Z temné hladiny řeky Moskvy trčí památník Petru Velikému, kýč jak od Disneyho. O kus dál na stanici metra Oktabrskaja kyne obrovitý Lenin. A někde mezi těmito monumenty se krčí bílá krabice, kde právě probíhá Jarmarka intelektualnoj literatury čili prestižní moskevská knižní přehlídka.
Rozměry je to spíš pražské Výstaviště než Göteborg, o Frankfurtu nemluvě. A každý rok je sem pozván nějaký literární host a tentokrát to padlo na Českou republiku. Uskutečnil se tedy historicky dosud nejmohutnější nájezd českých literátů, ilustrátorek, tiskařů, nakladatelů a podobných výtečníků spjatých s literaturou na Moskvu.
Přípitky a omluvy Velkou pozornost přitáhla Koudelkova monografie o roce 1968, v Torstu jde o vydání už v devátém jazyce. Je jasné, proč právě tahle kniha je důvodem k mnoha přípitkům a také omluvám. V povědomí běžného ruského občana, zvláště po masakrech v Afghánistánu, Čečně či Gruzii, rok ’68 nehraje žádnou roli, v hovorech intelektuálů je ale omluva za invazi, zdá se, novým rituálem.
Když ovšem autor těchto řádků přijímal omluvu od samotného Borise Dubina, velevýznamného spisovatele a esejisty, padla mu potěšením čelist a u srdce ho zahřál nejen stakan vodky. Zdá se, že matička Rus je k českým autorům otevřená jako dosud nikdy. O tom přesvědčuje i účast první dámy ruské prózy Ludmily Ulitské na českém čtení či společné vystoupení Ivana Jirouse a Lva Rubinsteina.
Buďme ale k výsledkům setby vzešlé z české přítomnosti na jarmarke zdravě skeptičtí. I pokud se současný autor v obrovitém a zmateném ruském trhu zachytí, překonat věhlas Kundery, Havla, Kafky či Haška se zdá být - ovšemže po právu - nemožné. Podle překladatele Sergeje Skorwida není ani tak těžké v Rusku knihu vydat, jako spíš prorazit onen prvotní okruh zájemců, bohemistů, studentů jazyka, krajanů. Nakladatele v Rusku ovšem už našli třeba Ivan Jirous, Markéta Hejkalová, Miloš Urban či Michal Viewegh. Ze své vlčí ságy tu četl Antonín Bajaja a Martin Ryšavý představil filmy i milostnou epopej Cesty na Sibiř. Je očividné, že zvláště pro tohoto autora má Rusko, ta obrovská, dravá a neslitovná zem, své kouzlo, které on navíc dokáže předat. Vrcholem českých přehlídek, čtení či výtvarných dílen, které vedly ilustrátorské špičky Galina Miklínová, Lucie Lomová či režisér David Drábek, pro potěchu Moskvánků převlečený za Štorchova pravěkého lovce, bylo zřejmě vystoupení Ivana Jirouse.
Magorova Moskva Magor, v moskevském undergroundu znám pod jménem Psych, oděn v švihácké černé košili a sáčku, po celou dobu festivalu usměvavý a dochvilný, v nabitém klubu Apšu četl své básně česky i rusky. Směsicí neuvěřitelně tklivých sovětských cajdáků Magorovu kriminálnickou poezii doplňoval Lev Rubinstein s Kletzmer bandem. Magor se muziky bez problému chytal a vidět a slyšet ho zpívat s židovskou kapelou Kaťušu působilo neuvěřitelně.
Rubinstein toho na rozdíl od Magora moc nenamluvil, spíše jen hrál. Dnes proslulý konceptualista je ovšem básník vzešlý ze samizdatu a sovětské bídy. Na pohled si lze těžko představit nesourodější dvojici. Obrovitý český sedlák se sombrerem na hlavě, onen potomek „písmáků ze Želče“, chvílemi bouřící či dojatý, a vedle něj drobný, dohola ošmikaný, skeptický židovský intelektuál. Na otázku moderátora večera Jana Machonina po současné ruské bohémě Lev odvětil, že to ho nezajímá, neboť tak jako dřív bohémové, žijí dnes celebrity a on měl vždy rád čistá prostěradla a chodil v noci domů sám. Jirous se jen smál.
Rubinstein i Jirous, dříve divoši z podzemí a kriminální případy, dnes věhlasní autoři, mají nepochybně pořádný kus svého příběhu ještě před sebou. Přesto bylo jejich společné vystoupení nanejvýš symbolické, připomeňme, že jsme v zemi, kde se za články zabíjejí novináři. A snad také kvůli té všudypřítomné vodce si lze na závěr dovolit trochu patosu: jednotlivce lze snadno zabít, zlomit, ale underground, ten nevykořenitelný plevel, je tu pořád.
