Vědomy si své technické vyspělosti uzavíraly se staleté dynastie do slonovinové věže vlastní výlučnosti. O své know-how se nechtěly s nikým dělit, ale současně si nepřipouštěly, že by nějaký barbar mohl také něco vynaleznout. V roce 1793 napsal císař Čchien-lung britskému králi Jiřímu III: „Jestliže jsem nařídil, aby dar země, který jste zdaleka poslal, panovníče, byl přijat, učinil jsem tak proto, že jsem bral v úvahu city, které Vás pohnuly. Zprávy o velkých a hrdinských činech naší dynastie pronikly do všech zemí světa a panovníci všech národů na pevnině i na moři nám posílají cenné dary. … Nepřisuzuji cenu podivným, či důmyslně vyrobeným předmětům a nepotřebuji výrobky Vaší země. Uposlechněte ve strachu a neprojevujte nedostatek úcty.“
Jenže, jak známo, pýcha předchází pád, a tak Čína na svou izolacionistickou povýšenost v následujících desetiletích těžce doplatila. Zejména díky moderním technologiím ji přinutili Angličané, a později další západní velmoci povolit na velké části pobřežního území zahraniční koncese. V atmosféře hlubokého ponížení Číny se vyvinula doktrína „přejímání a osvojení cizích věcí“. Její zakladatel Wej Jüan ve svém díle Geografie cizích zemí roku 1844 napsal: „Musíme využívat barbary k tomu, aby se dalo proniknout do jejich stanů … prozkoumat jejich technické vymoženosti … a bít tak barbary s využitím jich samotných“. Jeho následovník Feng Kuej-wen soudil, že z ciziny by se měly přebírat jen ty myšlenky, které prokazatelně přispěly k síle cizích mocností. Číňané mají podle něho jednoznačnou morální a etickou převahu nad barbary díky konfuciánskému učení. „To je potřeba doplnit o západní lodě, techniku a zbraně ...“
Čínská ekonomická a právní reforma zahájená před čtyřiceti lety byla na vyspělé cizí technologie a know-how ne-li přímo cílena, pak výrazně zaostřena. Předávání technologických postupů bylo podle dobových právních předpisů považováno za daleko hodnotnější investici, než byly investice finanční. Za vyspělé technologie mohli zahraniční investoři získat i administrativní výhody zejména ve zvláštních ekonomických zónách nebo dokonce v zónách technologického rozvoje. Za příklad budiž dáno rozhodnutí Státní rady ČLR o spolupráci při těžbě nerostů z mořského dna z roku 1982, kdy vkladem zahraničních investorů mohly být toliko špičkové postupy a zařízení výměnou za určitý kontingent vytěžené ropy. Cizí manažeři si mnuli ruce: ušetříme peníze a uplatníme technologické poznatky, které primitivní Číňané se svými koly, předpotopními pluhy a radlicemi stejně nepochopí. Co na tom, že v Číně nefunguje právo duševního vlastnictví. Ochrání nás náš skvělý mezinárodní právní řád se svými arbitrážemi a sankcemi.
Číňané nakonec nejen získali špičkové technologie, ale zahraničním investorům (na rozdíl o nás) nepřenechali nic z cenného národního majetku. Jak v roce 2005 konstatoval šéf společnosti BASF Jürgen Hambrecht: „Ty tam jsou doby, kdy Číňané kopírovali západní know-how … Dnes mají dost odborníků, aby nás do roku 2010 předčili.“ A stalo se. Evropský tygr je sice silný, ale líný a přejedený. Čínský tygr může být hladový, ale je hbitý, a hlavně dravý. Nezlobme se proto na Číňany kvůli Huawei. Zlobme se sami na sebe. Na naši hamižnost, naivitu i neznalost čínské historie a mentality.
CHCETE SE TAKÉ VYJÁDŘIT?Jste právník/právnička a rád/a byste se vyjádřil/a k současnému dění, právnickému stavu či novinkám v legislativě? Napište nám na katerina.kolarova@lidovky.cz. |
