůbec složité vyjít s takovou věcí na veřejnost?
Dokonce jsem o tom hovořila přímo s těmi novináři, kteří přišli s ideou toho článku. Nejprve jsem měla pocit, že to není rozumné a nepřinese to nějakou velkou přidanou hodnotu, protože o této své zkušenosti budou hovořit jen morální lidé, kteří mají jistotu, že nic špatného neudělali. Ti nemorální, kteří mají pocit, že něco špatného udělali, tuto svoji zkušenost s novináři sdílet nebudou. Novinářům jsem řekla, že to nebude produktivní, protože ti, kteří se nyní zachovají odvážně, budou předmětem všeobecné kritiky. Naopak ti, kteří mají dobré důvody to zamlčet, mohou být jedině spokojeni, protože zůstali mimo pozornost médií. Tento svůj názor jsem však překonala. Moje pozice je nyní taková, že pravda z dlouhodobého pohledu ještě nikdy nikomu neublížila. Přijde mi však zraňující, že mezi kritiky chování Vojtěcha Šimíčka a Josefa Baxy se nacházejí lidé, kteří zdaleka nedosahují jejich morálních kvalit.
LN: Do médií se dostaly zmatečné informace, zda k problematice přijal ÚS na výjezdním zasedání nějaké vnitřní doporučení. Postavil se k této věci nějak ÚS?
Na tomto výjezdním zasedání jsem bohužel nebyla. Někdy ale člověku může dojít, že to byla snaha o ovlivnění až poté, co schůzka proběhne. To bylo myslím v případě druhé schůzky Vojtěcha Šimíčka s panem Mynářem. Nejhorší je takové etické problémy neřešit a pokrytecky je popírat nebo tvrdit, že se soudci musí zavřít do neprodyšné škatulky, ze které nemají vystupovat.
LN: Takže jste od předsedy Rychetského nedostali žádný manuál, jak v podobné věci postupovat?
Žádný manuál jsme o pana předsedy nedostali. Jak řekl Vojtěch Šimíček na sněmovním podvýboru pro justici, pan předseda není náš nadřízený, kterému bychom se měli zpovídat. Role předsedy soudu v jednáních třeba s ostatními částmi moci, je navíc trošku jiná než rozsah oprávnění soudce. Předseda soud řídí. Etická pravidla tak mohou být odlišná ve vztahu k chování předsedy soudu a k jednotlivým soudcům.
LN: Jak hodnotíte usnesení sněmovního podvýboru pro justici, který uvedl, že soudci mají podobné případy hlásit předsedovi soudu, a pokud jsou sami předsedové, pak informovat soudcovskou radu. V případě předsedy ÚS – ten by se měl obrátit za plénum. Považujete to za dobrý nápad?
Trochu se obávám zvyšování pravomocí předsedy soudu. Je asi docela dobré, aby soudce, který byl předmětem nějakého nátlaku či ovlivňování, toto sdělil senátu, který bude o věci rozhodovat. Ze zahraničí (například Polska nebo Maďarska) jsem získala zkušenost, že to bývají právě předsedové soudů, kteří slouží jako převodní páky moci výkonné ve vztahu k jednotlivým soudcovským rozhodnutím. Zvyšovat pravomoci předsedy soudu v takovýchto případech mi proto nepřipadá příliš vhodné.
LN: V rámci této kauzy opakovaně zaznívala otázka času – proč Šimíček a Baxa přišli se svými tvrzeními až s odstupem několika let. Co si o tom myslíte?
Nemyslím si, že je fér uplatňovat kritiku za včasné neoznámení celé záležitosti vůči Šimíčkovi s Baxou. Oni totiž s ničím nešli ven. Na přímou otázku novinářů jen odpověděli pravdu. To je něco jiného než o věcech nemluvit, kdy tlaku na rozhodování sice odoláte, ale nehovoříte o tom, protože by se to mohlo dotknout legitimity justice a její důvěryhodnosti. Oni by však na přímé otázky novinářů museli zalhat. Hodnotím to proto spíše tak, že nic neříkali, dokud se jich nikdo na nic neptal. Ve chvíli, kdy ale Vojtěch Šimíček dostal jasnou otázku, tak se rozhodl odpovědět pravdivě.
LN: Souhlasíte se závěry podvýboru, že v případech, o kterých hovořil Baxa se Šimíčkem, nebyla ohrožena nezávislost justice?
Myslím si, že ohrožena nebyla. Jeden rozhovor by ve vztahu k Šimíčkovi nebo Baxovi nevedl k rozhodnutí, které by neodpovídalo jejich přesvědčení.
LN: Nezlobte se na mě, ale to naopak vypadá, že to nyní bez vážnějších následků kancléři Mynáři prošlo a každý další soudce, kterého prezident jmenuje do funkce, by měl myslet na svou kariéru a rozhodovat dle stanovisek Hradu. Co je to vlastně za vzkaz soudcům?
Neumím na to nyní odpovědět. Nevím, co by byla správná reakce parlamentu. Nikdy jsem ani v podobné situaci nebyla. Ráda si vždy vyjasním, jak bych sama postupovala, kdybych se v ní ocitla. Necítím potřebu to hodnotit. Dívala bych se na to tak, zda všichni hráči v rámci dělby moci respektují pravidla hry. K nim patří, že všichni musíme respektovat hranice a nepřešlapovat na teritorium moci jiné.
LN: Podvýbor však konstatoval, že se bude problematikou dál zabývat. Myslíte, že by bylo na místě přijmout nějaká legislativní opatření, aby se ještě posílila nezávislost soudců?
Hovory o profesní etice se mají odehrávat především mezi profesionály, kteří v dané konkrétní situaci jsou. Je velmi rozumné, aby o tom spolu debatovali soudci, zejména proto, aby správně identifikovali okamžik, kdy se mohou ocitnout v nějakém riziku a nebezpečí. Měli by sdílet své zkušenosti.
LN: Kauza ukázala na nejednotu soudcovského stavu – chybí autorita, která by se za soudce postavila, nebo by stanovila nějaký závazný postup. Může to znovuotevřít úvahy o zřízení Nejvyšší rady soudnictví?
Víte takoví kibicové, kteří dnes vykřikují, jak by se zachovali, kdyby se něco stalo, to říkají, ačkoli se v podobné situaci neocitli. Druhá věc je, že na subtilní problémy, o kterých se bavíme, neexistuje jasný návod. Každý soudce má například jiný styl. S médii se bavím mnohem více než někteří moji kolegové. Podle nich je lepší, když zůstane soudce zavřený ve své kanceláři a svá rozhodnutí nevysvětluje. Já si myslím, že je o tom dobré hovořit, protože to zvyšuje legitimitu a důvěryhodnost justice i právní vědomí veřejnosti. Rozumím ale, proč kolegové zastávají odlišné pozice. Tím chci říci, že v otázkách profesní etiky nejsou jen správné a špatné odpovědi.
  |
LN: Bráníte se tedy nějakému etickému hodnocení s kulatým razítkem?
Přesně tak. Subtilní otázky se mohou objevovat i v etice novinářů. Existuje sice jasná černá a bílá zóna, ale v šedé zóně jsou odstíny, které musíte v každou chvíli vyhodnotit podle nějaké velké hodnoty ve hře a zachovat se správně v dané konkrétní situaci. Abyste to dokázali, tak je důležité o nich přemýšlet a mluvit s ostatními lidmi z profese.
LN: Máte nějaký vzor, jak to funguje třeba v zahraničí?
Justiční systémy musí reagovat na charakter společnosti. Třeba i na míru právního vědomí, politiky i novináře. V anglosaském systému mají soudci velmi dobrou pozici, referování o soudních rozhodováních je na vysoké úrovni a lidé justici důvěřují, že ani není potřeba, aby se soudci bavili s novináři. Naopak u nás, kde právní vědomí ve veřejnosti není vysoké, tak skutečnost, že soudci o rozhodnutích hovoří s novináři, pomáhá zvyšovat důvěru v justici.
LN: A konkrétní osobnost?
Pro mě je vzor, jak se chovat morálně, Milada Horáková. V čem spočívá? Nejprve je nutné si rozmyslet, co to znamená konat správně a pak skutečně takto jednat, ať už mi hrozí cokoliv. Tento vzor ale samozřejmě nepomůže v posuzování konkrétní zapeklité situace, jíž možná budu vystavena.
LN: Jak se Vám o tom mluví, když jste sama v pozici, kdy za několik let bude exekutiva rozhodovat i o tom, zda budete na ÚS pokračovat?
Na vaše otázky reaguji opatrně, protože mi nepřísluší vstupovat do politického boje. Kritizovat vysokého státního úředníka má charakter zásahu do politiky a toho by se měl soudce vyvarovat. Druhá věc je, že mám veliké pochybnosti, aby soudce šel do druhé nominace na ústavního soudce. Myslím si, že naše ústava spíše nepočítá s opakováním mandátu ústavního soudce. Nemusíte mě ale podezírat, že bych toužila po renominaci. Dodám, že nikdy nemůže stejný prezident rozhodovat o znovujmenování soudce, protože jde o desetileté období. Systém je nastaven dobře.
LN: Nechcete tedy opakovat mandát ústavního soudce?
Nemyslím si, že je to správné. Nikoho ale nebudu kritizovat, že mandát opakovat bude. Vždyť ani nevím, jak bych se v jeho situaci zachovala. Sama mám totiž dost starostí hlídat si etické chování vlastní, než abych kritizovala ty druhé.
