KOMENTÁŘ: O stínech sousedského spolužití

Ten strom si pokácíte. Podívejte se na přehled vašich práv v sousedských sporech

Příspěvek byl vybaven také ilustrační fotografií, na níž žena v útočné pozici oslovuje muže na druhé straně plotu a ten jí naslouchá se zarputilým výrazem. Snímek ladí i s hlavním titulkem „Sousede, ten strom si pokácíte“. Obé naznačuje, jak se sousedé v některých situacích chovají, nikoliv jak by se chovat měli. Demonstrována je také jedna ze sporných situací, o které se v článku píše: „Vlastník pozemku může souseda vyzvat, aby se zdržel sázení stromu v těsné blízkosti hranice pozemků nebo aby již vysázené stromy odstranil. Podle zákona to platí, má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod. Za ten je podle zákona považován třeba případ, kdy mohou kořeny stromů poškodit základy stavby nebo pokud by mohly stromy pozemek zastínit.“

Slovo „zastínit“ mi připomenulo jiný text, který jsem již dříve uložil do složky, kde chovám podněty pro jeden ze současných směrů teoretického právnického přemýšlení – „právo a krásná literatura“. Šlo o fejeton s názvem „Ustup mi“, který napsal Rudolf Křesťan a zahrnul do knížky „Tandem aneb po dvou ve dvou“ (v roce 2006 vydalo pražské nakladatelství Andrej Šťastný). Na straně 88 tam mimo jiné čteme: Každý našinec, který se sluní u přehrady, na chalupě nebo na mořské pláži, nese nelibě, když ho někdo najednou zastíní. Podobně reagoval svého času i Diogenes. Zrovna se vyhříval v paprscích, když před něj předstoupil i král Alexandr a způsobil mu panovnickým tělem něco na způsob chvilkového zatmění Slunce. Všemocný dobyvatel Alexandr Veliký se otázal filozofa, jaké přání by mu mohl splnit. Jak známo, dočkal se odpovědi: „Ustup mi ze slunce!“

Říci něco takového vladaři není jen tak. Diogenova slova svědčí o jeho odvaze. Král reagoval na přímočarost vyřčeného přání uznalým výrokem: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.“

Autor fejetonu pak v několika odstavcích uvádí různé možné interpretace uvedené scénky i výroků při ní učiněných a pokračuje textem: Budiž přičteno vladařovi k dobru, že Diogena nedal potrestat za jeho přímočarou odpověď. Naopak – poodstoupil stranou, aby filozofovi nestínil. Možná to byl projev Alexandrova skrytého právního cítění, lze-li něco takového u vojevůdců vůbec předpokládat……..Křesťanův fejeton pokračuje postřehy i jazykovými hrátkami, které si všímají různých podob stínů a končí textem: O uvedených stínech ještě nikdo neměl ani stín potuchy, když na Diogena padl ten Alexandrův. Možná to filozofa vyrušilo z myšlenkového soustředění, možná jen z lebedění na slunci. Ať tak či tak: najednou mu někdo clonil. Kdyby mu zacláněl nějaký blízký přítel, požádal by ho nejspíš „Uhni!“ Králi adresoval svou prosbu o něco méně úsečně, ale obsah byl stejný….

Tato antická historka vešla do dějin možná i proto, že na rozdíl od běžných příběhů nemá jen jednoho hrdinu, nýbrž dva. Prvním je Diogenes, který nebojácně řekl, co říci chtěl. Tím druhým král, který respektoval filozofovo přání - a dokázal tak překročit svůj vlastní stín.

Rudolf Křesťan ve svém fejetonu mimo jiné naznačil, že při uplatnění zájmů či nároků záleží i na způsobu, jakým se vede vzájemná komunikace. U sousedských sporů nebývá jejich majetkový důvod („casus belli“) vždy zvlášť významný a „ve hře“ spíš bývají lidské city, kterých se lze dotknout nevhodným slovem, gestem i výrazem tváře. Jak se v konfliktní situaci chovat, doporučoval spisovatel Rudyard Kipling ve světově proslulé básni „Když“ (do češtiny přeložil Otakar Fischer), kde veršoval: Když svým okem klidně měříš,/ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,/ když podezříván, pevně v sebe věříš,/však neviníš svých soků z bezpráví,/ když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,/ jsa obelháván, neupadat v lež,/ když nenáviděn, sám jsi beze zloby,/ slov cnosti nadarmo však nebereš….. Takové rady se ovšem snadno dávají a hůře v životě uplatňují. Vždyť sám Kipling prý desítky let vedl malicherný sousedský spor.

Usuzuji, že v současných sousedských konfliktech by se mohl zvlášť uplatnit postup označovaný zkratkou „adr“, což bývá interpretováno jako Alternative (popřípadě Amicable či Additional) Dispute Resolution a překládáno jako alternativní, přátelské popřípadě doplňkové řešení sporné záležitosti. V podmínkách českého právního řádu by se mohlo jednat o mediaci. Tou se dle zákona č. 202/2012 Sb. rozumí postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení konfliktu uzavřením mediační dohody. Pro sousedské spory je totiž specifické, že v nich většinou nejde pouze o „vítězství“ v jednotlivé záležitosti. V takových sporech by mediace měla vést zejména k tomu, že se obnoví a do budoucna nastolí vztahy dobrého či přinejmenším slušného sousedství.

Autor je emeritní profesor právnické fakulty Masarykovy univerzity.