A co kvůli migrantům zrušit Schengen?

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Migrační krize v Evropě má pochopitelně své ekonomické souvislosti, možná spíše ekonomickou podstatu. Vybírám čtyři aspekty, které jsou z mého pohledu významné:

1. Německo žádá pomoc a solidaritu. Jak ji ale lze v rámci Schengenu projevit, když všichni chtějí a míří pouze do Německa? Jak registrovaní uprchlíci, tak ti, kterým bylo přiděleno dočasné útočiště či azyl, totiž zmizí okamžitě v Německu. Mám obavu, že tomu tak bude, dokud bude životní úroveň v Německu mnohem vyšší než u nás a dokud bude mnohem vyšší pomoc, kterou uprchlíci od německé vlády dostávají. Ta se totiž odvozuje pouze od německých příjmů. Přidělování uprchlíků kvótami do různých zemí se mi tudíž zdá možné pouze se zrušením Schengenu. Nebo se mýlím?

2. Schengen dnes neznamená pouze ukazování či neukazování pasu při cestě na dovolenou, ale hlavně ekonomický systém. Tisíce kamionů se valí přes hranice, a kdyby musely zase čekat dny a hodiny na hranicích, možná by se do Evropy ihned vrátila recese. Umíte odhadnout následky takového kroku?

3. Leckdo navrhuje podmínit ekonomickou migraci tím, že migranti budou zaměstnaní. Je ale vůbec realistická představa, že „pošlu domů“ někoho, kdo nemá práci?

4. Pořádná vnější ochrana schengenského prostoru bude něco stát. O jakých sumách zde můžeme uvažovat?

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Absolutní debakl

To, co sledujeme, je absolutní debakl – zejména našeho agresivního exportu návodů, co a jak očekávat od života. Takže samozřejmě nemám sebemenší tušení, jak na aktuální Macháčkovy otázky odpovědět – alespoň ne do doby, než Brusel vyhlásí amnestii pro ty, kdo by chtěli s nějakým návrhem přijít.

V mezidobí by mohli naši vědci zvyšovat informovanost národa. Například mu vysvětlit, proč uprchlíci nasazují své životy v Maďarsku, a nikoli v boji proti domácímu teroru. A proč jim není to Maďarsko dost dobré pro azyl, ani nemluvě o atlantském pobřeží Francie.

Pavel Kohout, Partners

Proč je debata o migrantech povrchní

Kořen problému imigrace spočívá ve dvou bodech: 1) přebujelý evropský sociální stát; 2) zhruba 1,5 miliardy obyvatel Středního východu a Afriky, kteří žijí dostatečně blízko evropského ráje, aby cítili pokušení ochutnat zakázané ovoce. Čistě aritmeticky vzato, není to možné pro všechny, kteří by chtěli. Vše ostatní je vedlejší.

Vedlejší, ale nikoliv bezvýznamné. Veřejná diskuse ignoruje několik zdánlivých detailů.

Za prvé: v období ledna až července 2015 požádalo v Německu o azyl přesně 218 221 osob, z toho 22 498 opakovaných žadatelů (zdroj: BAMF.de, Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky). Podle německého ministra vnitra ale Německo letos čeká až 800 tisíc azylantů. Tato čísla očividně nesedí: není pravděpodobné, že během zbytku roku přijde více než dvakrát tolik azylantů než během prvních sedmi měsíců, uvážíme-li vývoj dosavadních statistik. Fantazíruje snad německý ministr vnitra, anebo se Německo bude snažit přilákat ještě více nově příchozích?

Za druhé: z oněch více než 218 tisíc azylantů je 43,4 procenta původem z bývalé Jugoslávie a z Albánie. Jenom Albánců a Kosovanů žádá o německý azyl více než Syřanů a Iráčanů. Mluví se o nich velmi málo. Není zvláštní, že Německo už dávno nevyřadilo tyto země z okruhu států, jejichž občané vůbec smějí požádat o azyl? Války ani diktatury Kosovu ani Albánii přece nehrozí.

Za třetí: Syřanů je mezi azylanty v Německu celkem 44 417, což je 20,4 procenta. Ve srovnání se stejným obdobím roku 2014 jde o 159procentní nárůst. Otázka zní: proč právě letos? Proč zrovna během roku 2015 dochází k explozi migrace nejen ze Sýrie, ale i z jiných částí světa? Migraci ze Sýrie každý pochopí, neboť jde o válkou zničenou zemi s nevalnou perspektivou. Proč ale ve velkém měřítku začala právě v roce 2015, a nikoli v roce 2011, 2012, 2013 nebo 2014?

Za čtvrté: Afrika prožívá dlouhodobý hospodářský růst, extrémní chudoba ustupuje. Afrika samozřejmě není bohatý kontinent a ještě dlouho nebude. Přesto z ekonomického hlediska nebylo důvodů k emigraci nikdy méně než nyní. Pokud jde o konflikty, žádné rozsáhlé války ani genocidy v Africe momentálně neprobíhají. Spíše to vypadá, že Afričané zbohatli natolik, že si dokážou vydělat na cestu do Evropy, a navíc si najít cestovní instrukce na internetu. Tomu by ostatně nasvědčovaly i informace přímo z terénu, například nedávná reportáž deníku The Wall Street Journal ze Senegalu.

Jde tedy o signál rostoucí životní úrovně, nikoli beznadějné bídy. Proč ale veřejné diskusi dominuje emocionální štkaní o africké chudobě nad všemi dostupnými fakty?

Za páté: Německo na jedné straně moralizuje ohledně solidarity, na straně druhé nesmyslně přijímá Albánce a dělá řadu dalších nelogických věcí. K dovršení všeho německá vláda uvažuje, že pro ubytování imigrantů poruší zásadu nedotknutelnosti soukromého majetku a začne nuceně umisťovat azylanty do „nevyužitých“ bytů a domů.

Nenabízím žádné vysvětlení těchto nesrovnalostí. Pouze konstatuji, že jejich ignorování ilustruje povrchnost současné evropské debaty o imigraci.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

To by si ani schengenofob nepřál...

1. Kolem kvót je hodně emocí, aniž by bylo zcela jasné, o jaké rozdělení práce, respektive odpovědnosti jde. Ve svobodném světě není možné nikoho přinutit, aby žil v cizí zemi, kterou si nevybral, a to ani právně, ani fyzicky. Je-li migrant ochoten žít nelegálně, bude moci kdykoli přejít zelenou hranici, Schengen neSchengen.

Na druhé straně je jistě možno přispět administrativnímu procesu (a jiným podobným vydáním), i finančně. V dnešní situaci není třeba měnit principy, které jsou součástí naší kultury, jako je právo azylu a regulace jiné imigrace; stačí promyslet jejich racionální aplikaci. Předně je teď nutno radikálně zkrátit azylové řízení (včetně odvolacího kolečka) a sjednotit jeho detaily od země k zemi, aby bylo možno azylanty přijmout a ostatní migranty odmítnout rychle.

Historka o tom, jak rodina trčí ve střeženém objektu půl roku, aby pak byla prostě puštěna a mohla pokračovat v nelegálním putování, což je výsledek protichůdných smluv a aplikací našich principů, z celého procesu dělá tragickou frašku.

Jistě by Němcům pomohlo, kdyby se jim podařilo udělat Německo méně přitažlivým. Něco v tom směru již dělají, zdá se, že chtějí podporu migrantům snížit. To je jistě správné, ale nebude to stačit – jednak proto, že většina neemigruje za dávkami, nýbrž za příležitostí; a jednak proto, že v emigraci je každému lépe tam, kde někoho zná a kde funguje jeho komunita.

Je nutno vydat co nejrychleji jasný signál o tom, kdo bude přijat a kdo nikoli, a toho lze dosáhnout nyní bohužel jen tak, že kdo se nekvalifikuje pro azyl, bude rychle navrácen do své země. Musí být jasné, že uprchlíci před válkou a pronásledováním mají právo překračovat hranice nelegálně, ale ostatní nikoli. Ostatní musí žádat o imigraci a počkat si na rozhodnutí doma.

2. Pořád se mluví o tom, jako by zrušení Schengenu pomohlo kontrole hranic před nelegálními přechody. Na to by bylo třeba zrušit zelenou hranici, přejít lesíkem je přeci jen malý problém pro odhodlaného zoufalce, ne-li poprvé, pak po n-té. To bychom museli stavět zdi, pouštět do drátu elektřinu a střílet po každém narušiteli – a zavírat na dlouho ty, kteří by to přežili. To si snad ani nejhorší schengenofobové nepřejí. Náklady na takový nesmysl snad nemá cenu vypočítávat.

3. Ekonomickou migraci je nutno podmiňovat, nikoli však zaměstnáním. Takový systém znamená otrockou závislost imigranta na zaměstnavateli, která není slučitelná s naší společností. Kandidáti na imigraci mají být posuzováni podle celé řady charakteristik, tradiční imigrační země mají propracované systémy, které vystihují potřeby přijímající země a integrovatelnost kandidáta. Jakmile je však někdo přijat a přijede jako imigrant, měl by být vypovězen jen v krajních případech (zločin, lhaní v žádosti a podobně). Je důležité, aby imigrant byl zákonem chráněn jako každý jiný.

4. Vnější ochrana schengenské hranice (v mezích lidskosti a práva) měla už dávno existovat a je nutno ji zajistit za každou cenu. Neznám dost detailů, abych mohl odhadnout její cenu, ale měli bychom se jejího zesílení účastnit všichni finančně, a pokud si to přejí jednotlivé země, třeba i fyzicky.

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Aktivní práce s uprchlíky? Nedocenitelná.

Odpověď na otázku kvót se do značné míry skrývá v tom, co si od tohoto opatření slibujeme. Je nutné oddělit pracovní migraci, která je přímo vlastní Schengenu, od uprchlictví a žádosti o azyl.

Skutečnost, že Německo, ale třeba i Velká Británie a Skandinávie migranty přitahují, je nezpochybnitelná. Čekat v takové situaci, že kvóty nebo cokoliv jiného zařídí, že migranti zůstanou v Česku, Polsku nebo Rumunsku, je nesmyslné. Vždyť i obyvatelé těchto zemí migrují například právě do Británie. Většinou se stěhují za prací, a nikoliv za sociálním systémem. Kvóty, které by bránily tomuto pohybu, nejsou se Schengenem slučitelné.

Pokud by ovšem bylo cílem rozdělit utečence mezi azylové úředníky, a tím zrychlit a zefektivnit jejich práci, může jít o opodstatněný požadavek. Úspěch ovšem záleží na celkovém migračním systému. Pokud by se kvóty spojily s možností žádat o azyl přímo v uprchlickém táboře například v Turecku, mohly by přispět k řešení současných problémů. Zde by se oddělili ti, kteří na azyl nárok nemají, a ostatní by legálně směřovali do přidělené země.

Nezmizí sice touha uprchlíků dostat se do Německa a dalších zemí, ale to vůbec nemusí být problém. Pokud azylant uspěje, není důvod se na něj dívat jinak než na občana EU a upírat mu možnost cestovat za prací. Paradoxně rozdílná výše podpory a dávek migrantům pak může kvóty posílit. S Rumunskými dávkami může azylant stěží odjet a žít v Německu, pokud nebude mít německý příjem. Předpokládám, že každý bude mít nárok na podporu pouze v zemi, do které bude přidělen.

Klíčovou je zde pak rychlost azylového řízení, respektive ekonomická integrace, jinými slovy práce a vlastní příjem. Lákavé budou země s nejnižší mírou nezaměstnanosti, tedy opět Německo, ale mohli bychom i my. Ekonomická integrace pak napomůže tomu, že azylant zůstane v dané zemi.

Většina migrantů se chce vrátit zpět domů a západní země, respektive jejich firmy budou soutěžit o účast na rekonstrukci zemí nebo jen o vstup na jejich trhy. Aktivní práce s uprchlíky se pak může ukázat jako nedocenitelná. Azylant odnášející si pozitivní zkušenost s Českem je tou nejlepší proexportní politikou.

Z dob minulého režimu máme dobré jméno a kontakt třeba na Sýrii. Až budeme opět za deset let hořekovat nad tím, proč jsme vyklidili trhy, na kterých jsme byli zavedení, můžeme najít viníka v dnešní pasivitě. Nikdo totiž neví, zda budoucí ministr hospodářství Sýrii nesedí dnes ve vlaku u Břeclavi.

Křišťálová koule

Co se týče zbývajících tří otázek:

Následky zrušení Schengenu jsou nepředstavitelné a odhadovat něco takového zavání pověstnou křišťálovou koulí. Nejde totiž pouze o samotné přímé náklady Schengenu, ale o podkopání jednoho ze základních pilířů EU – volného pohybu osob. Ptát se můžeme, co by přišlo pak.

Vázat ekonomickou migraci na zaměstnání zní dobře, ale realizace je náročnější. Mnoho přistěhovalců může po ztrátě práce zahájit živnost. Dokazovat, zda skutečně podniká, nebo živnost pouze předstírá, je pak obtížné, s čímž máme zkušenosti z minulé recese v roce 2008.

Ohledně nákladů bychom si spíše měli pokládat otázku, zda existuje levnější a efektivnější řešení...

Petr Strejček, Brno International Business School

Krize politiky

V souvislosti s migrační vlnou žádá Německo od ostatních států unie solidaritu zcela oprávněně. A naprosto nechápu slabomyslné výmluvy našich ministrů, především vnitra, že Česko je vlastně „v suchu“, že všichni migranti míří do Německa, a že naše země je tedy „jen“ tranzitní. Na takovém výroku se dá analyzovat a představit krize především současných politických elit, a to nejen v Česku.

Německo řeší situaci v Řecku, vyjednává s Ruskou federací stran ukrajinské krize a současně například čelí nejsilnější migrační vlně ze všech států Evropské unie. Nebudeme si nalhávat, že se mezi migranty nenajdou potenciální nositelé zvrácené ideologie Islámského státu, kteří mají schopnost například najít v parku AK-47. Islámský stát několikrát avizoval úmysl přenést bitevní pole přímo do evropských ulic a jejich vůdcové pravděpodobně neměli na mysli ulice Rumunska a Bulharska...

Až Německo zkolabuje

Proto se vraťme nyní zpět do Německa a k imaginárně případnému, byť jen k chvilkovému kolapsu (například po teroristickém útoku) institucí a infrastruktury této země. Ekonomicky pak za celou tragédii zaplatí celá Evropa. Vzájemná ekonomická závislost států EU logicky vyřazuje způsob současného přemýšlení našich politiků.

Co si asi myslí občané Budapešti, kteří nyní na nádraží při běžné cestě za výdělkem (a potažmo daněmi pro stát a EU) překračují běžence a nestíhají vlastní spoje do zaměstnání? Zygmunt Bauman takové procesy předpověděl asi před patnácti lety, kdy hovořil o situacích, kdy jedinci budou postaveni do reality, ve které budou řešit selhání systému. Budapešť a ostatní státy unie dostávají malou ochutnávku.

Zajímavé jsou myšlenkové obraty všech evropských politiků včetně Angely Merkelové. V roce 2011 všichni přední politici EU konstatovali, že projekt „multi-kulti“ selhal, ale nyní se dají zobecnit výzvy stejných politiků k pochopení situace z důvodu naprosté nemohoucnosti a neschopnosti „něco udělat“ ve prospěch ZASTAVENÍ přistěhovalecké vlny. Evropská unie a politici národních států již poněkolikáté v přímém přenosu prokazují nepřipravenost a neexistenci záložních variant pro krizové situace.

Přiznám se, že jsem už několik let znepokojen nejen bezpečnostní politikou („politikou“ je eufemistický výraz) evropských i našich „státníků“. Domnívám se, že jdou přesně tou cestou, která míří k naprostému selhání společenského systému, občané evropských států se budou stále častěji ocitat v realitě, v níž si budou muset nějaký ten kolaps vyřešit sami. Nyní stojí před našimi branami několik desítek tisíc utečenců, EU přešlapuje na místě a mě jen jímá hrůza při představě stojící regulérní armády za hranicemi EU. Současnou situaci považuji za bezprecedentní selhání všech politiků v Evropě.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Kdo má silnou touhu po svobodě, svou díru v plotě si vždy najde

Společností se stále více ozývá volání po stavbě nových plotů a zdí na hranicích národních států. Ploty jsou vnímány jako jediná spolehlivá cesta ochrany hranic před přílivem migrantů (uprchlíků). Toto volání je velice překvapivé právě v zemích střední a východní Evropy, které byly odděleny od západní Evropy po více než 40 let právě tímto způsobem.

Jak je vidět, historická paměť jednotlivců se vytrácí velmi rychle. Copak si nikdo nepamatuje, že i v období před rokem 1989 bylo možné různými způsoby tuto hranici překročit? Ploty a zdi nejsou řešením, ale pouze odložením problému. Kdo má silnou touhu po svobodě, ať ekonomické nebo politické nebo osobní, ten si svou díru v plotě vždy najde.

Jak se s tím vypořádat?

Uprchlíci se již vydali na svou cestu a nelze je zastavit. Zbývá tedy otázka, jak se s přílivem migrantů vypořádat. Historická zkušenost zemí Střední a Východní Evropy v období vlády komunistických režimů by měla vést k vstřícnosti především k politicky a nábožensky motivované migraci. Velká většina migrantů se stala v zahraničí úspěšnými a nejinak tomu bude se současnou vlnou migrace. Ochuzeny byly spíše země, ze kterých především inteligence do svobodného světa utíkala.

Nejsložitější je pak otázka, jak se vypořádat s ekonomicky orientovanou migrací. Dobrým příkladem může být diskuse probíhající v Německu od 70. let 20. století. Německu po válce chyběla pracovní síla. Průmysl potřeboval dělníky do rychle rostoucích odvětví. Nedostatek se řešil importem levné pracovní síly především z východního Turecka. Přestože šlo o převážně nevzdělanou skupinu pracovníků, podařilo se s jejich využitím dosáhnout vysoké produktivity práce německého průmyslu.

Je tedy logické, že německé investory dříve či později muselo napadnout, proč dovážet do Německa pracovní sílu, když mnohem snadnější je exportovat do Turecka investice a výrobní kapacity? Jaké bylo jejich překvapení, že produktivita práce v Turecku nedosahuje takové úrovně jako ve výrobních závodech v Německu.

Poslední možná varianta

Ačkoliv se tedy v diskusích objevuje jako jedno z nejsnadnějších řešení export demokracie, principů tržní ekonomiky a následně i kapitálu do zdrojových zemí současné migrace, má toto řešení několik silných omezení. Politická, náboženská a ekonomická nestabilita, které jsou takzvanými push faktory migrace, jsou právě těmi proměnnými, které investory od vstupu na tyto cílové trhy odrazují.

Zbývá nám tedy poslední možná varianta. Aktivně zapojit přicházející migranty do trhu práce a plně využít jejich potenciálu a touhy po politické svobodě a vyšší životní úrovni. Existuje pak velká šance, že zkušenosti, které získají s demokracií, fungováním trhu a řízením firem později přenesou zpět do svých zemí původu.