19. července 2019 7:00 Lidovky.cz > Byznys > Právo a justice

Jeden solventní dlužník je lepší než deset nemajetných, říká exekutor Mlynarčík

Exekutor Jan Mlynarčík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Exekutor Jan Mlynarčík. | foto: MAFRA

PRAHA „Zejména v případě velkých měst, kde panuje velká míra anonymity, je obtížné povinného nebo jeho majetek dohledat. Není nijak neobvyklé, že lidé z těchto „zadlužených“ regionů jdou za prací do větších měst, kde ale pracují načerno a své exekuce vůbec neřeší,” říká v rozhovoru pro LN soudní exekutor Jan Mlynarčík.

LN: V loňském roce byla v ČR vedena exekuční řízení vůči 821 337 osobám, což je o 41 tisíc méně než loni. Čemu tento pokles přičítáte?
Těch příčin je podle mého názoru hned několik. Už delší dobu je na tom Česká republika po ekonomické stránce velmi dobře. Firmy stále hledají nové a nové zaměstnance a lidé tak mají možnost sehnat si dobře placenou práci nebo si za svou práci říct více. Z těchto peněz pak mohou platit své dluhy. V posledních dvou letech to potvrzují i naše statistiky. V roce 2018 reálně došlo i k poklesu počtu všech exekucí, protože bylo skončeno více exekucí než zahájeno. Lidé v současné době snadněji splácejí své dluhy a dostávají se méně do prodlení. Mnozí se díky těmto vyšším příjmům dostali nad prahovou hranici pro oddlužení. Mezi další faktory lze zařadit i legislativní změny v oblasti spotřebitelského úvěru, rozhodčího řízení či snížení advokátního tarifu. V neposlední řadě je to i důsledek samotných exekucí, které se také díky médiím staly určitým fenoménem naší doby. Nelze ani opomenout roli soudních exekutorů, jejichž důslednost při vymáhání musí nutně působit preventivně, tedy alespoň na určité skupiny dlužníků.

LN: Pro veřejnost je to jistě pozitivní zpráva, že se počet exekuovaných osob snižuje. Co to ale znamená pro exekutory? Nemají se bát o svoje živobytí?
Soudní exekutor je odměňován v závislosti na tom, zda dokáže vymoci povinnost stanovenou exekučním titulem, stručně je úspěšný při vymáhání. Vede-li tedy soudní exekutor velké množství exekucí, ve kterých není úspěšný, resp. nic nevymůže, znamená to, že celý vymáhací systém vytváří pouze náklady, které nikdy nebudou uhrazeny. Vzhledem k tomu, že soudní exekutoři nejsou placeni státem, hradí tyto náklady ze svého. Dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Z hlediska ekonomického by se to dalo parafrázovat tak, že je pro exekutory lepší jeden solventní dlužník než deset nemajetných. Nicméně ekonomická situace výkonu exekutorského úřadu je velmi napjatá a na samé hranici rentability. Exekutorský tarif se za poslední deset let prakticky nezměnil, resp. ano změnil se, tím že se snížil. Náklady na výkon exekuční činnosti ale vzrostly násobně, například poštovné, mzdy, pronájem kancelářských prostor, informační technologie aj. Exekutorský tarif tedy neodpovídá ekonomické realitě a systém je nastaven nelogicky i v důsledku ne zcela domyšlených dopadů rozhodnutí Ústavního soudu ČR v tom směru, že exekutor nedostane uhrazeno nic, pakliže je exekuce skončena pro nemajetnost dlužníka. To pak vede k tomu, že exekutor je nucen na provoz úřadu vydělat v těch řízeních, kde má dlužník nějaký majetek. Vzniká tak určitá zvláštní solidarita majetných dlužníků s nemajetnými dlužníky. V exekucích ale vystupují i věřitelé, kteří by měli být více finančně zapojeni, což dnes nejsou. Věřitel nenese téměř žádné riziko neúspěšnosti exekuce, což vede k nárůstu marných exekučních řízení, ve kterých se tzv. mlátí prázdná sláma.

LN: Jak se vůbec daří vašemu exekutorskému úřadu? Sledujete pokles nápadu? Nebo jaké období pro vás bylo ekonomicky nejsložitější? Případně, uvažoval jste někdy, že živnost položíte?
Já vedu malý exekutorský úřad. V něm mohu velice snadno a rychle sledovat pokles počtu nařizovaných exekucí, dále pak snížení exekučního tarifu a rovněž i povinnost provádět nové a nové úkony, které nemáme zaplacené. Soudním exekutorem jsem devět let. Za tuto dobu došlo k poměrně zásadním změnám v exekucích, ale exekuční tarif se nijak nezměnil, resp. došlo paradoxně k jeho snížení. Ministerstvo spravedlnosti nijak neupravilo naše odměny především v případech, kdy jsme povinni vést exekuce 3 a více let. Určitě by se to nikomu nelíbilo, kdyby dostal za svou práci zaplaceno stejně, bez ohledu na to, jak dlouho tu práci dělá. To znamená, že za svou práci dostanu zaplaceno stejně, i když tu práci udělám až za několik let. Náklady na provoz exekutorského úřadu ale musím platit každý měsíc. Nikdo z nás však nebude dělat svou práci zadarmo nebo dokonce se ztrátou. Navrhovali jsme upravit exekuční tarif, aby reflektoval také délku exekučního řízení a jeho složitost, bohužel jsme nebyli vyslyšeni.

Exekutor Jan Mlynarčík.

LN: Podle statistik se nejvíce povinných již tradičně nachází v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Nejméně povinných naopak v kraji Zlínském a na Vysočině. Sdílíte s kolegy také zkušenosti, že je v některých regionech se dlužníky „horší pořízení“? Kde je podle vašeho názoru nejsložitější exekuce vymáhat?
Spíše než rozdělení do jednotlivých krajů je z hlediska každodenní praxe více vypovídající rozdělení na města a venkov. Zejména v případě velkých měst, kde panuje velká míra anonymity, je obtížné povinného nebo jeho majetek dohledat. Není nijak neobvyklé, že lidé z těchto „zadlužených“ regionů jdou za prací do větších měst, kde ale pracují načerno a své exekuce vůbec neřeší. Oni totiž ani o nich většinou nevědí. Teprve po nějaké době, kdy se rozhodnou něco dělat, tak zjistí, že mají velký počet exekucí a tedy i velké dluhy.

LN: Exekutoři od června získali velkou konkurenci v insolvenčních správcích, a to kvůli takzvané oddlužovací novele. Už se dopady novely nějak projevili? A z jakého důvodu považujete vymáhání pohledávek za nejefektivnější právě v exekučním řízení?
Nelze hovořit o konkurenci v pravém slova smyslu. Smyslem exekučního řízení je realizovat právo konkrétního věřitele na spravedlivý proces a zajistit, aby povinnosti stanovené orgány státní moci byly splněny. Zajistit, aby rozhodnutí soudu nemělo pouze hodnotu potištěného papíru. Zajistit povědomí o tom, že o právu se jenom nerozhoduje, ale že se i vymáhá. V případě insolvenčního řízení se klade důraz na řešení úpadkové situace dlužníka ve vztahu ke všem věřitelům dlužníka. Jinými slovy – exekuce je určena pro lidi, kteří objektivně mohou platit, ale z nějakého důvodu nechtějí. Oddlužení je naopak určeno pro lidi, kteří upřímně chtějí, ale objektivně nemohou. V České republice je tomu velice často přesně naopak. V exekučním řízení setrvává spousta zjevně nemajetných osob, zatímco dobrodiní oddlužení je zneužíváno na úkor věřitelů i celé společnosti dlužníky, kteří objektivně majetek mají, pouze ho dokáží umně před věřiteli skrýt. Proto se tedy zdá, že dochází k určité konkurenci exekutorů a insolvenčních správců, ke které by ale za normálních okolností nemělo dojít. Na hodnocení dopadů oddlužovací novely insolvenčního zákona je brzo. První závěry bude možné činit až tak po půl roce. Insolvenční soudci očekávají hlavní nápor na konci tohoto roku. Vymáhání pohledávek v exekučním řízení je efektivnější pro daného věřitele z toho důvodu, že většinou přichází včas. Rovněž soudní exekutoři mají lepší nástroje k donucení dlužníka plnit, mají postavení úředních osob, jejich úkony jsou považovány za úkony soudu. To se projevuje např. v případě prodeje nemovitostí. U exekutorů se prodejní cena nemovitých věcí pohybuje dlouhodobě v průměru kolem 90 – 95 % odhadní ceny. V případě insolvenčních řízení tomu bylo v minulých letech kolem 40 %. Ten rozdíl je do určité míry pochopitelný, ale ta disproporce je až moc velká, aby byla vysvětlitelná jenom samotnými procesními pravidly prodeje v exekučním a insolvenčním řízení.

LN: V tiskové zprávě jste uvedli, že nelze očekávat systémové změny bez modernizace exekučního prostředí. Mínil jste tím i teritorialitu. Exekutorská komora sice před lety přijala závazné stanovisko pracovat na zavedení teritoriality, ale jaké reálné kroky pro to dělá? A kdy lze očekávat její zavedení? A souhlasíte Vy osobně s teritorialitou? A z jakého důvodu?
Komora má za to, že zavedení místní příslušnosti má největší potenciál odstranit systémové deficity, kterými trpí systém vymáhání práva v ČR, který je myšlenkově vystavěn na základech občanského soudního řádu z roku 1963. Je třeba zdůraznit a někdy to bohužel v debatách zapadá, že místní příslušnost není cíl, jehož dosažení zázračně vyřeší všechny problémy. Místní příslušnost je ale za současného stavu soudní i exekuční agendy jediný nástroj, se kterým je možné se kýženého cíle dobrat. Komora opakovaně, dlouhodobě dává připomínky ke všem návrhům změn a se vší trpělivostí vysvětluje ministerstvu a všem dalším aktérům výhody modelu místní příslušnosti. Já osobně jsem pro její zavedení, i když paradoxně mám více oprávněných, kteří vymáhají své pohledávky vůči dlužníkům, proti kterým bych v případě zavedení tzv. teritoriality exekuce nevedl.

LN: Jedním z cílů, kterého chcete dosáhnout je racionalizace doručování. Exekutoři si stěžují, že vynakládají desetitisíce na dopisy, které se jim vrací. Jak se lze s tímto problémem vypořádat?
Podle našich odhadů se cca 80% písemností zasílaných povinným poštou doručuje náhradním způsobem. Buď se povinní nezdržují na adrese trvalého pobytu, bydlí fakticky jinde nebo mají pobyt na ohlašovně, anebo systematicky poštu nepřebírají. S ohledem na enormní náklady na poštovné je takový systém doručování neudržitelný. My navrhujeme např. postupné povinné zřizování datových schránek v duchu hesla „k občanskému průkazu datovou schránku“ a doručování osobám, které si opakovaně nepřebírají poštovní zásilky, na centrální elektronickou úřední desku. Jednali jsme i neziskovými organizacemi, které samy doporučují svým klientům, aby si zřídili datové schránky a bylo tak i pro ně jednodušší komunikovat se soudními exekutory a státními orgány.

LN: Jaký máte názor na novelu EŘ, která se připravuje a ministerstvu spravedlnosti? V čem spatřujete její největší přínosy, a kde naopak vidíte nedostatky?
Komora má dlouhodobě výhrady ke kvalitě novely připravené ministerstvem spravedlnosti – tato novela se připravuje více než čtyři roky, byla dvakrát vrácena Legislativní radou vlády k přepracování. Dnešní verze je od té původní radikálně odlišná a měla by dle našeho názoru projít znovu připomínkovým řízením. Přínosem je to, že ministerstvo se snaží něco udělat s některými problémy, na které dlouhodobě poukazujeme. Bohužel návrh u většiny věcí zůstává na půl cesty. Spousta věcí zůstává neřešena. Spousta věcí je řešena neobratně, byrokraticky a nebude v praxi efektivní – ať již procesně či nákladově. Novela kromě jiných věcí zavádí princip koncentrace exekucí. Tento model zjednodušeně znamená, že exekutora bude volit první věřitel. Tuto jeho volbu budou muset respektovat všichni další věřitelé i povinný. Zvolí-li si tedy první věřitel exekutora z druhého konce republiky, povede všechny následující exekuce tento vzdálený exekutor. Je to tedy takový hybrid mezi stávajícím tržním modelem a místní příslušností soudních exekutorů. Někdo tomu říká kompromis, já tomu říkám „zůstat na půl cesty“. Bez ohledu na to, jak tento návrh nazveme, není způsobilý odstranit systémové deficity současné právní úpravy. Naopak některé z nich ještě prohloubí tím, že současný stav zakonzervuje.

LN: Jaký máte názor na zavedení tzv. chráněného účtu, který na konferenci Exekuce v Česku zmínila poslankyně Kateřina Vlachová (ČSSD)? Mělo by jeho zavedení podporu vedení komory?
Chráněný účet je něco, co mělo být do právního řádu zavedeno již dávno, podpora Komory byla zřejmá. V praxi se s těmito případy setkáváme a musíme to řešit případ od případu, protože žádná právní úprava zatím neexistuje. Pokud si dobře vzpomínám, pak v projednávané novele tento chráněný účet není. Ďábel je pochopitelně někdy skryt v detailu, proto bude důležité, jak bude vypadat konkrétní návrh. Ministerstvo v minulosti představilo svůj návrh, který se ale pro svoji složitost a náročnost ukázal jako nezpůsobilý. Komora má připravený již delší dobu vlastní návrh, bohužel o něj nikdo z aktérů zatím neprojevil zájem. Při zavádění tohoto institutu je potřeba znát názor bank. Ty samy vyčíslily náklady spojené se zavedením chráněného účtu na milióny korun. Možná to byl ten důvod, proč se chráněný účet neobjevil v připravované novele.

LN: Je podle Vašeho názoru v pořádku, že dluhy dětí budou přecházet na jejich právní zástupce? Vidíte v úpravě nějaké nebezpečí? Nebojíte se například, že budou mladí o to nezodpovědnější - ve vztahu k již nyní nízké finanční gramotnosti?
Přechod dluhu na zákonného zástupce, který se o vzniku dluhu nemusí vůbec dozvědět, je poměrně kontroverzní. Spíše by měla být preferována prevence, tj. aby pokud možno takové dluhy vůbec nevznikaly, resp. mohly vzniknout pouze se souhlasem zákonného zástupce, který by tak byl „do dění“ vtažen již na začátku a nikoliv až následně, kdy zjistí, že na něj přešel dluh, o kterém vůbec nevěděl. Lze si představit, že bez souhlasu zákonného zástupce by dluh mohl vzniknout pouze u marginálních právních jednání, jejichž předmětem je částka nepřevyšující obvyklou výši kapesného nezletilce. V procesní rovině by bylo možné se inspirovat např. v Německu a přijmout úpravu, která omezí odpovědnost za dluhy nezletilce pouze do výše jeho majetku, kterým disponuje ke dni nabytí zletilosti. Toto by určitě zasluhovalo podrobnější diskusi a úpravu nového občanského zákoníku, který umožňuje uzavírat smlouvy i ústně bez následného potvrzení. Pak se může stávat, že po telefonu je uzavřena smlouva a my obdržíme zboží nebo službu, kterou nechceme. Ano jsou to případy šmejdů, ale to už je jiná oblast. Stručně řečeno případná úprava by měla zohlednit zájmy všech, tedy i zákonných zástupců, kteří nejsou schopni zaregistrovat vše, co dělají jejich děti.

Kateřina Kolářová

Autor

Kateřina KolářováKaterina.Kolarova@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz