Letadlo začalo klesat. Přístroje se "zbláznily". Později kapitán klesání ještě úmyslně zrychlil, protože z letadla unikl kyslík.
Posádka i cestující sice mohli použít kyslíkové masky, ale první důstojník utrhl přívodní hadičku k masce a hrozilo, že zemře.
Později se podařilo nahodit jeden motor a nakonec i zbylé tři. Letadlo šlo na nouzové přistání v indonéské Jakartě.
Objevil se ale další problém. Přední sklo pilotní kabiny bylo tak poškrábané, že piloti přistávali naslepo. Nakonec úspěšně a pasažéři se jakoby zázrakem zachránili.
Podivné úkazy způsobil popel z výbuchu indonéské sopky Galunggung. Popel tvoří směs drobných tvrdých částeček minerálů, která obrousila čelní sklo, a jeho třením o letadlo vznikaly výboje statické elektřiny.
Navíc roztavený popel v motorech vytvořil mazlavou hmotu a ucpal je. Když letadlo kleslo, motory se ochladily a připečená hmota se odrolila.
Od té doby se posádky letadel učí rozpoznávat příznaky sopečného mraku a ví, že mají vypnout motory a klesnout. Původně se problémy s motory řešily tím, že se přidal tah. To ale vede při střetnutí s vulkanickým popílkem ke katastrofě.
V prosinci roku 1989 vlétl stroj společnosti KLM při své cestě z Amsterdamu nad Aljaškou do sopečného mraku. Šlo o mrak z výbuchu sopky Mount Redoubt a nebyl k rozeznání od normálního mraku. Piloti se pokusili přidat rychlost a z mraku vyletět, ale všechny čtyři motory přestaly fungovat. Posádce se po chvíli podařilo dva motory nahodit a i přes značné poškození navigačních systémů a elektroniky nouzově přistát na letišti v Anchorage.
