Čeští exulanti pracovali v zemi větrných mlýnů především jako horníci a dělníci
Nejproslulejším českým exulantem v Holandsku byl „učitel národů“ Jan Amos Komenský, který v Naardenu nakonec našel i svůj hrob. Řada exulantů, jež tam přišla po Bílé hoře s Fridrichem Falckým, však žádnou stabilní českou kolonii nezaložila, vesměs se asimilovali, respektive odešli do dalších zemí, mimo jiné i do Anglie (s Ruprechtem Falckým), Ameriky, ale i jižní Afriky.
Před první světovou válkou nepřevyšoval počet krajanů v Nizozemsku osm set. V Schaebergu u německých hranic horníci již roku 1916 založili spolek Říp. Měl velkou knihovnu s několika sty svazky, z toho polovina byly náboženské knihy od Spolku sv. Rafaela. Několik desítek knih zaslal ve 30. letech Československý ústav zahraniční.
V nizozemském Limbursku v Geleen a Lütterad bylo několik českých hornických kolonií u největšího uhelného dolu v Evropě. Roku 1928 zde krajané založili spolek Libuše s dvaceti členy a knihovnou se 450 svazky. Spolek pořádal divadelní představení, koncerty a zájezdy. Ti, kteří zde pracovali v době konjunktury ve 20. letech, měli dobré životní podmínky. Za krize však horníkům hrozilo kdykoliv propuštění.
V hornické kolonii Heerlenheide působil Spolek sv. Prokopa, který odebíral české Národní listy, Duch činu, Krajana a Neděli, pořádal přednášky, divadelní představení, koncerty a zájezdy. Měl k dispozici knihovnu se 170 svazky knih. Dříve tu existoval spolek Horymír, členové jeho výboru však byli propuštěni z práce pro své komunistické názory.
Velké uhelné doly byly také v Heerlenu, kde činnost československé kolonie ustala v době hospodářské krize po výpovědích z práce a odjezdech do ČSR. Všichni krajané byli československými příslušníky a požadovali zřízení čs. školy a honorárního konzulátu. Znalost českého jazyka u dětí byla špatná, česky se dorozumívaly jen stěží.
Krajané žili i ve velkých městech, v hlavním městě Amsterdamu existoval od roku 1896 český spolek Jan Amos Komenský, který měl knihovnu o 243 svazcích a pořádal programové večery. V sídelním městě Haagu působil od roku 1918 čs. krajanský spolek Havlíček. Celkem žilo v Nizozemsku koncem 30. let na 2400 československých příslušníků, z toho polovina byla zaměstnána v průmyslu, druhá v hornictví.
První proud politických emigrantů přišel do Nizozemska v předvečer druhé světové války. Zejména obyvatelé židovského původu museli opustit vlast. Válku prožil v Nizozemsku také pozdější rektor Univerzity Palackého v Olomouci Josef Ludvík Fischer.
Po vzoru československo-francouzské dohody o repatriaci z roku 1944 byla podepsána také dvoustranná dohoda s Nizozemskem. Podepsala ji ještě londýnská vláda.
Kromě repatriace uprchlíků proběhla z Nizozemska také reemigrace horníků z Limburské pánve. Při ní vypomáhala řada zdejších krajanských spolků. Reemigranti z Nizozemska byli soustředěni v repatriačním středisku Liege v Belgii, kam je dopravily kamiony holandského repatriačního komisariátu. Bruselská delegatura repatriovala v prvním pololetí roku 1946 z Belgie a Nizozemska 389 osob.
Další aktivita krajanů je pak spojená s poúnorovým exilem. V Nizozemsku pracoval Československý komitét pro pomoc politickým uprchlíkům, který vznikl z iniciativy Československo-nizozemského spolku v roce 1948.
Knihu Jaroslava Vaculíka nazvanou České menšiny v Evropě a ve světě vydalo nakladatelství Libri. Zkrátila redakce Lidových novin.
