Když si známý český galerista Zdeněk Sklenář v 90. letech otevřel svou první galerii, prodával obrazy malíře Václava Boštíka za deset až patnáct tisíc korun. Dnes mají prodejní cenu od 1,8 do 7,5 milionu korun. A kdo měl tehdy podle Sklenářových slov milion nebo dva a koupil v privatizaci obraz Františka Kupky, má dnes doma dílo s hodnotou možná až šedesátkrát vyšší. Nejen tyto, ale mnohé další příklady ukazují, že investice do umění mohou být zlatý důl.
FOTOČLÁNEK: Které snímky byly nominovány v soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a kultura? |
Při pohledu na výsledky z aukčních síní v Česku si to zjevně myslí čím dál tím více lidí. Zatímco v roce 2008 se vydražila díla za 660 milionů korun, loni už se na aukcích protočilo více než 1,4 miliardy.
Na snadný výdělek zapomeňte
Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že představa snadného výdělku na uměleckých dílech ve skutečnosti klame. Jak říká Jan Skřivánek z časopisu Art+Antiques, na umění samozřejmě lze velice slušně vydělat, rozhodně to ale není investice bez práce. „Představa, že si v aukci koupím obraz, pověsím si ho doma na zeď a za pět let ho prodám s velkým ziskem, je vcelku naivní. Ačkoli se to občas stane, rozhodně to není pravidlem,“ vysvětluje.
Nejdražším obrazem vydraženým letos v Česku je dílo Josefa Šímy Vejce, prodané za 36 milionů korun
Jak navíc dodává, při vypočítávání výnosnosti investice do obrazů rozhodně nestačí jen porovnat nákupní a prodejní cenu. „Musíte počítat s tím, že obraz vlastnit něco stojí, musíte ho mít pojištěný, peníze stojí i manipulace s obrazem, jeho zarámování také není zadarmo,“ vypočítává Skřivánek. Především se ale platí provize aukční síni, která se standardně pohybuje ve výši 18 až 25 procent na straně kupujícího a kolem 10 až 20 procent na straně prodávajícího.
„Zrovna nedávno se prodával jeden Schikanederův obraz, přičemž jeho cena vyletěla za šest let o 40 procent. Zní to skvěle, jenže po započtení všech provizí zjistíte, že reálné zhodnocení činilo 14 procent. Když to porovnáte s výnosem akcií, tak vám vyjde, že třeba index pražské burzy PX za tu dobu posílil o 19 procent,“ podotýká Skřivánek. Jak ostatně nedávno spočítal, po zohlednění standardních provizí, které si aukční síně účtují, byla ztrátová takřka polovina z 34 loňských opakovaných prodejů (tedy prodejů obrazů, které již v minulosti změnily majitele a známe jejich tehdejší cenu).
Neinvestujete. Sbírejte
Zkoušet nakupovat obrazy bez elementární znalosti umění je navíc investice podobná hraní rulety. „Párkrát jsem dostal otázku: Když o umění nic nevím, jak do něj mám začít investovat? To mě spolehlivě rozčílí. Odpověď je jednoduchá: Tak to prostě nedělejte. Akcie si také nenakoupíte, když o nich nic nevíte,“ říká Skřivánek. Proto rád všem zájemcům o umění říká: „Neinvestujte, sbírejte.“
Kdo by se do takového sbírání obrazů, soch či jiných uměleckých děl chtěl pustit, měl by za prvé počítat s tím, že vydělat na jeho případném prodeji je možné zpravidla až za delší dobu. Standardně se uvádí, že dílo je rozumné vlastnit nejméně pět let. Za druhé by se měli sběratelé podle Skřivánka řídit jednoduchou radou: Je lepší a jistější investovat do umělců, kteří se na výtvarné scéně již nějaký rok pohybují, mají za sebou nemálo výstav a jejich díla již jsou součástí různých sbírek. Zájemce ale samozřejmě musí počítat s tím, že za jejich práce zaplatí více, než kdyby kupoval díla čerstvých absolventů AVU. Tak tomu ale bylo podle Skřivánka vždy.
„Obraz od Toyen Šero v pralese, který byl loni prodán za 36 milionů korun, byl v roce 1929 nabízen za asi tři tisíce korun. To zpětně vypadá jako fantastický obchod, musíte si ale za prvé uvědomit, že tři tisíce korun byly v té době slušné peníze (průměrný roční plat úředníků tehdy činil 18 tisíc korun – pozn. red.), za druhé bylo tehdy Toyen 27 let, šlo tedy o ještě velmi mladou malířku,“ říká Skřivánek.
Umělecké dílo by mělo být slavností, říká historička umění Markéta Theinhardt |
Rovněž je podle něj rozumné zaměřit se na autory, kteří jsou úspěšní v zahraničí. On sám se tím řídí při sestavování známého žebříčku J&T Banka Art Index, který řadí české výtvarníky narozené po roce 1950 na základě jejich účasti na výstavách, bienále, ocenění, zastoupení galeriemi či vydaných monografií. Právě zahraniční úspěšnost umělců zde má velkou váhu.
„U českých umělců minulosti až na výjimky platí, že ti, kteří byli ve své době úspěšní v zahraničí, jsou dnes prodáváni na aukcích za nejvyšší ceny. V 19. století to byli Václav Brožík, Václav Radimský, Alfons Mucha, ve 20. století Toyen či František Kupka, v poválečném období Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Karel Malich a další. Není důvod, proč by toto pravidlo nemělo platit i u současných umělců,“ domnívá se Skřivánek.
