Silnic je jen minimální množství nutné k obsluze území a k tomu, aby se lidé dostali k vjezdu do podzemních garáží. Výsledek je pak jednoznačný. Velkou plochu nové čtvrti auta nijak neruší a lidé, hlavně pak děti, se mohou volně pohybovat.
I když je to u nových projektů čím dál častější, i v minulosti se u plánování myslelo na pěší. Například pražské sídliště Barrandov z osmdesátých let minulého století nabízí pěší osu, která například dětem umožňuje cestu do školy, aniž by se 1,5 kilometru musely potkat s auty – a to jde jinak o sídliště plné vozů a silnic. Architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel také nehleděli jen na auta, o kterých se tehdy myslelo, že budou vládnout světu.
Podobným příkladem, ovšem v čínském „gigaměřítku“, je projekt nové čtvrti v Šen-čenu. Tu pro internetový gigant Tencent navrhlo americké studio NBBJ. Stejně jako u Modřanského cukrovaru, i tady se auta dostanou, kam potřebují, a najdou i parkovací místa. Avšak silnice jsou jen na okraji čtvrti, její jádro je tak vyhrazeno pouze pěším.
Všechny zmíněné projekty jsou ale jen na půli cesty mezi čtvrtí podřízené autům a čtvrtí bez aut. Zatímco první extrém známe, druhý se buduje zejména v západní Evropě – autem se tam opravdu nedá dostat a parkovací místa zcela chybějí, případně jsou drahá, což motivuje k používání jiných typů dopravy.
