Digitální měna za časů blackoutů aneb Venezuela nad propastí krachu |
Myšlenka, že by tímto způsobem mohl federální rozpočet získat bilion dolarů od centrální banky a vyhnout se tak každoročnímu licitování o to, zda Kongres povolí prolomení dluhového stropu, ale není nová. Objevila se už po globální finanční krizi před zhruba deseti lety a podporuje ji dnes stejně jako tehdy i část renomovaných ekonomů.
Pro a proti
Krize amerických veřejných financí eskaluje vždy na podzim, kdy se začne projednávat federální rozpočet na příští rok. Mezi nejaktivnější průkopníky myšlenky umáznout část federálního dluhu a vyhnout se tak obvyklé žádosti o prolomení dluhového stropu a situaci, kdy federální instituce nemají peníze a zavírají úřady včetně webových stránek, patří demokratičtí poslanci Jerry Nadler a Rashida Tlaibová.
Na Twitteru vyzývají voliče, aby hned zavolali a vyjádřili jejich návrhu svou podporu. „Členové Kongresu jsou voleni. Takže jejich nápady v podstatě zrcadlí, co si myslí jejich voliči. U těch bych samozřejmě nečekal, že budou rozpočtově opatrní,“ konstatoval pro Lidovky.cz ekonom Pavel Kohout ze společnosti Algorithmic Investment Management.
Někteří ekonomové ovšem naopak nápadu sluchu popřávají. Respektovaný americký deník The Washington Post před pár dny citoval ekonoma Josepha Gagnona z Petersonova institutu, který doslova řekl, že se mu myšlenka líbí a že z ekonomického hlediska v jeho prosazení nevidí žádný problém.
Už za Obamy
Myšlenka na vyražení bilionové mince se objevila se už po finanční krizi let 2008–2010. V roce 2011 začali možnost zkoumat právníci a jasnější obrysy začala dostávat v roce 2012, kdy se dokonce hovořilo o tom, že by mohl tehdejší prezident Barack Obama nechat vyrobit bilionové mince hned dvě. „V těžkých časech lidé hledají zázraky,“ napsal v roce 2012 německý server Impulse.de.
Palec dolů tehdy nedal dokonce ani nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugmann. Ten sice zdůraznil, že nápad je to značně bláznivý, ale protože deficit rozpočtu americké vlády je „rovněž bláznivý, (...) není vůbec nepravděpodobné, že bude použit jakýkoliv trik, který je k dispozici,“ citoval Krugmana zmíněný server.
V praxi by vyražení bilionové mince vypadalo tak, že by ji vydalo federální ministerstvo financí, předložilo ji americké centrální bance Fed a ta by připsala odpovídající částku na účet ministerstva. „Dovedu si představit, že by centrální banka ministerstvu proplatila takzvané ražebné, což je rozdíl mezi nominální hodnotou a výrobní cenou mince. Přičemž v tomto případě (mince by měla měděné jádro, platinou by byla potažená – pozn. red.) by výrobní hodnota musela být naprosto mizivá. A pokud by to prošlo, bylo by to jasné tištění peněz,“ hodnotí Pavel Kohout.
Mezera v zákoně
Ministerstvo žádné peníze, tedy bankovky, zlaté či stříbrné nebo měděné mince vydávat nesmí – to dle zákonů přísluší jen centrální bance, množství peněz v oběhu je navíc limitováno. Ale ve federálních zákonech existuje mezera, která šéfům federální státní kasy umožňuje vydávat platinové mince, a to dokonce v libovolném počtu a s libovolnou nominální hodnotou. Zákonodárce totiž nikdy nenapadlo, že by ministerstvo financí mohlo vydávat jiné mince než jen pamětní ke zvláštním příležitostem.
Současná ministryně financí Janet Yellenová myšlenku vydat bilionovou minci odmítá. Podle britsko-amerického týdeníku The Week minulý týden takovou transakci označila za trik, který by ohrozil americkou centrální banku Fed a výkon její měnové politiky. „Došlo by k prolomení principu nezávislosti centrální banky. Což není dobré. A pokud by to prošlo jednou, bylo by zde pokušení to dělat znovu a znovu,“ říká Pavel Kohout.
Zdá se ale, že v amerických kruzích diskuse o možnosti vydáním bilionové mince zatím není u konce. Mezi diskutéry je mnoho přívrženců takzvané moderní měnové teorie, která zjednodušeně tvrdí, že veřejný dluh lze řešit natištěním nových peněz, aniž by to mělo za následek zvýšení inflace. Podle Pavla Kohouta by se to ale na inflaci rozhodně podepsalo. Od začátku pandemie koronaviru v únoru loňského roku podle něj do americké ekonomiky přiteklo více než šest bilionů dolarů, což viditelně zvýšilo spotřebitelské ceny. Bilion dolarů představuje šestinu této částky, takže si lze podle něj jen těžko představit, že by příliv takové sumy zůstal bez následků.
