„Neměl jsem kolem sebe příběhy bezpráví, neposlouchal jsem Hlas Ameriky, neměl jsem kontakty na Západě. Vstup do KSČ mi připadal jako něco přirozeného spíš než naopak.“ Tak Füle vnímal dobu kolem roku 1980. Pozoruhodné. Hodně lidí si pamatuje na různé známé, spolužáky či spolupracovníky, kteří do KSČ vstupovali. Jenže drtivá většina z nich se za to buď styděla nebo se stavěla do role vydíraných skrze kariéru či rodinu. Štefan Füle nikoliv, pro něj to bylo přirozené.
Dobře, to je minulost stará dvacet třicet let. Kde tedy dnes spočívá jeho osobní „práh studu“? V tom, říká, že by s průkazkou nějaké politické strany nešel do politické vlády. Füle to podle všeho myslí upřímně, nicméně my se můžeme ptát, co je vlastně férovější: když bývalý komunista vstoupí do politické strany, projde s ní kampaní, zodpovídá se za svou minulost voličům? Nebo když se drží státní služby a zůstává v anonymitě s tím, že svůj životopis může sám editovat? Právě úřednická vláda, sestavovaná narychlo a bez politického dohledu, může strhnout závěsy minulosti z přirozených kariéristů.
Dobře, to je minulost stará dvacet třicet let. Kde tedy dnes spočívá jeho osobní „práh studu“? V tom, říká, že by s průkazkou nějaké politické strany nešel do politické vlády. Füle to podle všeho myslí upřímně, nicméně my se můžeme ptát, co je vlastně férovější: když bývalý komunista vstoupí do politické strany, projde s ní kampaní, zodpovídá se za svou minulost voličům? Nebo když se drží státní služby a zůstává v anonymitě s tím, že svůj životopis může sám editovat? Právě úřednická vláda, sestavovaná narychlo a bez politického dohledu, může strhnout závěsy minulosti z přirozených kariéristů.
