Politické strany odevzdaly do sněmovny své výroční zprávy, což je vhodná příležitost připomenout si jednu občas zasutou skutečnost. Jako každý rok se ukazuje, že zdaleka nejvíce peněz strany dostávají ve formě státních příspěvků – příspěvky na úhradu volebních nákladů, stálé příspěvky pro strany úspěšné ve volbách, příspěvky na mandát poslance, senátora a krajského zastupitele. Injekce od ministerstva financí tvoří zhruba polovinu stranických příjmů. Konkrétně například u hlavní vládní strany ODS to je 120 milionů z 247.
Zbytek pokladny plní především sponzorské dary. Jak to může fungovat s nimi, asi nejlépe popsal někdejší místopředseda pražské ČSSD Miroslav Poche. Na podzim roku 2010 Hospodářským novinám vysvětlil, že jsou sponzorské dary řadových členů čistou fikcí – ve skutečnosti jde o peníze několika významných straníků, kteří statisíce pro stranickou pokladnu získávají díky funkcím v orgánech městských společností a rozdělují je na menší částky.
Jinými slovy, za takových okolností i ony „sponzorské dary“ budou ve skutečnosti z nemalé části pocházet z peněz daňových poplatníků. Domněnka, že se podobně chová jen Poche a pár jeho pražských kamarádů, by byla vůči ČSSD nefér, podobné kreativce lze jistě najít i v dalších stranách, jen se nebudou přiznávat tak ochotně.
Zbytek příjmů, tedy členské příspěvky, pronájmy, a další činnosti, tvoří u ODS jen necelou osminu (30 milionů ze zmíněných 247). Podobné to bude i u dalších politických stran.
Tato čísla nám sdělují poměrně jednoduchou pravdu: hlavní politické strany by bez peněz od státu nepřežily. Vztah mezi daňovým poplatníkem a stranickým funkcionářem tak lze bez přehánění označit za vztah nadřízeného a podřízeného.
Zákonodárci a funkcionáři, kteří za peníze daňových poplatníků pořádají kampaň, aby mohli být zvoleni do funkcí, kde budou znovu placeni daňovými poplatníky, by na to měli pamatovat každý den. Už třeba jen proto, aby nedocházelo k excesům, kdy
- se premiér Petr Nečas nejen vzteká, že na veřejnost unikla informace o platu jeho pravé ruky Jany Nagyové (která svou politickou kariéru začala jako regionální manažerka ODS, tedy osoba placená z veřejných peněz), ale ještě za to podává žaloby;
- se vzteká i ministr financí Miroslav Kalousek, když je požádán o informaci, co ho dovedlo k tomu, že nejlepšími členy dozorčí rady státního ropného podniku budou učitel kuchařů nebo silničář, a kdy o něm i jeho stranický nadřízený Karel Schwarzenberg řekne, že rozdává křesla ve státních podnicích jako úplatky;
- protikorupční vicepremiérka Karolína Peake ignoruje dotazy týkající se jejích majetkových poměrů a financování její pidistrany LIDEM.
Tento text nemá být žádnou výzvou ke svržení panující politické garnitury, její předchůdci se chovali stejně, mnohdy i hůře. Má být pouze připomenutím, že politici jsou podřízení svých občanů, a měli by se podle toho chovat.
