Svým spojitým, bohatým zvukem se violoncello dobře hodí k současné vlně zájmu o „drone“, tedy hudbu dlouhých prodlev, nekonečného dechu. Snad ji všichni ti alternativci podvědomě poslouchají jako opak dnešního světa věčného přepínání a fragmentů. Islandská cellistka Hildur Gudnadóttir od roku 2004 nesmírně činorodě hledá různé role pro cello v kontextu postpopové avantgardy: proto může hrát s různorodými kapelami Múm, Pan Sonic a The Knife. Album Without Sinking (2009) potvrdilo, že i sólově má pevnou vizi, a dostalo řadu výročních cen. Teď vychází pro mezinárodní trh její debut Mount A.
Hildur měla dost jasno už ve čtyřiadvaceti: ze spojitého tónu nenásilně vyrůstá struktura, z ní melodie; ale i když se někdy rytmus zařezává dynamičtěji, všechno se zase kdykoli může zanořit pod onu rozlehlou hladinu. Komorní hudba je lyrická, ale nepřekrášlená, místy syrová. Autorku by možná překvapilo, že může českým uším něco připomenout: zdejší klasiky cellové/gambové volné hry, manžele Havlovy. Ale v Hildur je míň jógy a víc Múm. Pavel Klusák
Hildur Gudnadóttir: Mount A. CD vydal Touch, distribuce Starcastic
