Těsně po udílení Oscarů se očekává, že verdikt akademie bude podroben analytickému zkoumání a že budou identifikovány motivy, které k němu vedly. To očekávání ovšem není moc realistické, často totiž vychází z poněkud mylného předpokladu – že je co analyzovat a že nějaké jednoznačně identifikovatelné motivy existují.
„Akademie rozhodla“, „akademie dala přednost“, píše se často. Jenomže tisíce hlasujících se nescházejí na nějakých mega mítincích, na kterých by se diskutovalo o tom, jak rozhodnout a čemu dát přednost. Každý hlasující se rozhoduje podle nějakých svých kritérií a hlasy rozděluje na základě vlastních strategických úvah. Nebo si taky hodí korunou, což je – jak věda dokázala (alespoň doufám) – pokud jde o nacházení hodnot a odhalování budoucího vývoje, metoda účinnější než analýza.
Nějaké dlouhodobější trendy se ale v udílení Oscarů najít dají. Především – téměř vždy jsou oceňovány výkony jaksi evidentní, vykazující když už nic jiného, tak alespoň kvantitu. Oscara za střih dostane spíš snímek, kde střihač šmiká jak maniak, než film, kde je střihů málo, ale jsou přesně tam, kde by měly být. Cenu za výpravu a kostýmy dostanou spíš fantasy nebo pohádky než filmy, v nichž jsou ty složky pojednány střízlivě a nenápadně. Podobné je to i s hereckými výkony – šanci na zlatou sošku mají především ty výkony, jež představitele přinutily něco se sebou viditelně udělat, předvést nějaký druh handicapu, přesvědčit diváka, že to, co vidí na plátně, vyžadovalo hodiny tréninku. Colin Firth se naučí věrohodně koktat (jaká to výhoda oproti Jamesi Francovi, o němž diváci dobře vědí, že si ve 127 hodinách tu ruku ve skutečnosti neuřízl), jiný drasticky zhubne a nacvičí tik, Natalie Portmanová zvládne pro kameru baletit. Pohledným herečkám často pomůže, když se pro účely natáčení nechají trochu zhyzdit.
Tohle zjištění může vést k další obligátní otázce: je to tak spravedlivé? A zase je tohle tázání trochu mimo. Odpověď totiž vždycky musí být ano. Protože Oscary stejně jako jiné ceny nejsou vyjádřením nějaké nezpochybnitelné definitivní hodnoty. Jsou to ceny pro ty filmy a umělce, kteří v nějakém hlasování dostali nejvíce. A pokud je tahle nejprimitivnější podmínka dodržena, není o spravedlnosti pochyb.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
