Nikdy mě nepřestane udivovat, v jak extrémních polohách se pohybuje vztah české veřejnosti k umělcům. Na jedné straně je doprovází nelíčený obdiv a zbožňování, na druhé straně je milující publikum rázem ochotno přejít do nenávisti hraničící s lynčem, byť jen verbálním. Na povrch vyhřezne pravý stav věcí: prasečí radost z maléru, do něhož taková osoba spadla. Dara Rolins měla nehodu, při níž zemřel člověk, a již druhý den jsme se dozvěděli, že si od sražené oběti klidně odjela. Internetová diskuse pod článkem byla zvlášť rozsáhlá a stoka zdaleka nevyjadřuje její úroveň. K tomu plačící vdova zneužitá bulvárem, která vyslovuje soudy o vině, i když policie nehodu zdaleka nevyšetřila. To nekontrolované jednání lze chápat ztrátou blízkého člověka, ale přihlížející obecenstvo se opět lačně chytilo příležitosti, jak vydat další dávku opovržení nad zpovykanou hvězdou.
Totéž se před pár lety přihodilo Chantal Poulain. Špetky empatie se jí nedostalo, ačkoli všichni víme, že sedáme-li do auta, jsme tak trochu jednou nohou na hřbitově a že chvilka nepozornosti může způsobit tragédii. Dav do té doby obdivující byl rázem nesmiřitelný a na Chantal se vrhl naprosto unfair. Už nebyla roztomilou Francouzkou, ale afektovanou cizáckou potvorou, která ani neumí pořádně česky. Sama Chantal byla takovou mírou nenávisti zaskočena, z čehož lze usuzovat, že takové extrémy se přece jenom jinde v Evropě nepěstují.
Bývá zvykem hořekovat nad malou statečností českého národa. Ve srovnání s jinými, i mnohem většími národy na tom ale nejsme tak špatně. V tomto směru se mnozí holedbají, a přitom na ně stačilo i méně než na nás a konali směšně. A tak je ten český nedostatek odvahy jen takový folklor. Český národ není nestatečný víc než jiné, ale je závistivý a nepřející. A to je ohavná vlastnost, která škodí víc, než by se zdálo. Závist je za tím vším a ten, kdo je na výsluní, si u nás musí zatraceně dát pozor, aby nešlápl vedle.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
