7. února 2013 18:12, aktualizováno 8. 2 7:18 Lidovky.cz > Byznys > Média

K Palachovi jsem se dostal přes Schwarzeneggera, říká autor Hořícího keře

Hořící keř - Dagmar Burešovou ztvárnila Tatiána Pauhofová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hořící keř - Dagmar Burešovou ztvárnila Tatiána Pauhofová | foto: HBO

Vloni dostal Štěpán Hulík cenu Magnesia Litera za knihu o počátcích normalizace na Barrandově. A teď budí pozornost scénářem k třídílnému filmu o Janu Palachovi Hořící keř. Začal ho psát jako čtyřiadvacetiletý student FAMU.

To jste myslel vážně, když jste řekl, že vás k filmu přivedl Arnold Schwarzenegger?
No, trošku jsem si dělal srandu. Ale pravda je, že jsem tak od šesti roků byl do Arnolda úplně... zamilovaný je blbé slovo. Fascinoval mě. Vystřihával jsem si všechno, kde s ním byl obrázek nebo rozhovor. Měl jsem složku nadepsanou Arnold Schwarzenegger, na deskách namalovanou americkou vlajku. A drželo mě to až tak do jedenácti. Arnold byl prostě moje nej.

Kdo je Štěpán Hulík (28)?

  • Vystudoval Katedru filmových studií na FF UK v praze a scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
  • Za knihu Kinematografie zapomnění, mapující stav českého filmu za normalizace, získal cenu Magnesia litera pro objev roku.
  • Drama hořící keř začal psát ve druhém ročníku na FAMu, původně jako bakalářský scénář celovečerního filmu.
  • S režisérem Martinem Krejčím připravuje film o Evě olmerové.
  • Je svobodný a bezdětný.

Chtěl jste mít svaly jako on?
To ani ne. Spíš mě okouzlovalo, že se kluk z malé rakouské vesničky dostane do Ameriky a udělá tam obrovskou hereckou kariéru. Přestože je evidentně herecké dřevo. 

Jste z Uherského Hradiště. To sice není malá vesnička, ale když jste České televizi nabízel svůj scénář o Palachovi, mohl jste si připadat trochu jako Arnold, co jde do světa.
Nechtěl bych se někoho dotknout, ale ve vrátnici České televize nebudete mít dojem, že vstupujete do velkého světa. A když pak bloudíte těmi kilometry opuštěných chodeb, sedne na vás spíš tíseň. Já jsem do České televize přinesl synopsi s rozepsanými charaktery a dějovými linkami. Dramaturgové řekli, že je to skvělé. A že se určitě ozvou. Nikdy nikdo se už neozval. Což v té době byla v České televizi běžná praxe. Mám ale pocit, protože tam pár nových lidí kolem Filmového centra znám, že se to teď hodně lepší. 

Je vlastně škoda, že Hořící keř nepůjde do kin, ale je k vidění jen na placeném televizním kanálu HBO...
To neslyším poprvé. Ale víte, jedna z našich ambicí byla právě změnit ten stav v Česku, kdy se do televize stěhují spíš tvůrci, kteří neuspěli na velkém plátně. Protože ve světě už je to jinak: V Americe se nejlepší režiséři jako Martin Scorsese nebo David Fincher stahují právě do televize, protože tam dostávají prostor, jaký v Hollywoodu nedostanou. V těch velkých hollywoodských studiích se teď točí Transformeři I, II, III, prostě ptákoviny pro šestileté děti. A takzvaně dospělé filmy, nějaký inteligentní střední proud, který by zároveň i něco sděloval, už dneska téměř nevzniká. Nůžky se otevřely. Na jedné straně velkoprodukce za dvě stě milionů dolarů, ty šílené sci-fi filmy, jak přiletí mimozemšťani, napadnou samozřejmě Washington nebo New York a Američani svět zachrání. Na druhé straně malé nízkorozpočtové snímky za pět milionů, které je ale obtížné dostat k divákům.

Scénárista Hořícího keře - Štěpán Hulík

Scénárista Hořícího keře - Štěpán Hulík

Nemáte pocit, že hollywoodské scénáře už generují počítače?
Ano. Nedávno jsem viděl poslední bondovku, Skyfall. Všichni to chválí, ale mně právě přijde, jako kdyby scénář vznikl v počítači. Všechno dokonale odsýpá, zvraty jsou v příběhu rozesety přesně podle scenáristických příruček, hlavní padouch se objeví přesně v té minutě, kdy se zjevit má... Je to tak mechanické a předvídatelné, že jako divák vůbec nevím, nač bych se měl těšit. 

Když jste zmínil příručky: Sexuální scéna manželů Burešových v Hořícím keři, nebyl to taky kalkul? Že jste si třeba řekl: Tady by to chtělo něco pikantního, aby lidi neusnuli...
Jako že celé dva díly jsme krásnou Táňu Pauhofovou neviděli svlečenou, tak teď to musíme konečně napravit? Ba ne. To jsem napsal úplně přirozeně. Je to okamžik, kdy se doktorce Burešové zhroutí svět: Ona zastupuje paní Palachovou v žalobě na Viléma Nového, vysokého funkcionáře a poslance, který už den po Palachově smrti na stranickém mítinku řekl, že Palach chtěl použít „studený oheň“, ale ti, kteří ho navedli, mu podstrčili hořlavinu. Soud se chýlí ke konci a paní doktorka už ví, že prohraje, protože nemá klíčový důkaz. Navíc zjistí, že kolega v advokátní kanceláři je pravděpodobně práskač. A v téhle chvíli se mi zdálo, že milování se s blízkým člověkem je nejen útěk před realitou a záchrana, ale i možnost, jak dát průchod všem těm nastřádaným emocím. Nevycházel jsem z nějakého kalkulu, ale z pocitu, že v takové chvíli bych i já šel za svou slečnou a byl rád, že ji můžu obejmout.

Nedávno měl Hořící keř světovou premiéru v Rotterdamu. Je to téma vůbec mezinárodně srozumitelné?
Myslím, že ano. Důkazem je, že i když ta třídílná série trvá celkem čtyři a půl hodiny a uprostřed je pauza, kdy je možné nepozorovaně odejít, diváci vydrželi až do konce. Možná proto, že náš film jde především po lidských osudech, srozumitelných přes všechny hranice. Na premiéře byla i dcera bratra Jana Palacha, která žije v Nizozemsku. Říkala, že když vidí paní Pokornou, jak hraje Palachovu maminku, jako by viděla svou skutečnou babičku.

Palachova maminka je asi nejemotivnější postava celého filmu.
Na tu roli paní režisérka Agnieszka Holland zkoušela řadu hereček. Byly skvělé, ale... zkrátka hrály. Kdežto paní Pokorná, přestože je intelektuálka, dokázala působit opravdu jako obyčejná paní z vesnice, která si ráno obuje bagančata na oteklé nohy a jde rozbahněnou ulicí prodávat do kiosku na nádraží.

Celý rozhovor najdete v magazínu Pátek Lidových novin 

        

Dále v čísle

Volební paradox. Proč obyvatelé Veselí nad Lužnicí pravidelně kopírují výsledky celostátního sčítání?

Tančící chlapci v Afganistánu. Za homosexualitu hrozí trest smrti, přesto si někteří vydržují mladé muže.

Kde není talent, dřina nestačí. Rozhovor s Janem Mráčkem, nadějným žákem Václava Hudečka.