Rozhovor s docentkou Markétou Seluckou, děkankou Právnické fakulty Masarykovy univerzity, zveřejněný ČESKOU POZICÍ se také dotkl vášní po jejím zvolení na přelomu let 2014 a 2015. Zmiňuje se v něm, že jsem tehdy vyzval ke snížení podílu studentů v akademických senátech, což je téma, jemuž je třeba věnovat pozornost.
Spory uvnitř fakult bývá ošidné představovat veřejnosti. Rozčilují se přece ti, kdo prohráli. Znesváření jsou lidé s klady a zápory, jež vnímáme různě a jež lze vyzdvihnout či naopak zamlčet. Jiný výběr nemusel být lepší. Pochopení pro rozvaděné akademiky má meze. Jiní zaměstnanci si šéfy nevybírají a tito s nimi jednají tvrději.
O akademické samosprávě podle zákona o vysokých školách z roku 1998 však musíme debatovat. Začíná totiž selhávat. Na řadě fakult. Již více než rok – důvodem bylo dění na vlastní fakultě, Právnická fakultě Masarykovy univerzity – zkoumám tento jev a pátrám po jeho příčinách. A jak je zřejmé, soustředím se na fakulty.
Důrazné projevy
České univerzity jsou decentralizované. Samosprávu těmto jednotkám univerzit pro obory výuky a výzkumu zaručuje zákon. Poměry na různých fakultách stejné univerzity se mohou lišit. Dále řečené přesto platí srovnatelně pro celé univerzity, jejich akademické senáty a rektory.
Mladí lidé mívají sklon k důrazným projevům. Stěží je něco lepší příležitostí než výběr děkana. Málokterý studentský senátor ho však vybírá dvakrát. Chybí jim proto zkušenost. |
Rozruch vyvolává výběr děkana ze dvou či více kandidátů. Je to totiž zásadní rozhodnutí. Volba výrazně ovlivní směřování fakulty. Pouze některé fakulty se takovému vývoji vyhnou – vesměs bezděčně – s jediným kandidátem. Při tomto výběru se štěpí především pedagogové.
Na každém pracovišti se lidé liší v pohledech a rozcházejí v zájmech. Mnozí se vyloženě nesnášejí, každodenní spolupráce je náročná. Fakulty se navíc vnitřně člení. Individuální třenice tak ještě komplikují pnutí mezi kolektivy. Kandidáti se mezi pedagogy obecně a jejich zástupci v akademickém senátu obzvlášť pak těší různému hodnocení.
Naopak studentští senátoři se dovedou shodnout. Jsou spolu krátce a nemusejí každodenně spolupracovat. Studentské komory zasedají dlouho a běžně pokračují v nějaké hospodě. Mladí lidé mívají sklon k důrazným projevům. Stěží je něco lepší příležitostí než výběr děkana. Málokterý studentský senátor ho však vybírá dvakrát. Chybí jim proto zkušenost.
Kandidáty znají přinejlepším zběžně. Jsou proto odkázáni na volební debaty, při nichž se ovšem starší umějí přetvařovat a planě slibovat. Rozhoduje se jim lehce, neboť nenesou následky. Na fakultě nebudou studovat, až děkanovi skončí mandát. Děkan navíc nepůsobí vůči nim, ale vůči pedagogům. Jejich rozhodnutí tudíž pochopitelně ovlivní leccos. Nebo leckdo, kdo má nějaké pohledy a sleduje určité zájmy.
Úsměvné prohlášení
Podle zákona je v akademických senátech studentů třetina až polovina. Jak známe z poslanecké sněmovny a krajských, městských a obecních zastupitelstev, při zastoupení více politických stran takový podíl propůjčuje značnou sílu. Výběr děkana se tak stává konkurzem před studentskou komorou. Polovina je ale mnohem více než třetina. Při ní či jí se blížícím poměru se může stát, že studenti většině pedagogů děkana vyloženě vnutí. Takový výsledek je špatný.
Prohlašovat dnešní studentské senátory za revolucionizující prvek nezbytný pro rozvoj fakulty je zcela úsměvné. Vždyť si je rektoři a děkani předcházejí, poznavše jejich sílu při vlastní volbě. Kandidáti těchto funkcí se jim pak vyloženě podbízejí. |
Připusťme, že někteří děkani, zvolení spíše studentskými než pedagogickými senátory, důvěru kolegů získali alespoň dodatečně, jak potvrzuje jejich druhé zvolení již též většinou pedagogických senátorů. Nebo se alespoň nalezne nějaký způsob soužití. Vzájemně totiž na sobě děkan a pedagogové závisejí. Rozkvět fakulty však neočekávejme. Naopak. Hrozí totiž hádky, podlézání, hněv, lhostejnost. Pak přichází úpadek. Ten pozvolný je pak hluboký.
Uvedený podíl studentů v senátech se vysvětluje sametovou revolucí. Vysvětlení však není ospravedlnění. Podnítit převratnou změnu politických a společenských poměrů dokázali studenti, aniž měli jakýkoli podíl na řízení vysokých škol. Pro jejich úspěšné vystoupení v roce 1989 prostě nastala doba.
Prohlašovat dnešní studentské senátory za revolucionizující prvek nezbytný pro rozvoj fakulty je zcela úsměvné. Vždyť si je rektoři a děkani předcházejí, poznavše jejich sílu při vlastní volbě. Kandidáti těchto funkcí se jim pak vyloženě podbízejí.
Senátoři-asistenti
V akademických senátech řady fakult však máme vážný problém též na druhé straně. Vyplývá z rovnosti podílu jinak nerovných pedagogů na samosprávě. V některých převládají profesoři a docenti. V jiných jejich přítomnost odpovídá podílu mezi pedagogy, tedy pětině až třetině. Najdeme ale také senáty, kde jsou jen ojediněle či chybějí zcela.
Ve srovnání se studentskými senátory působí senátoři-asistenti rozumně a uvážlivě. Musíme jim proto nakonec být vděční. |
Připomínám, že profesoři a docenti jsou samostatní pedagogové, kteří – po řadě let – osvědčili způsobilost v habilitačním a profesorském řízení. Pomocnými pedagogy jsou pak odborní asistenti, lektoři, asistenti a výzkumní pracovníci. Na těch prvních se zakládají akreditace studijních programů, výuku a výzkum řídí. Mívají úvazek na dobu neurčitou. Druzí učí a bádají pod vedením prvních. Jejich postavení je nejisté, mají termínované úvazky a při jejich prodlužování soutěží mezi sebou či s dalšími zájemci.
Čelit jednotné a důrazné studentské komoře a přitom dozorovat děkana bohužel nedokáže směs mladých asistentů bez větších zkušeností, odborných asistentů, od nichž se žádá habilitace založená na ne zcela zřetelných požadavcích a ne vždy pečlivém úsudku vědecké rady, a věčných odborných asistentů a lektorů, od nichž už tento krok nikdo nečeká.
Omezená zkušenost, pochybná odbornost, obavy o vlastní postavení a pochopitelná snaha ho připojistit mandátem takovou pedagogickou komoru skoro ochromují. Ve srovnání se studentskými senátory přitom působí senátoři-asistenti rozumně a uvážlivě. Musíme jim proto nakonec být vděční.
Srovnání se zahraničím
V zahraničí akademická samospráva vypadá jinak. Předesílám, že ne ve všech zemích a na všech univerzitách se fakulty těší takové autonomii jako v Česku. Ve fakultních radách a univerzitních senátech (jimi se označují jen grémia univerzit) mají profesoři a případně další samostatní pedagogové zákony a statuty zaručenou převahu.
Ne ve všech zemích a na všech univerzitách se fakulty těší takové autonomii jako v Česku. Ve fakultních radách a univerzitních senátech mají profesoři a případně další samostatní pedagogové zákony a statuty zaručenou převahu. |
Zástupců asistentů a dalších pomocných, dočasných a podřízených pedagogů stejně jako zástupců studentů bývá nanejvýš čtvrtina. Členy bývají též zástupci dalších zaměstnanců, zejména pak těch, kteří jsou – oproti studentům samotným – vysokoškoláci, třeba úředníci rektorátu a děkanátů, knihovnice, informatici či technici laboratoří.
Polsko má na fakultách univerzit rady, ve kterých profesoři a habilitovaní doktoři tvoří nejméně polovinu členů. Naopak studentům zákon zaručuje jen pětinu a univerzity jim podíl nezvyšují. Řada fakult má velerady, neboť všichni samostatní pedagogové jsou členy bez voleb. Obdobně se skládají univerzitní senáty, členy jsou však pravidelně též děkani fakult. Děkany a rektory volí sice volební kolegia, utvářejí se ale srovnatelně.
Rakousko nechává své univerzity spravovat senáty, které tvoří nadpoloviční většinou zástupci profesorů, po čtvrtině zástupci dalších pedagogů včetně mimořádných profesorů a zástupci studentů a zástupce dalších zaměstnanců. Fakultám autonomii nezaručuje zákon, děkan tak může být dosazen. Připouštějí ji ale univerzity samotné. Obdobně tvořená fakultní shromáždění a rady pak dostávají slovo při jeho výběru.
Důsledek změn
Německo nechává organizaci univerzit spolkovým zemím. Univerzitní a fakultní grémia jsou rozmanitě uspořádaná. Některá jsou početná, neboť zastoupení jsou všichni profesoři. Další jsou malá, což dává větší prostor vyjádřením každého. Profesoři mají ale vždy převahu, akademischer Mittelbau (asistenti), studenti a další zaměstnanci jsou menšinou. Takové uspořádání univerzitních a fakultních samosprávných grémií totiž určil spolkový rámcový zákon, výsledek dále shrnutého vývoje. Variace tohoto modelu akademické samosprávy najdeme též jinde v Evropě. Sám jsem zkoumal poměry v Litvě, Estonsku, Dánsku, Belgii, Švýcarsku, Slovinsku a v Chorvatsku.
Původně profesorské sbory během 20. století doplnili zástupci jak studentů, tak asistentů a dalších zaměstnanců. Leckde si je vynutila studentská hnutí probuzená společenskými, ekonomickými a politickými změnami, jíž byl také narůst počtu studentů. |
Popsaný model akademické samosprávy je plodem společenských změn, které se nemohly nedotknout terciárního vzdělávání a jeho institucí. Původně profesorské sbory během 20. století doplnili zástupci jak studentů, tak asistentů a dalších zaměstnanců. Leckde si je vynutila studentská hnutí probuzená společenskými, ekonomickými a politickými změnami, jíž byl také narůst počtu studentů. Nejen západoněmecké Studententenbewegung šedesátých let demonstrovalo a okupovalo univerzity.
Právě německé spolkové země plus Nizozemsko a Portugalsko studentům, asistentům a dalším zaměstnancům poskytly většinu v akademických samosprávných grémiích. Výsledkem byly rozbroje a leckde se začal pociťovat úpadek. Univerzity se pak složitě stabilizovaly. V Německu dokonce zasáhl Spolkový ústavní soud, když v roce 1973 rozhodl, že profesoři musejí mít v těchto grémiích většinu, neboť jsou nositeli osvědčení provádět výuku a výzkum, a tak tyto činnosti také řídit.
USA a Velká Británie
Zmíněný model akademické samosprávy můžeme chápat jako prvek evropského sociálního státu. Nabritských a amerických univerzitách bývá samosprávy méně. Tamní studentská hnutí – v kalifornském Berkeley bylo obzvlášť bojovné – většího podílu na řízení škol nedosáhla.
Na britských a amerických univerzitách bývá samosprávy méně. Tamní studentská hnutí většího podílu na řízení škol nedosáhla |
Zástupců studentů bývá míň než desetina, často se zve jen zástupce oficiální studentské asociace. Ani pedagogové však nemívají převahu. Řídící a dozorová grémia totiž zahrnují externisty, nejen akademiky odjinud, ale též manažery, mecenáše, sponzory a politiky. Mnohde nemůže být o samosprávě vůbec řeč. Studenti a pedagogové se mohou nanejvýš vyjádřit. Jednotlivci pak dokáží odejít studovat, učit a bádat jinam. Je to jen snazší než v jiných zemích, takže se s tím musí počítat.
Nepřekvapivě je akademická samospráva slabá či vůbec chybí v zemích s neliberálními či autoritativními režimy, mezi něž z tohoto hlediska můžeme řadit též nezápadní demokratické státy Dálného východu, protože se v nich více respektují hierarchie. Přesto též tyto státy uznávají potřebu určité volnosti a shody při vzdělávání nejvyššího stupně a s ním spojeného výzkumu.
Profesorská převaha
Zmíněný vývoj vedl ke zkoumání akademické sféry jako svébytného sociálního prostředí a politického prostoru. Postupně se naznalo, že univerzity a fakulty nepředstavují akademické obce se členy, jež můžeme považovat za rovné. Studenti včetně doktorandů, asistenti a další pomocní pedagogové, profesoři všech stupňů a odborní a běžní zaměstnanci mají totiž jiné úkoly, odlišný podíl na provozu, na kterém se podílejí trvale, či naopak krátce, a pochopitelně též rozdílné předpoklady pro podíl na řízení.
Profesorská převaha není výsadou urozených, nýbrž uznáním jejich dosavadního působení, jeho výsledků a z nich vyplývajících zkušeností. Jakkoli se někteří profesoři a docenti jako páni chovají. |
Pak je klíčové, jak se mezi tyto skupiny a jejich reprezentace rozdělí podíl na řízení. Dovolávat se v souvislosti s univerzitní a fakultní samosprávou demokracie je nesmysl. Akademická samospráva musí být stavovská. Kupodivu je jí dokonce ta naše. Jinak by přece všude vládli studenti, vždyť řádově přečíslují pedagogy.
Nenechme se však použitým přívlastkem zmást, profesorská převaha není výsadou urozených, nýbrž uznáním jejich dosavadního působení, jeho výsledků a z nich vyplývajících zkušeností. Jakkoli se někteří profesoři a docenti – v dobrém i zlém – vskutku jako páni chovají.
Čtyři pojetí
Slovinsko-americká badatelka Manja Klemencicová shrnuje důvody zapojení studentů a námitky proti němu. Prvním je jejich pojetí jako členů společenství. Studenti nejsou příjemci vzdělávání, nýbrž jeho činiteli, jakkoli jinými než pedagogové. Zlehčuje ho ale pomíjivost.
Třetí je pojetí občanů (citizens). Univerzita je součástí společnosti. Studenti jsou budoucí elity, jež je žádoucí vychovávat též ke správě. |
Student je na škole jen několik let. Poukazuje se též na nedostatek zkušeností a osobnostní nezralost. Studenti tak svedou být nanejvýš mladšími členy (junior members). Druhé je pojetí studentů jako zainteresovaných (stakeholders). Jejich odlišný názor má zaznít, byť to jednání prodlouží a rozhodování ztíží.
Třetí je pojetí občanů (citizens). Univerzita je součástí společnosti. Studenti jsou budoucí elity, jež je žádoucí vychovávat též ke správě. Čtvrté je pak pojetí jako spotřebitelů a zákazníků (customers, clients), jejichž názory je třeba vyslechnout kvůli zajištění úrovně vzdělávání.
Otázka zvláštního uspořádání
Po zmíněných peripetiích vykrystalizovaly konkrétní národní modely akademické samosprávy. Studenti mají sice zřetelné, ale všude výrazně menšinové zastoupení – mezi desetinou až třetinou členů příslušných grémií. Výběr rektora či děkana stejně ovlivní, vždyť při mnohých volbách rozhoduje každý hlas. Výrazná většina však zůstává zachována pedagogům, mezi nimiž se pak zřetelně upřednostňují profesoři jako trvale angažovaní pedagogové plně způsobilí provádět učit, bádat a tyto činnosti řídit.
Už se jen můžeme ptát, proč takové zvláštní uspořádání – kromě Česka je pouze na Slovensku, tušíme tedy, že má stejný původ – přetrvává třetí desetiletí. Na Západě byla totiž korekce demokratizace akademické samosprávy nutná již po několika letech |
České univerzity a jejich fakulty, v jejichž akademických senátech mají studenti třetinu mandátů a kde mezi pedagogy převažují profesoři a docenti, tak po mezinárodním srovnání můžeme označit za instituce na kraji palety obvyklých uspořádání. Naopak univerzity a fakulty se senáty tvořenými napůl studenty a ve zbytku především asistenty s pouze ojedinělou přítomností profesorů a docentů či vůbec bez nich se vymykají. Jsou popřením smyslu slova senát – je přece radou starších.
Takové rádoby-senáty nacházíme na některých „krajských“ univerzitách a pravidelně na právnických, ekonomických, sociálně-vědních, filozofických, pedagogických, sportovních a zdravotních fakultách. To je ta část našeho vysokého školství, o níž kdekdo pochybuje. Uznávanější lékařské, přírodovědecké a technické fakulty mívají mezi senátory profesorů a docentů více, přestože zákonný rámec je stejný.
Už se jen můžeme ptát, proč takové zvláštní uspořádání – kromě Česka je pouze na Slovensku, tušíme tedy, že má stejný původ – přetrvává třetí desetiletí. Na Západě byla totiž korekce demokratizace akademické samosprávy nutná již po několika letech.
Nevěřícné sledování
Za monarchie, první republiky a ještě krátce po osvobození byla podle stručného zákona z roku 1873 na univerzitách a jejich fakultách samospráva profesorů. Na fakultách působily jejich sbory, na jejichž jednáních měli soukromí docenti dva zástupce s hlasem poradním a volebním. Asistenti a studenti nicméně chyběli. Univerzity pak spravovaly akademické senáty tvořené děkany fakult a delegáty jejich sborů.
První profesoři skoro stoleté fakulty by nevěřícně sledovali výběr děkana, činí-li jej polovinou studenti a druhou odborní asistenti za nervózního přihlížení jinak stranou stojících profesorů a docentů |
Dovolávat se první republiky při obhajobě současného modelu akademické samosprávy se tedy nelze. Naopak. První profesoři skoro stoleté fakulty by nevěřícně sledovali výběr děkana, činí-li jej polovinou studenti a druhou odborní asistenti za nervózního přihlížení jinak stranou stojících profesorů a docentů.
Příčiny dnešního stavu musíme hledat později. Po roce 1948 se zřídily univerzitní a fakultní rady, dle sovětského vzoru přezvané posléze na rady vědecké, složené z profesorů a docentů vybraných státem a státostranou dosazenými rektory a děkany doplněných zástupci, které delegovaly Československý/Socialistický svaz mládeže, respektive Revoluční odborové hnutí. Během šedesátých let se jako takzvané rozšířené rady přesto nakrátko staly samosprávou, jimi vybrané děkany a rektory ovšem nepotvrdili normalizátoři. Zákon z roku 1980 znovu potvrdil direktivní řízení univerzit.
V roce 1990 se zřídily akademické senáty. Vědecké rady však zůstaly. První grémia údajně měly podpořit změny a druhá zaručit úroveň vzdělání a výzkumu. Taková druhá fakultní a univerzitní grémia v zahraničí však obdobu nemají. Nadále tímto přívlastkem zvané rady ruských univerzit jsou celkem standardní samosprávná grémia s volenými zástupci pedagogů drobně doplněných zástupci studentů.
Obvykle se ale habilitace svěřují menším komisím, popřípadě uchazeče hodnotí všichni profesoři fakulty, není-li řízení svěřené celostátním institucím. Profesura je pak vedoucí pozice obsazovaná konkursem či uvážením samosprávného grémia, nikoli jakási super-habilitace.
Špatná dělba mocí
Navzdory znění zákona nejsou naše vědecké rady samosprávné. Členy vybírá děkan, respektive rektor, přičemž návrhy může zhatit akademický senát. Být členem grémia rozhodujícího o habilitacích a profesurách je prestižní. Mnozí očekávají své povolání. Vědecké rady tak bohužel nezajišťují odbornou oponenturu záměrů děkana. Mnozí členové pak ještě mají pocit, že se angažují dostatečně.
Dělba mocí se prosadila na špatných místech. Akademická samospráva není státem, v němž je třeba oddělit moc zákonodárnou, výkonnou, soudní a dohledovou. |
Dělba mocí se prosadila na špatných místech. Akademická samospráva není státem, v němž je třeba oddělit moc zákonodárnou, výkonnou (notabene takto ostře vesměs neoddělenou), soudní a dohledovou. Naši děkani a rektoři nejsou součástí akademických senátů, zatímco jinde bývají naopak jejich předsedy. Početní prorektoři a proděkani jsou též inkompatibilní. Dokonce se stalo zvykem, že nekandidují, a akademickými senátory se tudíž nestávají ani vedoucí kateder, ústavů a dalších pracovišť.
Počet zapojitelných profesorů a docentů se proto na zmíněných slabších fakultách nebezpečně snižuje. Silnější fakulty zachraňuje možná jen zásoba ochotných profesorů a docentů, nikoli vědomí, že akademicko-studentské senáty jsou špatné. Mnozí profesoři a docenti totiž netouží zkoušet oblibu kolegů vesměs nižších hodností. Své práci se věnují se značným nasazením, přičemž leckteří se ještě dokáží věnovat byznysu či politice.
Velký šéf
Přehlédnout nelze též pojetí děkanů a rektorů. Ti čeští si rádi stěžují na nedostatek pravomocí, přičemž je mají velké. Mzdy jsou pružné a jejich pohyblivou složku určují víceméně sami. Děkani řídí personální politiku, když sami rozhodují o vzniku a zániku pracovních míst, ustavují konkurzní komise a smějí prodloužit angažmá bez konkurzu.
Dokonce ti, kteří již začínají chápat, že akademické senáty našich fakult a univerzit jsou špatně uspořádané, podporují pojetí rektora a děkana jako velkého šéfa řadu let pevně řídícího instituci |
Podobně mají značný prostor při rozhodnutích o nákupu přístrojů, vybavení a služeb, jakkoli je vyřizování veřejných zakázek složité. Mohou kolegům napomoci při získávání grantů a provádění projektů, jež jsou pro mnohé obory nezbytné. Ale dokáží je také hatit. Tyto agendy se přitom v cizině za záležitosti samosprávy nutně nepovažují.
Profesorské, asistentské a technicko-administrativní pozice se systemizují, mzdy stanoví celostátní předpisy a/nebo kolektivní vyjednávání a materiál obstarávají státem dosazení správci. Ne všude jsou tajemníci a kvestoři nejbližší podřízení děkanů a rektorů. Dokonce ti, kteří již začínají chápat, že akademické senáty našich fakult a univerzit jsou špatně uspořádané, podporují pojetí rektora a děkana jako velkého šéfa řadu let pevně řídícího instituci. Takové pojetí se bohužel napájí hned dvěma prameny.
Prodloužení funkčního období
Prvním je touha po silném vůdci, jenž se pojímá jako bojovník, budovatel, ba přímo spasitel. Vážnou poruchou českého státního zřízení je monarchistický ráz prezidenta republiky, kdy ti poslední jsou všechno jiné než důstojní monarchové. Právě tam, kde je třeba volnosti a nasazení, bychom takové šéfy žádat neměli.
Druhým je manažerismus. Ředitel podniku – obchodní společnosti se však hodnotí dle zisku, jinak jej akcionáři odvolají. Pochybuje se ostatně, zda typický manažerský styl je opravdu nejlepší. Mnohé manažery kvůli prémiím totiž zajímá jen okamžitý zisk, nikoli dlouhodobá udržitelnost podnikání. Hodnotit výsledky univerzit a fakult takto ale prostě nesvedeme.
Zlepšení a zhoršení bývají pozvolná. Podílejí se na nich nejen pedagogové a studenti, ale změnami financování také stát. Široké kompetence proto nejsou na místě. Tuto neakademickou hierarchii pak vůči řadovým pedagogům zprostředkovávají vedoucí a ředitelé kateder, ústavů a center. Rovněž oni mají značné pravomoci, ovšem do značné míry podle vůle děkanů.
Není divu, že se leckterým děkanům a rektorům posty zalíbily, a proto si prosadili prodloužení funkčního období ze tří na čtyři roky |
Není divu, že se leckterým děkanům a rektorům posty zalíbily, a proto si prosadili prodloužení funkčního období ze tří na čtyři roky. Leckde jinde bývá kratší a znovuzvolení není přípustné či není zvykem. Podobně se důvodně vnímají ředitelé a vedoucí kateder, ústavů, center, laboratoří a klinik. To pak jen posiluje vášně kolem jejich výběru.
Tato hierarchie je přitom leckde převracená. Na slabých fakultách bývá vedoucím profesorů a docentů odborný asistent. Akademické senáty těchto fakult občas dokonce volí děkanem nehabilitované pedagogy. To je jinde nepředstavitelné.
Konec uměřenosti
Univerzitám a fakultám by slušelo víc kolektivní vedení švýcarského typu, kde by rektor a děkan byli první mezi rovnými. Za monarchie a první republiky byl orgánem přímo řídícím fakultu profesorský sbor. Jím na rok volený děkan byl toliko jeho předsedou a vykonavatelem jím přijatých opatření. Profesoři se stejně jako děkani rychle střídali. Děkan mohl být zvolen dokonce proti své vůli, takže se stěží vedla jakákoli volební kampaň. Rektorské žezlo se zvykově předávalo mezi profesory jednotlivých fakult.
Čtvrtstoletí si čeští studentští senátoři počínali uměřeně. Nepodléhali radikalismu a extrémismu. Oproti jiným zemím byli pravicově-liberální. Mnozí vnímali své angažmá jako výcvik pro kariéru. S tím je konec. Někteří mladí Češi se vyhraňují – od „sluníčkářů“ až po „nácíčky“. |
Čtvrtstoletí si čeští studentští senátoři počínali uměřeně. Nepodléhali radikalismu a extrémismu. Oproti jiným zemím byli pravicově-liberální. Mnozí vnímali své angažmá jako výcvik pro kariéru. S tím je konec. Někteří mladí Češi se vyhraňují – od „sluníčkářů“ až po „nácíčky“.
Mnozí ale dospívají pomaleji, takže jsou více než předchozí generace dětmi, jak podotkl rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Akademickými senátory se pak stávají ti studenti, kteří vytušili moc a výhody: stipendia, kariéra a úlevy. Mnozí při studiu zrovna nevynikají. Takže se začíná žádat zmírnění už tak nevelkých nároků. Legitimita studentských senátorů je přitom slabá. Volí nanejvýš třetina, leckde však spíš pouhá desetina studentů. Studentské komory ztrácejí čilost. Chybí studentská samospráva.
V zahraničí existují studentské parlamenty, rady a výbory, jež se sice nepodílejí na řízení, vyjadřují se přesto k věcem vzdělávacím stejně jako veřejným, přičemž studentům – jakkoli díky dotacím – pořádají odborné, kulturní a sportovní akce, ba zajišťují, zprostředkovávají a ovlivňují pro studenty důležité služby, například ubytování a stravování.
Rozvinutou studentskou samosprávu či oficiální studentské asociace plnící její role nalezneme též na univerzitách britských a amerických. Pěstují si ji dokonce autoritativní režimy. Pomáhají totiž zajišťovat úroveň výuky jejím sledováním, zácvik elit a dokáží předejít studentským revoltám či je mírnit.
Jen výběr děkana a rektora
České akademické sféře chybí společenský základ. Jej by měly tvořit nejen fakultní a mezifakultní oborové a zájmové studentské spolky, ale i celonárodní studentský svaz. Mezi pedagogy to bohužel není lepší. Odborné asociace prospívají příslušnému oboru, vysokoškolský odborový svaz je však slabý. Mladší pedagogové se totiž odborům vyhýbají.
Akademické senáty jsou silné jen při výběru děkana a rektora. Nerozhodují o personálních záležitostech, a proto nedokážou rozkolísat univerzity a fakulty, jak to rychle svedla studenty dominovaná akademická grémia v západoevropských zemích, čímž během několika let přivolala korekci. |
Je příznačné, že v celonárodním vedení svazu není jediný docent či profesor. Fakultní knihovnice či rektorátní účetní totiž nemají stejné zájmy a pohledy jako profesoři a docenti. Chybí svaz profesorů a docentů, který by byl více stavovskou než odborovou organizací. Rada vysokých škol je národním akademickým senátem se všemi nedostatky těchto grémií. Obdobně je na tom její studentská komora.
Nakonec se však ukazuje, že akademické senáty jsou silné jen při výběru děkana a rektora.Další typické kompetence samosprávných akademických grémií se jim – jakoby v předtuše vývoje – totiž nesvěřily. Nerozhodují o personálních záležitostech, a proto nedokážou rozkolísat univerzity a fakulty, jak to rychle svedla studenty dominovaná akademická grémia v západoevropských zemích, čímž během několika let přivolala korekci.
Náprava poměrů nebude
Mladická nesnesitelnost studentských senátorů je však pochopitelná nejvíce. Prostě dostali předčasně silné auto. Chápat bychom měli též senátory-odborné asistenty. Tlačí káru. Přitom nedokážou prosazovat pohledy a zájmy odborných asistentů, lektorů a další akademické čeledi vůči jim nadřízeným profesorům a docentům. Skutečným průšvihem je odtažitost docentů a profesorů řady fakult.
Zákonodárce zhoršující se poměry během nejbližších let nenapraví. Nikdo nic nezpochybňuje, ani nežádá. Málokdo vlastně tuší, že v zahraničí akademická samospráva vypadá jinak. |
Příčiny tohoto postoje jen tušíme. Profesoři a docenti přes padesát byli studenty a asistenty během sedmdesátých a osmdesátých let. Nezažili ani studentský vzdor, ani asistentské vymezování se vůči předchozí generaci profesorů a docentů, kteří však ze svých řad děkana také nevybírali. Nyní je pak uspokojí a také vytíží vedení malých či větších pracovišť a skupin, projekty a publikace. Vlastně nejvýhodnější bývá příliš se neangažovat.
Leccos by se dalo spravit na fakultách a univerzitách. Je to však nad síly studentských senátorů. Jednou držené moci se málokdo vzdá. Zvykli si na ni nejen studentští a asistentští senátoři, ale i rektoři a děkani. Asistentsko-studentské senáty jim nakonec vyhovují. Mnozí by jimi ostatně nebyli, kdybychom měli standardní poměry. Stejně nevím, jak přimět profesory a docenty, aby se vedle řízení dožadovali také náležitého podílu na jeho samosprávném základu.
Zákonodárce zhoršující se poměry během nejbližších let nenapraví. Postižená je jen část fakult a univerzit, jejichž rostoucí slabosti se nebude litovat, když si jí vůbec všimneme. Nikdo nic nezpochybňuje, ani nežádá. Málokdo vlastně tuší, že v zahraničí akademická samospráva vypadá jinak. Přes až ad nauseam fedrovanou internacionalizaci, jako by již sousední země byly někde na Marsu.
Nevhodná instituce
Akademická samospráva není samozřejmá. Autoritativní režimy ji omezí a totalitní odstraní. Ani v zemích demokratických není zaručená. V řadě států se začala vnímat jako nevhodná pro masové terciární vzdělávání a globalizovaný komercializovaný výzkum. Protesty její omezení leckde neodvrátily.
Akademická samospráva není samozřejmá. Autoritativní režimy ji omezí a totalitní odstraní. Ani v zemích demokratických není zaručená. V řadě států se začala vnímat jako nevhodná pro masové terciární vzdělávání a globalizovaný komercializovaný výzkum. |
Do rozhodování včetně výběru šéfů se zapojily též správní rady složené ze zástupců politiky, hospodářství, kultury a vědy. Začali se angažovat manažeři. Takto akademickou samosprávu omezilo – právě po zmíněné revoluční epizodě – třeba Nizozemsko. Zkrotit mnou za vzor dávanou republiku učenců zamýšlí s manažerskou rétorikou právě nyní neliberální polský režim.
Pochyby o českém vzdělávání včetně terciárního přitom budou narůstat. Není v dobrém stavu. Nemůže být. České školství je podfinancované. Dle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) máme dvě nelichotivá prvenství: nejhůř placené učitele základních a středních škol ve srovnání s jinými vysokoškoláky a nejvíce studentů na jednoho pedagoga na univerzitách.
O akademickou samosprávu proto dříve, či později přijdeme. Už mohla být roky omezená, kdyby z reforem pravicových vlád a jejich expertů, jako byl profesor Petr Matějů, jako sláma z bot nečouhala snaha předat moc správním radám ovládaných politiky se sklonem ke korupci a klientelismu. Protesty reformu zastavily.
Napodobení rakouského modelu, které prosazoval profesor Rudolf Haňka, by bylo přitom návratem k normalitě. Dnes už pedagogové se studenty protestovat nepůjdou. Mnozí – neradi – připustí, že správní rady by nepůsobily hůře než asistentsko-studentské senáty.
