KOMENTÁŘ: Trest za mazání příspěvků je špatná cesta

Trest za mazání komentářů? Klausův záměr je správný, ale problém nevyřeší, míní expert

Rozsudky českých soudu týkající se mazání obsahu na Facebooku zatím k dispozici nejsou, na západ od českých hranic je však čím dál markantnější snaha zakročit proti fake news, či internetové šikaně.

Co říká k problematice německá judikatura?

Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově ze září 2018 je jednoznačné. Facebook nesmí mazat komentáře podle libosti. V usnesení vydaném v rámci předběžného opatření je uvedeno, že sociální sítě musejí v případě mazání příspěvků dodržovat svobodu slova zaručenou v německé ústavě.

Důvodem pro soudní řízení byl komentář političky AfD Heike Themelové, který Facebook smazal s odkazem na tzv. zásady komunity. Pod zprávou o hraničních kontrolách se rozproudila vzrušená debata mezi Themelovou a některými uživateli. V rámci ní byla jedním z diskutujících uražena. Nato odepsala uživatelce následující: „Argumentačně se s Vámi už nemohu bohužel měřit. Nemáte nabito, a to by nebylo ode mne zrovna moc fair.“

Vrchní zemský soud v Mnichově rozhodl, že smazáním tohoto příspěvku porušil Facebook svou smluvní povinnost, a že jeho všeobecné podmínky pro uživatele nemohou být interpretovány tak, že mu umožňují libovolné smazání. Sociální síť je povinna brát ohledy na práva všech uživatelů, zejména na základní právo na svobodu projevu. Pokud by Facebook mohl smazat příspěvek uživatele (…) na základě ‚virtuálního domácího práva‘ (…) i tehdy, pokud příspěvek nepřekračuje hranice přípustné svobody projevu, byl by takový postup neslučitelný s německým ústavním právem.

V Německu (v zákoně ke zlepšení prosazování práva v sociálních sítích -Netzwerkdurchsetzungsgesetz) i v Česku (v § 5 zákona o některých službách informační společnosti) zaručuje legislativa negativně dotčeným osobám právo na smazání příspěvků. V obou zemích se setkala s kritikou jako tzv. „overblocking“ i v souvislosti s omezováním svobody projevu.

Lze se však dovolávat lidských práv, která historicky existují jen vůči státu, i vůči Facebooku, tedy soukromé firmě, tak jak argumentuje německý soud nebo je naopak návrh zasahující do podnikání soukromé firmy porušením svobody podnikání ve světle Listiny základních práv a svobod?

Máme tak nechat internet žít vlastním životem a nezasahovat? Z pohledu obětí šikany, urážek či lží na internetu je pochopitelně nutné mít možnost se bránit. Internet není místo, kde by neplatilo právo. A právě kvůli anonymitě internetu jsou to často pouze provozovatelé sociálních sítí, kteří jsou schopni zabránit dalším škodám. Žijeme v období tzv. troll factories a bots (zprávy a komentáře psané počítačovým programem), které dokáží ovlivnit demokratickou diskusi na digitálních fórech – viz diskuse o volbách prezidenta v USA a hrozba ovlivnění volby do Evropského parlamentu. Takovýmto praktikám přeci ústavní ochrana svobody slova neslouží.

Proto musí mít digitální koncerny povinnost v případě upozornění rychle a efektivně dalším škodám zabránit. Musejí být schopny korektního posouzení práv – stejně, jako to dnes musí dělat podnikatelé sami v mnoha jiných právních odvětvích, počínaje kartelovým právem až pro ochranu osobních údajů. I noviny mají povinnost posoudit právní důsledky toho, když reportér odhalí kauzu, jejíž zveřejnění někoho poškodí. Sociální sítě mají finančních prostředků na taková opatření dost, získávají je jak prostřednictvím čerpání dat, tak i částečně reklamou. Případ right to be forgotten, tj. povinnost uložená ESD provozovatelům vyhledavačů mazat data o uživatelích, dokazuje, že jsou schopni výše zmíněné zorganizovat.

Rozsudek Vrchního zemského soudu v Mnichově i návrh Václava Klause ml. tak vidím jako špatnou cestu.