Představení knihy o 664 stranách doprovodil seminář o (neo)normalizaci - na plátně kina Mat se objevily ukázky z filmů o normalizaci a z doby normalizace. Autoři se tak pokusili doložit přežívání kulturních vzorů z minulosti hluboko do 90. let. Kniha nabízí možnost znovu důkladně promyslet naši „současnou minulost“, míní Kopal.
Normalizací je míněno období po okupaci tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy a násilném potlačení pražského jara 1968. Po výměně Alexandera Dubčeka za Gustáva Husáka v čele KSČ v roce 1969 se tuzemská komunistická strana zcela podřídila moskevským vládcům, v dalších letech bylo plně obnoveno direktivní a byrokratické řízení společnosti.
Součástí těchto změn byly čistky v KSČ, lidé neloajální k tehdejšímu komunistickému režimu byli propouštěni z práce, byla obnovena cenzura. Represi v podobě nemožnosti působit v oboru byla vystavena i řada umělců.
Podmínky normalizační tvorby
Kniha reflektuje nejen normalizační tvorbu a podmínky, za nichž tvůrci mohli pracovat, ale zabývá se i otázkami, jaká poselství vytvářela, jak představovala dobu, v níž vznikala, a jak ji můžeme vnímat dnes.
Autoři z nejrůznějších oborů - od historiků přes filmové vědce, teoretiky médií, sociology až po didaktiky - neusilovali o prvoplánové čtení normalizace jako „totality“, kterou je možné jako černobílý negativ vymezit vůči současnosti.
Část knihy představuje některé případy represe filmových tvůrců - hlavní pozornost je soustředěna na případ režisérky Věry Chytilové a jejího „stýkání a potýkání“ se státní mocí. Knihu nazvanou Film a dějiny 4: normalizace vydal Ústav pro studium totalitních režimů s nakladatelstvím Casablanca.
