24. září 2018 5:00 Lidovky.cz > Byznys > Firmy a trhy

Haló, tady Pardubice. Jak radary z Československa dobyly letiště východního bloku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Skříně technického sálu TS RL-2D a RP-2E. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Skříně technického sálu TS RL-2D a RP-2E. | foto: Archiv autorů knihy Historie Radiolokační techniky v Československu

Terminály pražského Letiště Václava Havla prošly letos v červenci téměř dva miliony lidí. Celkem na ranvejích přistálo nebo z nich vzlétlo přes 15 tisíc letadel. Každý den kolem pěti set. V rušných hodinách se letadla na drahách střídala po minutách. Na nebi byl ještě větší rachot: první prázdninový měsíc přes naše území přeletělo 90 tisíc letadel. A zatímco dole na silnicích se mezitím stalo přes 8,5 tisíce nehod, při nichž zemřelo 55 lidí, v nepředstavitelném fofru na letištích a ve vzduchu vše proběhlo naprosto hladce. Nestal se jediný vážnější problém, chyba, nehoda. Za to, že cestování letadlem je jednoznačně nejbezpečnějším způsobem dopravy, vděčíme především jednomu vynálezu – radaru.

ADVERTORIÁL

Radar byl vynalezen až před druhou světovou válkou a jeho hlavním úkolem v té době bylo varovat armádu před útočícími letadly nepřítele. Už během několika let udělal obrovský evoluční skok kupředu (více o historii vojenských radarů v 1. a 2. díle seriálu) a začal se využívat i k civilním účelům. Především na letištích – stal se klíčovou součástí řízení letového provozu. Po válce se pak rozšířil na letiště celého světa.

Ovšem uplatnění radar našel i v celé řadě dalších oblastí: policisté s ním měří rychlost aut, meteorologové ho využívají k předpovědi počasí, zeměměřiči s jeho pomocí vytvářejí 3D mapy zemského povrchu, slouží také v přístavech při navigaci námořních i říčních lodí, v kosmu k navádění družic a vesmírných stanic... Využití radaru v moderní době může být i docela nečekané: třeba malé ruční zařízení pardubické firmy RETIA dokonce dokáže odhalit osoby za zdí – ale o tom podrobněji až ve 4. díle naší radarové minisérie.

Řídící pracoviště operátora přehldu RL-2D a přiblížení na přistání RP-2E.
Anténní systémy přistávacího radaru RP-2E s anténním domkem umístěným pod...

Telefony z Pardubic

Do historie vývoje civilních verzí radaru se zapsalo i Československo. V pardubické Tesle vyvinuli první radar už v 50. letech. Vše ale začalo už před válkou, kdy se podnik ještě jmenoval Telegrafia. Výroba ve městě na soutoku Labe a Chrudimky se rozběhla v roce 1922 a závod brzy patřil do špičky tehdejšího československého slaboproudého průmyslu. Zaměřil se především na telekomunikační zařízení – hlavně telefony a automatické telefonní ústředny. Vyráběly se zde ale také rozhlasové přijímače, reproduktory, gramofony, elektroléčebná zařízení, elektrické hodiny, filmové projektory a v době krize ve 30. letech dokonce svítilny na kola či elektrické zvonky. Telegrafia nebyla žádná montovna jako mnoho dnešních výrobních podniků v Česku. Firma měla své vývojové oddělení, a tak byla velká část výrobků vlastní konstrukce.

Jenže pak přišla válka, továrnu zabrali Němci a téměř veškerá výroba se zaměřila na vojenskou techniku, především v licenci berlínské firmy Lorenz. Mimo jiné se zde v utajeném oddělení závodu začaly vyrábět obrazovky a elektronky pro radary. Tam ovšem čeští vývojáři Telegrafie získali přístup až na konci války.

A tehdy také v Československu začal vývoj radarů vlastní konstrukce. Byl to fofr a německé zkušenosti s radarovou technikou se českým inženýrům velmi hodily. V létě 1949 začal v dřevěné boudě na střeše pardubické fabriky, která se už jmenovala Tesla, pracovat první pokusný vzorek přehledového radiolokátoru československé výroby. Bylo to zatím hodně primitivní zařízení – některé součástky se vyráběly třeba ze záclonových trubek. Byl to však dobrý start. První pardubické radary sloužily pro potřeby armády, pak se však Tesla zaměřila na civilní verze (tedy až na oddělení vývoje, které pracovalo na unikátních vojenských pasivních lokátorech; o jejich třech generacích – Kopáči, Ramoně a Tamaře – jsme psali ve 2. díle tohoto seriálu). A zaměření to bylo velmi úspěšné: v následujících dekádách fabrika vyrobila stovky radarů, které pracovaly na letištích zemí celého východního bloku.

Velkovýkrmna vepřů, nebo radary?

To se však stalo až později, teď se píše rok 1948, Klement Gottwald se „právě vrátil z Hradu“ a v Pardubicích se řeší otázka, kde bude radarový vývoj a výzkum probíhat. Velmi brzy je totiž jasné, že uvnitř závodu místo nebude. Už na jaře 1948 se rýsovala možnost získat areál velkostatku a konzervárny Kokešov v lesíku u obce Opočínek poblíž Pardubic. Právě se zde likvidovalo družstvo, které se neúspěšně pokusilo obnovit provoz. Vedení Tesly se Kokešov líbil, a tak se už v dubnu začaly bourat místní chladírny a pracovalo se na přípravných plánech. Jenže divoký rok 1948 přinesl změny v generálním ředitelství podniku a vše bylo jinak – výstavba se zastavila a areál dostala k dispozici velkovýkrmna vepřů!

Až o dva roky později soudruzi definitivně rozhodli, že se v Kokešově nebudou krmit prasata, ale vyvíjet radary. A tak se do areálu v lesíku u Pardubic, obehnaného vysokou zdí, konečně nastěhovaly týmy vývojářů, založily tam Ústav pro výzkum radiotechniky (ÚVR) – a vydržely tu až do 90. let.

„Opočínek byla vývojová základna Tesly Pardubice. První věci, které se tam vyráběly, byly kopie německých a amerických radiolokátorů. Bylo to od začátku do určité míry utajené pracoviště. Umístění vývoje za městem bylo proto velmi výhodné. Lidi tam dojížděli, a tím pádem nehrozil tak velký únik informací,“ popsal pracovník pardubické firmy RETIA Miroslav Kubík, který v ÚVR Opočínek pracoval od 70. let.

Technická budova Ústavu pro výzkum radiotechniky ÚVR Opočínek v Kokešově.

Technická budova Ústavu pro výzkum radiotechniky ÚVR Opočínek v Kokešově.

Dohnat a předehnat Západ

První větší úspěch v „lesním utajeném závodě“ slavili 14. listopadu 1951. Tehdy poprvé – a úspěšně – vyzkoušeli na věži ústavu experimentální vzorek radiolokátoru s plně automatickým sledováním ve všech třech souřadnicích. O tři měsíce později se rozjely zkoušky prvního prototypu a roku 1953 převzala radiolokátor do výroby Tesla Pardubice a postupně dodala pro armádu menší sérii těchto zařízení, která byla známá pod označením SRE-1. Už žádné záclonové trubky, podle odborníků byl tento radiolokátor co do kvality srovnatelný s podobnými zařízeními, která se v té době vyráběla ve světě.

Soudruhům se výsledky z Opočínku líbily, a tak vyhlásili velice ambiciózní plán. „Jednou se mi do ruky dostal zápis ze schůze ROH ze začátku fungování Kokešova. Byly tam rozepsané úkoly, jeden z nich zněl: Dohnat a předehnat západní vývoj do dvou let,“ vypráví se smíchem Miroslav Kubík. Padesátá léta byla holt plná optimismu a budovatelského nadšení... Radar SRE-1 si lidé mohli prohlédnout v roce 1965, kdy byl vystavován na Dnech nové techniky k 15. výročí ÚVR. Poslední kusy pak ještě nějaký čas sloužily k astronomickým a meteorologickým účelům.

Radary pro Ruzyni, Ivanku a Schönefeld

Dohnat Západ se samozřejmě nikdy nepodařilo, ale mezinárodní úspěchy (v rámci zemí Varšavské smlouvy a některých dalších „spřátelených“ států) pardubické radary přeci jen slavily. To když se konečně přešlo na hlavní program – vývoj a výrobu letištních radarů. Na základě zadání Státní letecké správy vývojáři z Opočínku vyvinuli letištní přehledový radiolokátor typu Tesla RL-1. Měl dosah 50 kilometrů a jeho úkolem byla kontrola a řízení dopravy v okrsku letiště a navedení přistávajících letadel do směru sestupové osy. Vyrobily se dva kusy, které začaly pracovat na letištích v Praze a Bratislavě.

To byl ale teprve začátek. Velký skok kupředu představovala souprava radiolokátorů RP-2 a RL-2, která tvořila dohromady systém GCA (viz box) podle mezinárodních předpisů ICAO (International Aviation Civil Organistation). RL-2 byl přehledový radar s dosahem do 50 kilometrů, RP-2 přistávací radar, který už dokázal určovat odchylku přistávajícího letadla od předem určené trasy. Dispečer potom rádiem hlásil pilotovi, jak má manévrovat, aby se dostal do správné polohy. První souprava začala pracovat na Ruzyni v roce 1960 – radiolokátory zde byly zdvojené (pro případ poruchy) a vybavené soustavou pro dálkové ovládání. Fungovaly pod označením RP-2E a RL-2D.

GCA – Ground Controlled Approach

Radary se k řízení provozu na letištích začaly používat už během druhé světové války, tedy velmi krátce poté, co byl radar vynalezen. Propracovaný systém zavedl tým Američanů pod vedením významného experimentálního fyzika, vynálezce a nositele Nobelovy ceny Luise Alvareze. Pojmenovali ho Ground Controlled Approach System (GCA – pozemní systém pro řízení letového provozu) a jeho dokonalost dokazuje i to, že se jeho princip prakticky používá dodnes. Jak funguje? Systém byl založený na dvou typech radarů – letištním přehledovém (ASR – Airport Surveillance Radar), který letadlo identifikuje a navede do okrsku letiště, a přesném přibližovacím radaru (PAR – Precise Approach Radar), pomocí nějž se pak řídí jeho přiblížení na přistání až do okamžiku, kdy pilot sám dobře vidí přistávací dráhu. Tuto dvoustupňovou soupravu radarů později doplnil sekundární radar (SSR – Secundary Surveillance Radar). To je aktivní radar, který ovšem ke svému fungování potřebuje speciální zařízení na palubě letadla, tzv. odpovídač. Ten přijímá signál radaru a odpovídá svým kódem, který má přidělený pro daný let od řízení letového provozu. Letadla jsou řízena ze země prostřednictvím ústních povelů předávaných pilotům pomocí rádiového spojení.

ÚVR Opočínek si u komunistické moci získával čím dál větší vážnost a v té době k němu bylo organizačně přiřazeno i pražské pracoviště VZSR (Vývojový závod speciální radiotechniky), kde se dokončoval vývoj přehledového radaru OR-2. Na rozdíl od pardubických zařízení pracoval v nižším kmitočtovém pásmu (vlnová délka 10 centimetrů – pásmo S), což umožňovalo větší dosah a lepší odolnost proti odrazům od meteorologických útvarů (deště, mraků nebo mlhy) i od pozemních objektů. Pardubické radary využívající menší vlnovou délku (3 cm – pásmo X) byly zase přesnější. Společně pak fungovaly dokonale. I díky tomu se československá radarová technika poprvé dostala za hranice – do NDR. V roce 1961 začala trojice radarů pomáhat v řízení letového provozu na hlavním východoberlínském letišti Schönefeld. Odpracovala zde stovky tisíc provozních hodin.

Moskva poroučí, Praha poslouchá

Následovaly další generace radarů, ještě úspěšnějších. Vyvážely se po desítkách, dokonce stovkách kusů. Hlavně do Sovětského svazu, ale i dalších satelitů Moskvy.

„Podle Varšavské smlouvy nám Rusové dovolili vyrábět jen civilní radiolokátory a naše armáda si kupovala vojenské radary sovětské provenience. My jsme zase vyráběli civilní radiolokátory i pro potřeby Sovětského svazu. Úspěšně. Vývoj přistávacích, přehledových a kombinovaných červenobílých letištních radiolokátorů, to byla ta nejslavnější éra pardubické Tesly. Byla jimi svého času vybavena všechna letiště u nás a hodně letišť v SSSR. Vyváželo se to ale i jinam,“ vypráví Miroslav Kubík. Občas totiž Moskva schválila i zakázku do jiných částí světa – například do Šrínagaru v indickém Kašmíru.

Anténní systémy s anténním domkem RP-3G na letišti Petropavlovsk na Kamčatce.

Anténní systémy s anténním domkem RP-3G na letišti Petropavlovsk na Kamčatce.

Celkem pardubická Tesla vyvinula, vyráběla a hlavně prodávala 17 typů přehledových, přistávacích a kombinovaných letištních radiolokátorů. Některé byly velice zajímavé: třeba typ RP-3F dokázal pracovat v rozmezí teplot -60 až +45 °C. To se Sovětskému svazu hodilo, radar se dal použít na mrazivých pláních severní Sibiře i v rozpálených pouštích středoasijských republik.

Kde sloužily pardubické civilní letištní radiolokátory

Přehledový radar RL-1A

- 50. léta – letiště Praha Ruzyně a Bratislava Ivanka

- 1966 – repasovaný radar na letišti Sliač Tri Duby

Přehledový radar RL-2F

- 1970 – Letiště Poprad – Tatry

Souprava radarů pro přehled a přiblížení na přistání RL-2D a RP-2E

- 1960 – Praha Ruzyně

- 1961 – Berlín Schönefeld

- 1962 – Bratislava Ivanka

- 1963 – Brno Tuřany

- 1964 – Ostrava Mošnov, Moskva Domodědovo

- 1965 – Moskva Šeremetěvo

- 1966 – Košice Barca

- 1966 – Aero Vodochody (RL-2D)

Přesný přibližovací radar RP-2E

- 1965 – Moskva Vnukovo

- 1966 – Kyjev Borispol

- 1967 – Šrínagar – Indie

Přesný přibližovací radar RP-2F

- 60. léta – Irkutsk, Adler Soči, Plzeň Líně a Sliač Tri Duby

Přesný přibližovací radar RP-3G

- 70. léta – Minerální vody SSSR, Brno Tuřany, Leningrad

Přesný přibližovací radar RP-4G

- přelom 70. a 80. let – minerální vody SSSR, KLDR, Budapešť Ferygery, Berlín Schönefeld, Praha Ruzyně; celkem přes 210 letišť – především v SSSR

Přesný přibližovací radar RP-5G

- začátek 90. let – Košice Barca, Praha Kbely, KLDR; celkem cca 40 letišť – převážně v SSSR

Přehledový radiolokátor RL-41

- 70. léta – Praha Ruzyně, Brno Tuřany, Ostrava Mošnov, Košice Barca, Poprad – Tatry, Sliač Tri Duby, Aero Vodochody

Přehledový radiolokátor RL-46

- počátek 80. let – převážně v západních Čechách

Přehledový radiolokátor RL-64

- počátek 90. let – Brno Tuřany, Košice Barca

Na mistrovství světa v lyžování ve Vysokých Tatrách začátkem roku 1970 bylo zase potřeba letiště v Popradu vybavit přehledovým radiolokátorem, který by dokázal pracovat i v údolí mezi Vysokými a Nízkými Tatrami. Typ RL-2 to kvůli velkému množství odrazů nezvládal. Podařilo se tak zhotovit unikátní radiolokátor RL-2F, který letadla přivážející sportovce a diváky na mistrovství spolehlivě navedl na přistání i mezi horami.

Kde udělali soudruzi chybu?

Vývojáři v ÚVR Opočínek a Tesle vyvinuli mnohem víc typů radarů než jen ty stacionární pro letiště. Za zmínku stojí hlavně lodní radiolokátor RR-3, určený pro lodě plavící se po řekách, kanálech, jezerech, a dokonce i pro příbřežní plavbu po moři.

U těchto radarů je důležitá vysoká rozlišovací schopnost (co nejmenší vzdálenost dvou objektů, které je radar schopen od sebe rozeznat) a nízká „slepá zóna“, tedy co nejmenší vzdálenost pozorovaného objektu od radaru. RR-3 měl rozlišovací schopnost i slepou zónu kratší než 10 metrů: vynikající výsledek. Zařízení se řadilo k nejšpičkovějším na světě. Vývoj byl dokončen v roce 1966, tehdy se ale ukázalo, že soudruzi opět někde udělali chybu – v Československu nebylo potřeba takové množství radarů, aby se vyplatilo rozjet sériovou výrobu. Naštěstí okamžitě projevilo zájem zahraničí. Říční radiolokátor značky Tesla tak vozily lodě s vlajkami NDR, Maďarska, SSSR, Jugoslávie, a dokonce i Rakouska a NSR!

RR-3 navíc vynikal designově. Získal zlatou medaili na veletrhu v Brně v roce 1967, ale i na mezinárodní výstavě průmyslového výtvarnictví v Lublani o rok později. Vystavován byl i na Západě: v Londýně, Amsterdamu, Hamburku, Vídni i jinde. Po neuvěřitelném úspěchu udělali soudruzi další chybu, obrovskou: rozhodli se v rámci RVHP přesunout vývoj a výrobu říčního radaru do Bulharska, aby pomohli místnímu rozvíjejícímu se elektronickému průmyslu. V Bulharsku se na úspěch pardubických vývojářů navázat nepodařilo a projekt postupně zanikl.

Vývoj radarů v Opočínku a Tesle pokračoval více či méně úspěšně dál. Na začátku 90. let ovšem nakonec padl i pardubický elektrotechnický gigant, který neustál přechod na tržní ekonomiku. Týmy vývojářů ovšem z Pardubic nezmizely. Vznikla celá řada firem, která v tradici vývoje a výroby radarů pokračuje dodnes – mezi těmi nejúspěšnějšími je i firma RETIA, jíž se bude věnovat 4. díl seriálu. Pardubické radary tak dál slouží na řadě letišť mnoha zemí.

Mimochodem, zatímco jste četli tento článek, vzlétlo a přistálo na celém světě hodně přes tisíc letadel. Pravděpodobnost, že se v nich někdo zranil, je téměř nulová. Vděčíme za to i radarům z pardubických vývojových laboratoří.

Jan Vávra




Najdete na Lidovky.cz