Literární historik Jaroslav Med připravuje vydání knihy s názvem Literární život druhé republiky. Ta se bude zabývat obdobím od 1. října 1938 do 14. března 1939.
* LN Jaká byla situace v české literatuře před Mnichovem 1938?
Za první republiky byl literární život velmi polarizovaný. Velice silná levice, méně výrazná pravice, ale hlavním proudem byl ten liberálně demokratický kolem Lidovek a Přítomnosti. Václav Černý píše, že to bylo osmdesát procent tehdejší české literatury. K polarizaci docházelo především na základě sociální otázky, protože ve 30. letech došlo k hospodářské krizi a spisovatelé nevěděli, jak na ni reagovat, jaké najít řešení.
* LN Dá se to nějak porovnat se současnou krizí?
Tehdy to bylo strašné, to si nedovedeme už dnes představit, to, co je dnes, jsou jen takové povídačky... Když čtete Čapkovy reportáže o tom, jak lidé žili v jeskyních... Já jsem si také vždycky myslel, že desetikorunová žebračenka byla na den, ale ona byla na týden... A literáti, lidé citliví, se rozhodovali, jaké najít řešení. Buďto revoluční, tedy příklon ke komunismu, to byl Vladislav Vančura a další. Pak byl čapkovský střed, který se snažil zdůrazňovat soucit a solidaritu. A potom tady byla pravice, která byla nacionálně a především katolicky orientovaná, to byl hlavně Jaroslav Durych. Katolíci byli vůči první republice také velmi kritičtí, podobně jako komunisté. Durych zastával názor, že stát by měl být jakýmsi otcem, který o občany pečuje. Fascinovalo je sociální učení církve, ovšem to tehdy nešlo aplikovat. Dnes máme kapitalismus, demokracii, ale zároveň sociální stát, a ten tehdy nebyl. A taky chtěli nastavit jakýsi stavovský stát, který by odstranil třídní protiklady a kde by nebyly politické strany.
* LN A za druhé republiky pak tento pravicový katolický proud získal vrch.
V roce 1938 to bobtnalo, především vztahy Hitler–Beneš. Tenkrát byl v Praze také Mezinárodní sjezd PEN-klubu, Všesokolský slet a potom přišel Mnichov... V září 1938 nastala ohromná spisovatelská jednota. Ale po Mnichovu přišlo obrovské trauma, to se nedá srovnávat s rokem 1968. Všichni věřili černému na bílém, a najednou to neplatilo... A jednota se tedy zase brzy rozpadla, protože se hledal viník... Levice se dostala do defenzivy, protože jejich spoléhání se na Sovětský svaz se ukázalo být pofiderní, a navíc nastupující režim už byl pravicový. 20. října 1938 byla také vládním výnosem zakázána činnost KSČ. Takže zbyl čapkovský směr a potom pravicoví katolíci.
* LN Jaký v té době zastávali názor?
Peroutka říkal, že musíme být realisti, že se musíme s Němci nějak dohodnout – oni si mysleli, že Hitler se nažral Sudet, a už dá pokoj – zatímco katolíci zdůrazňovali, že to je trest Boží za to, jak se první republika ke katolíkům chovala, jak zanedbávala duchovní rozměr. Jan Zahradníček tehdy dokonce navrhoval místo Kde domov můj Svatováclavský chorál. Je ale třeba zdůraznit, že katolíci po Mnichovu psali totéž jako předtím, akorát v nastalé situaci to samozřejmě vyznívalo odlišně.
* LN Také se vždycky citují pozdější Demlovy věty ze Šlépějí, kde se vyjadřuje o Židech. Byl to podle vás antisemitismus?
Deml antisemitismus zdědil od Otokara Březiny... Bez debat je, že katolíci byli protižidovsky naladěni. Tady se ovšem nerozlišuje antisemitismus a antijudaismus, oni v Židech viděli cizorodý prvek, ovšem nešlo o rasový antisemitismus. Šlo o antijudaismus sociálně-ekonomický. Neruda, Baar, Holeček, Bezruč, Mrštíkové, u těch všech najdete takovýto lidový antisemitismus také. A co se týče druhé republiky, největší antisemité byli ti, kteří měli ekonomickou motivaci – chtěli se dostat na posty, kde byli dosud Židé.
* LN Což tehdy už nebylo tak nesnadné.
Beranova vláda ovšem žádné antisemitské zákony nedělala. To ale také mělo ekonomický důvod – chtěli půjčky ze Západu, a to bylo podmíněno právě tím, že Židé zůstanou nedotčeni. Na druhou stranu byla za druhé republiky zakázána nejen KSČ, ale také Vlajka a Árijský boj. Druhá republika nebyla fašistickým státem, nýbrž autoritativní demokracií. Důkazem toho budiž třeba to, že když se tehdy kritizovala první republika, mohlo vyjít na takovéto články potom plno replik a polemik.
* LN Nicméně cenzura zesílila.
To ano, ta se týkala právě levice a pak Německa, to nechtěli dráždit. Na začátku roku 1939 byl zakázaný třeba promasarykovský Čin, nicméně Masarykova busta byla přítomna na sjezdu Strany národní jednoty a Hácha se také po zvolení jel poklonit k jeho hrobu do Lán.
* LN Kdo stál za protičapkovskými výpady?
Většina těch nejodpornějších výpadů proti Čapkovi byla dílem spodiny. Katoličtí publicisté byli vůči Čapkovi ostře vyhraněni, především pro jeho liberální postoje. A také pro jeho pohled na španělskou občanskou válku. Od Mnichova se stal Čapek jakýmsi symbolem takzvaného Hradu, proto jej třeba Václav Renč neváhal v nekrologu nazvat nepřítelem českého národa číslo 3. To bylo velice smutné... K tomu je ale zase třeba dodat, že všichni katoličtí autoři byli v tomto směru zcela nezištní, nic z toho neměli, byl to pouze boj světonázorů, o žádnou politickou kariéru nešlo, ostatně oni se vždy velmi distancovali od lidové strany.
* LN Podobná nenávist jako proti Čapkovi se obrátila také proti Voskovcovi a Werichovi.
Tam šlo o to, že byli levicově zaměření, a také tady byl silný tlak z německé strany. Víte, zatímco čapkovsko-peroutkovský okruh byl velmi státotvorný a první republiku bral za svou, KSČ byla velmi „státoborná“. Ještě při druhé Masarykově volbě v roce 1934 komunisté rozdávali před Rudolfinem letáky s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“.
* LNA co samotná literární díla vydávaná za druhé republiky?
Na mnichovskou tragédii reaguje především poezie. Holan, Halas, Neumann, Renč, Kolman Cassius... Žádné velké prozaické dílo tenkrát ale nevzniklo. A tehdejším hitem byl především návrat k rodné hroudě, to máte třeba Josefa Horu a jeho Jana houslistu. Nejhomogennější skupinu také tvořili ruralisté – Křelina, Knap či Čarek...
* LN Jak velká změna nastala v literárním životě po 15. březnu 1939?
Především přišla německá cenzura a také skončila polarizace, spisovatelé se sjednotili s tím, že národ tuhle hrůzu musí nějak přežít. O politice už spisovatelé nepíší, protože k čemu kritizovat první republiku ve chvíli, kdy je vše ohroženo. Kultura byla tím jediným, co nám zůstalo. Přišel kult Boženy Němcové, pohřeb Karla Hynka Máchy, vyšel první díl Obrazů z dějin národa českého Vladislava Vančury... Literatura za okupace se ale také ještě musí rozdělit na dvě období. Než nastoupil Heydrich, tak se zachovávala česká kulturní svébytnost, potom ale už skončila legrace a kultura se měla změnit spíše jen v nenáročnou zábavu pro pilné pracující.
***
Co napsali o této pohnuté době Mnichovská kapitulace je zatížení, jež svými důsledky jako vleklé trauma a pokušení mravní slabosti bude hlodat na národní podstatě donekonečna. Václav Černý Kůň bronzový kůň Václavův se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál František Halas, Praze, Torzo naděje (1938) Posílali jsme přece do boje lidi, ne nadlidi. Ví Bůh, že všichni by raději bojovali. Ale boj je jen tam, kde je naděje na vítězství. Kde jí není, je to něco jiného než boj, je to harakiri, které ovšem na poli cti má svou cenu, ale harakiri je podnik individuální, ne hromadný, a nelze jej přikazovat. Ferdinand Peroutka v Přítomnosti Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání. Milena Jesenská v Přítomnosti Je bolest, nenávist, jsou pochyby, je bezmoc, je skleslá temnota, a přece máš být čist. Tak, lid náš zrazený, buď bez bázně z těch filtrů, které má očistec: duch, totiž, rozuměj mi! Vladimír Holan, Odpověď Francii, 30. září 1938 Ať ve Francii zrada lhavá vyzvání čelně ze všech věží: že kde se vůle zanechává, tam o poslední vůli běží. Zde u nás však, v té žahající hladovce studu, tvrdých chvění, mlčení slyšíš v duši znící: uražení a ponížení. Vladimír Holan, Září 1938 (podzim 1938) Praví se, že neštěstí člověka zušlechťuje: máme nyní na sobě národně co pracovati, živiti a síliti se v důvěře ve své národní bytí. Nic ze svého duchového území jsme neztratili, národ zůstává uchován. Hle záruka, dílo, život, budoucnost! Hle vlast! Josef Čapek, LN, 10. října 1938
Co napsali v této pohnuté době Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? – Český, přece! Josef Čapek, Psáno do mraků Tak kolem filozofie, která byla jen padělkem filozofie, se kupila mravnost, která byla padělkem mravnosti, kultura, která byla padělkem kultury, umění, které bylo padělkem umění. Dvacet let trval tento protipřírodní stav. Dvacet ročníků žáků škol obecných, občanských, středních i vysokých, dvacet ročníků úředníků, učitelů, vojáků, politiků, žurnalistů i jiných intelektuálů prošlo tímto vnuceným kurzem, na který teď doplatil národ tak strašlivě a těžce. Jaroslav Durych, Očista duší, Národní obnova, 10. 12. 1938 Národ nemá jen tělo, nemá jen sídliště, na kterém se podle svého spravuje a podle svého hospodaří, má také duši a v ní vzpomínky a sny a ty časem vyrůstají v touhu a vůli. Jaroslav Stránský, Náš program, LN, 1. 1. 1939 Že ti vzali pole a z domu zahnali do podružství? Co by ti nevzali, když už dvacet let to nemiluješ! Jakub Deml, báseň Jediná naděje, 27. března 1939 Až se jednou napíší spravedlivé dějiny měsíce října 1938 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, lidé se uřehtají smíchem, a to nikoliv ze škodolibosti, nýbrž z úžasu nad Božím Milosrdenstvím. Jakub Deml, Šlépěje 24 Řekne-li vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle, člověk! Jakub Deml, Šlépěje 25 Jak je možné, že oficielní česká kritika nezmínila se o židovském původu Karla Jílka a že nechala ho stát v čele mladé básnické generace?!? To je možné jen proto, že kritické stolce jsou dosud z velké míry obsazeny kritiky staré, včerejší mentality. Žid vede mladé básníky, Árijský boj, srpen 1941, o Jiřím Ortenovi Cenzura za protektorátu: v Babičce Boženy Němcové nesměla být věta „Němec je bit“. V Máji Karla Hynka Máchy bylo „Vůdce zhynul“ nahrazeno „Pán náš zhynul“
