Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek bývá v současné době některými lidmi kritizován za věci, za něž je jinými chválen. A naopak, byl chválen za výroky, za něž mohl být kritizován. Sám však své kritiky předběhl, když příslušné téma znovu kriticky reflektoval.
Proto by Zaorálkova vzácně kritická reflexe neměla zapadnout. Nesmí převážit jednostranné informování, které by mohlo mít zejména v případě ukrajinsko-ruského napětí zvláště nebezpečné důsledky.
Zaorálek označil 24. dubna v pořadu Události, komentáře České televize iniciativu Východní partnerství za významný nástroj k prohloubení spolupráce s postsovětskými zeměmi, který však byl nekvalifikovaně používán. Pokládá za nezbytné kriticky zkoumat, jaké procesy v oněch zemích vlastně podněcujeme, zda ve skutečnosti nepodporujeme oligarchizaci, růst nerovnosti, jaké jsou jejich sociálně-ekonomické dopady.
Zkrátka a dobře, v Zaorálkově reflexi zaznělo cosi vzdáleně podobného tématům, o nichž mluví Paul Craig Roberts, George Friedman, Ron Paul, Patrick Joseph Buchanan a další.
Chraňte nesouhlas
Spisovatel Robert Menasse nedávno citoval v rozhovoru pro ČESKOU POZICI ústavního právníka Hanse Kelsena: „Demokracie předpokládá vzdělaného občana. Ten však nikdy není ve většině. Demokracie se tudíž nikdy nemůže projevovat právem většiny, ale jedině ochranou menšiny.“
Dobře se to dá poznat na médiích. Když disentní hlasy přestává být slyšet, o to více zní umíráček demokracie. V tom byla cenná meziválečná „československá pozice“, která dávala znít tehdy v Evropě zřídka slyšeným hlasům. Velmi prestižním by i v současné době mělo být nazváno každé úsilí, které dává prostor nesouhlasu. A že to je velmi aktuální důraz, dokazuje propad kvality českého mediálního prostředí i podle hodnocení americké nevládní organizace Freedom House.
Vzněcovat nenávistné vášně totiž umí každý oposum. Tlumit napětí a dosahovat usmíření, to je pro člověka nejdůstojnější umění a úděl. Staří islámští moudří to krásně vyjádřili příměrem o malém džihádu, tedy fyzických střetech s druhými, a velkém džihádu, což jest duchovní úsilí o nápravu sebe samého.
Staří talmudičtí mudrci zaznamenávali nejrůznější stanoviska a argumenty, které byly vzneseny v průběhu sporů. Jejich téma leckdy časem vyšumělo, nikoliv však vycizelovaná logika vedení sporů a zásady hodnocení argumentů.
Umění diskutovat, to je zřídka se vyskytující esence současnosti. Snaha nepřipustit zveřejnění protivného názoru je pak projevem zbabělců bojících se vést diskusi. Svá chatrná stanoviska často mohou těžko podpořit jediným argumentem, který je přiměl k jejich zastávání, totiž tím, že je mají odkudsi zaplacená.
Obecný rámec
Kritickou reflexi jakéhokoliv dění, tedy i toho současného na Ukrajině, je nutno začít o generaci či dvě dříve. Dostáváme se tak zhruba na počátek šedesátých let, kdy v období neuvěřitelného poválečného boomu pronesl americký prezident Dwight Eisenhower varování před vzrůstající mocí vojenskoprůmyslového komplexu.
Zkoumání jeho sílícího vlivu na světové dění však nelze odbýt floskulí o „konspiračních teoriích“. Podle rady starých zpravodajských vlků („sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie“) jsou předmětem zkoumání konspirační praktiky.
Na Eisenhowerovu konfesi navazuje prestižní americký analytik George Friedman. Války jsou podle něj základem americké zkušenosti, jsou zabudované do americké kultury a podstatně formují americkou geopolitiku. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje.
Podle Friedmana přitom Spojené státy, ať již politicky vyjadřují sebevznešenější cíle, díky své geografické poloze nepotřebují kdesi nákladně vyhrávat nějaké války, nastolovat a udržovat tam deklarovaný pořádek. Stačí jim nepoměrně laciněji intervencí destabilizovat každou oblast, kde by se mohla objevit nějaká nová velmoc. A vázat její kapacity a ovlivňovat jejich rozvoj tak, aby neohrozily americkou námořní a obchodní dominanci.
K tomu ještě velmi pěkně a stručně americký novinář žijící v Česku Erik Best: „Vypadá to na klasický recept: Podněcuj nepokoje a vytvoř krizi, nakupuj, dokud na ulicích teče krev, a prodávej, když je krize zažehnaná a investoři se začínají vracet. A použij k tomu cizí peníze.“
Praktické kroky
Prvním krokem byl klamný slib Západu daný Sovětskému svazu v době rozpouštění Varšavské smlouvy, že NATO si dobere pouze Východní Německo a zůstane stát. NATO se však za čtvrt století posunulo o dva tisíce kilometrů na Východ a nyní ťuká na hranice Ruska. Proti vtíravé historické asociaci (Drang nach Osten) se dá těžko něco podstatného namítat.
Celá mediální blamáž tuto aktivitu provázející jako by byla parafrází Bertolta Brechta z jeho hry Matka Kuráž: „Zatímco se NATO pokojně přibližovalo k ruským hranicím a posilovalo svou vojenskou přítomnost v Polsku a Pobaltí, Rusko agresivně soustředilo vojska na svém území.“
A tak již nyní NATO blaženě chřestí zbraněmi, a současně naříká, že jich je potřeba více a lepších, a tudíž je potřeba řádně přifouknout zbrojní rozpočty. S alarmující snadností vyvodily militaristické kruhy závěr o nutnosti dozbrojení a přezbrojení NATO z potyček na Ukrajině již v době, kdy byly ještě relativně nicotné.
Velmi příznačná je pak tato snaha na pozadí zcela nevyřešeného problému, zda se má NATO rozvíjet jako akceschopný celek nebo jako aliance akceschopných zemí. Všeobecné mlžení je však pro účely „kreativního rozpouštění“ zbrojních rozpočtů ideální. Zejména z pohledu stále nenasycených politických stran. Jak zní stará moudrost, není problém nasytit hladové, ale je problém nasytit ty rozežrané.
Směšné a trapné momenty
Že se architekti současného napětí nestarají o svou důstojnost, když se ženou za svým cílem, je zřejmé z několika následujících příkladů.
Západní odborníci na psychologický boj se snaží urážet Putinovy předpokládané velmocenské ambice. Například jedovatými řečmi o tom, že Rusko je „regionální mocnost“, která „ohrožuje některé své sousedy spíš v důsledku své slabosti než své síly“. A dohadováním se o tom, jak tyto domněle „trefné“ poznámky v Kremlu asi „musely bolet“. Ale kupříkladu ani deník The Washington Post nesouhlasí s prezidentem Barackem Obamou, který Rusko označuje za izolovanou „regionální mocnost“, bez spojenců a globální ideologie.
A znalci z branže mají Putinův psychologický portrét docela jiný. Účinnost těchto psych-op (psychologických operací) na Putina může leckomu připomínat – abychom zůstali v Rusku – scénku z povídky Loučení s Maťorou Valentina Rasputina. Vesničan zvaný Bohovan, jehož chodidla celoroční chůzí naboso ztvrdla na kámen, dráždil jimi hady a hádky, pochechtával se, jako by ho to lechtalo, a komentoval to blaženým všeobjímajícím citoslovcem „kurrrrva“.
Britský velvyslanec Lyall Grant a americká velvyslankyně Samantha Powerová při OSN zase prohlásili na zasedání Rady bezpečnosti OSN, že nedávné sestřelení ukrajinských vrtulníků je důkazem, že proruským povstalcům poskytlo výcvik a výzbroj Rusko.
Pokud tedy tito vysocí reprezentanti nemektají nesmysly, pak by z toho vyplývalo, že kromě Ruska to nikdo jiný na světě neumí, což by bylo poněkud trapným, nicméně oficiálním přiznáním britské a americké totální neschopnosti.
O neúčinnosti sankcí bylo mnoho řečeno. Dokonce i Alexandr Vondra připustil, že se jim v Rusku smějí. Vyvolávají vzpomínku leda tak na pana Bluma, který si v manželství zoufal, a tak se chytl rady pana Poppera, aby svou manželku prostě umiloval k smrti. Po nějakém čase Popper Bluma navštívil. Otevřela mu paní Blumová a Popper na ní mohl oči nechat. Paní Blumová jen kvetla. Uvedla ho půvabným krokem do manželovy pracovny. Blum povstal v ústrety, kolena mu vrkala. Temné stíny kolem hluboce zapadlých očí. Stisk ruky jak rybí ploutev. Třesoucím se hlasem poprosil Poppera: „Tak se řídím, pane Popper, jejich radou. Myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jen prosím buďte opatrný, abyste ani slůvkem mé ženě nenaznačil, že umírá.“
Nikoliv směšné harašení
Novějším momentem v množství nejrůznějších vyjádření k ukrajinské krizi je však úlet polského ministra zahraničí Radosława Sikorského. Ten navrhuje opustit „postmoderní iluzi“, že vojenský konflikt v Evropě je nemyslitelný. Nu, vzpomínka na škaredou skvrnu v československo-polské historii, když si Poláci přihřáli polívčičku na Mnichovské dohodě a anektovali Těšínsko, nás může v této souvislosti dost nečekaně zamrazit.
Jediný způsob, jak z této vykloubené Sikorského řeči získat cosi pozitivního, je vzít jeho výrok vážně, jako extrémní možný důsledek neřešení sporů. Upadající Evropa se už ani nenamáhá se pořádně o něco pohádat, a tak získat šanci reálně řešit vitálně důležité problémy. Místo toho, kryjíc svou línou poživačnost žvásty o politické korektnosti, mává nad vším kontraverzním rukou a spřádá hladké řečičky v diplomatickém „ptydepe“. V papiňáku evropských i světových problémů však stoupá tlak i teplota. A vojenskoprůmyslový komplex ještě rád přidává pod kotlem.
Evropa by si tedy měla uvědomit Sikorského děsivé řeči jako vážný důsledek svého alibistického živoření v politické pseudokorektnosti. A Sikorski by si zase měl přečíst Bertolta Brechta, aby se upamatoval.
Jedinou rozumnou a důstojnou cestou je totiž tvrdý konflikt vyjednávací (diplomatický i zpravodajský). A jestliže chceme dojít míru, musejí být slyšet disentní hlasy a nesouhlasy. Protože budou-li potlačovány, budou mít pré váleční štváči. A to se dobře pozná i v médiích.
