Krym byl protiprávně připojen k Ruské federaci 21. března 2014 – poté, co jej obsadily ruské ozbrojené síly, zinscenovaly referendum o připojení k Rusku a oddělily od Ukrajiny. V dějinách po druhé světové válce nemá anexe části území suveréního státu k zemi agresora obdoby – pokud odhlédneme od zabrání malých portugalských enkláv na pobřeží Arabského moře Indií v roce 1961 či území okupovaná Izraelem, která však nikdy formálně nezačlenil do svého státu.
Jde o první a zároveň učebnicový případ anexe od konce druhé světové války a jakýkoliv jiný popis zkresluje jeho skutkovou podstatu. Jako akt porušující územní celistvost suverénního státu ho odsoudilo mezinárodní společenství, které až na výjimky režimů spřátelených s Ruskem anexi Krymu neuznává.
Základní norma mezinárodního práva
Při příležitosti 1. výročí anexe Krymu je třeba si připomenout význam územní celistvosti státu neboli teritoriální integrity, a proč trvat na jejím dodržování. Bohužel však je jednou z nejméně diskutovaných a obhajovaných norem mezinárodního práva a málokterý politolog či historik se dnes zabývá jejím významem a funkcí. Politicko-filozofickou debatu i světovou politiku totiž ovládla agenda lidských práv.
Územní celistvost státu představuje základní normu mezinárodního práva a světového řádu po druhé světové válce, jehož hlavním cílem bylo udržet mír ve světě |
Zastánci globalizace považují hranice za přežitek. Navíc existuje nepříjemný historický fakt, že hranice většiny států na světě byly ustaveny dobytím, kolonizací či pochybnými smlouvami a nerespektují národnostní či jiná uskupení. Územní celistvost státu přitom představuje základní normu mezinárodního práva a světového řádu po druhé světové válce, jehož hlavním cílem bylo udržet mír ve světě.
Garantuje státům plnou kontrolu a držení teritoria a nedotknutelnost hranic a zakazuje jim invazi, útok, okupaci, blokádu cizího území, neoprávněné použití vojenské síly na území druhého státu a nevyžádanou přítomnost ozbrojených sil za účelem vměšování do vnitřních záležitostí. Anexe neboli odtržení území vojenskou agresí představuje nejzazší formu porušení územní celistvosti suverénní země i zákazu použití síly proti druhému státu.
Priorita zahraniční politiky
Nedotknutelnost území a výlučná autorita vládce uvnitř hranic byla znakem mnoha historických forem politického panství. V historii však měly hranice a jejich stabilita jiný význam. Teritoria se měnila dědictvím, sňatky, válečným dobytím, nákupy, kompenzacemi nebo reparacemi. Většinu válek vyvolala snaha o teritoriální expanzi a jejich výsledkem byly téměř vždy změny hranic.
Zisk nového nebo cizího teritoria byl prioritou zahraniční politiky po většinu dějin |
Zisk nového nebo cizího teritoria byl prioritou zahraniční politiky po většinu dějin. A dobytí cizího území, anexe či kolonizace patřily k legálním metodám změny hranic, přičemž tato praxe existovala až do poloviny 20. století. Chápání významu územní celistvosti státu a neměnnosti hranic se změnilo až po druhé světové válce.
Londýnská charta z roku 1945, která vymezila působnost Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, definovala agresi vůči jinému státu a použití ozbrojené síly státem proti suverenitě, teritoriální integritě a politické nezávislosti jako jeden z nejdestruktivnějších a nejvíce destabilizujících mezinárodních zločinů, které stát může spáchat.
Eliminace rizik konfliktu
V podpoře územní celistvosti a nedotknutelnosti hranic vládl široký mezinárodní konsensus a kodifikovalo je mnoho dokumentů mezinárodního práva i regionální úmluvy. Roli také sehrál fakt, že vymezení a držení teritoria umožnily bývalým koloniím vlastnit své přírodní zdroje. Při vzniku nových nezávislých států z kolonií pak administrativní hranice ustavené kolonizátory vymezily rámec pro jejich nezávislost a právo na sebeurčení.
Státy podporují existující hranice a usilují o jejich stabilizaci, a nikoliv revizi zejména proto, že jasně dané a nezpochybňované hranice eliminují rizika konfliktu |
Ve druhé polovině 20. století se odehrálo jen minimum konfliktů, které vyústily ve změnu hranic – mezi výjimky patří rozdělení Kypru, území okupovaná Izraelem, vytvoření Bangladéše a zábor Západní Sahary Marokem. Následnické státy, které vzešly z rozpadů států a bloků na konci 20. století, se utvořily podél liní vnitřních hranic – nástupnické státy bývalého Sovětského svazu (SSSR), Česká a Slovenská republika i všechny státy bývalé Jugoslávie včetně sporného Kosova.
Novodobé dějiny ukazují, že státy podporují existující hranice a usilují o jejich stabilizaci, a nikoliv revizi zejména proto, že jasně dané a nezpochybňované hranice eliminují rizika konfliktu a umožňují zemím uzavírat mezinárodní dohody o ekonomické a jiné spolupráci a stávat se členy nadnárodních uskupení.
Obnova ruské dominance
Rusko mělo vždy svébytný názor na územní celistvost. Těsně po druhé světové válce Sovětský svaz na rozdíl od jiných vítězných mocností, které nezískaly, ani si nenárokovaly žádná území, přičlenil k sobě násilím Pobaltí a absorboval části Polska, Německa, Finska, Rumunska a jižní část oblasti Sachalin Kurilské ostrovy, jež patřily Japonsku. Tyto územní zisky, jež neměly podporu Západu, byly porušením nového mezinárodního konsensu o zákazu teritoriální expanze a orientace na stabilitu mezinárodních hranic.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vnitřní administrativní hranice svazových republik převzaly následnické nezávislé státy. Od roku 1993 se však Rusko snaží obnovit dominantní vliv na území celého bývalého Sovětského svazu, který označilo za oblast svých „životně důležitých a výlučných zájmů“.
Od roku 1993 se Rusko snaží obnovit dominantní vliv na území celého bývalého Sovětského svazu, který označilo za oblast svých „životně důležitých a výlučných zájmů“ |
Zahraniční politika Ruska v tomto prostoru začala záhy připomínat koloniální model integrace – například závazek chránit ruské menšiny v blízkém zahraničí, smlouvy o kolektivní bezpečnosti a o koordinaci zahraniční politiky, celní a měnové unie, přeměna dluhu Rusku na směnky kryté přírodními zdroji, vojenské základny na území bývalých sovětských republik či omezování ekonomické spolupráce se zeměmi vně postsovětského bloku.
V prvním desetiletí 21. století ruský imperialismus posílila antiliberální a antidemokratická ideologie eurasianismu a projekt Euroasijského svazu, který deklaruje cíl zabránit jakýmikoliv prostředky, aby v jeho prostoru převládly „protiruské“ hodnoty geopolitických protivníků – USA a Evropské unie.
Zóny „zmrazeného konfliktu“
Porušování územní celistvosti a trvalá destabilizace hranic je hlavní strategií imperiální expanze a metodou posilování vlivu v Ruskem definovaném eurasijského prostoru, zejména mezi státy usilujícími o nezávislost na něm. Na jejich územích se nacházejí zóny „zmrazeného konfliktu“, jejichž historie je podobná.
Rusko intervenuje pod záminkou ochrany ruských menšin, vytváří podmínky pro vznik separatistických hnutí, vysílá do regionů maskované vojáky, podporuje konflikt mezi separatisty a místní vládou a snahy o odtržení.
Zóny „zmrazeného konfliktu“ jsou v ruském zájmu, protože nevyřešené teritoriální nároky a nestabilní hranice znemožňují dotyčným zemím navazovat vztahy se státy a uskupeními mimo postsovětskou sféru |
A vytváří pseudoautonomní politické jednotky a loutkové režimy bez jasného mezinárodního statusu, jako je Jižní Osetie, Abcházie, Náhorní Karabach, Podněstří a zanedlouho pravděpodobně i Luhanská a Doněcká lidová republika. Ty vznikly porušením teritoriální integrity Gruzie, respektive Ázerbájdžánu, Moldavska a Ukrajiny, přičemž mezinárodní společenství je jako suverénní státy neuznává, ani však nejsou formálně začleněné do Ruské federace, i když de facto pod ruskou kontrolou.
Zóny „zmrazeného konfliktu“ jsou v ruském zájmu, protože nevyřešené teritoriální nároky na odtržená území a nestabilní hranice znemožňují dotyčným zemím navazovat ekonomické a jiné vztahy se státy a uskupeními mimo postsovětskou sféru (NATO, EU) a soustředit se na ekonomické a politické reformy. Tyto nevyřešené spory jsou živnou půdou pro emocionální politiku identity založenou na řešení historických nespravedlností, křivd, rozdmýchávání národnostních vášní či démonizace nepřítele. Tato politika pak nahrává ruským zájmům o udržení dominance.
Nezodpovědná velmoc
Rusko dobře chápe význam stability hranic a územní celistvosti pro nezávislé mezinárodní vztahy, bilaterální obchodní dohody, investice, a ekonomické a sociální reformy, a proto činí vše pro to, aby země ve sféře jeho vlivu stabilní hranice neměly. Tuto snahu mu usnadňuje zbytek světa, který však princip územní celistvost a nedotknutelnost hranic ctí a zasadil se o jeho dodržování v mnoha konfliktech po druhé světové válce.
Spekulací, proč mezinárodní společenství není ochotné vymáhat dodržování princip územní celistvost a nedotknutelnost hranic v případě Ukrajiny, se objevilo mnoho a dominuje jim obava z eskalace konfliktu Ruska se Západem. Možná však proto, že liberální a otevřené společnosti globalizovaného Západu zapomněly, že stabilní hranice jsou podmínkou globalizace a otevřenosti.
V době, kdy se Rusko evidentně vzdalo své potenciální historické role stát se zodpovědnou velmocí, je pro ostatní země o to větší výzvou, aby principy mezinárodního práva hájily |
V době, kdy se Rusko evidentně vzdalo své potenciální historické role stát se zodpovědnou velmocí, která spolu s ostatními buduje a chrání mezinárodní společenství států založené na rovnosti, míru, spolupráci, obchodu a dodržování lidských práv, je pro ostatní země o to větší výzvou, aby principy mezinárodního práva hájily.
Možná by mohly začít tím, že uznají význam, roli a funkci územní celistvosti pro svoji bezpečnost, blahobyt a mír a pro svobodu jiných. A také tím, že budou nazývat věci pravými jmény, opráší definice z dokumentů mezinárodního práva o agresi a porušování územní celistvosti a uznají, že jde o jeden z nejvíce destabilizujících aktů, jehož se stát může dopustit a zasadí se, aby tento zločin bylo možné stíhat u Mezinárodního trestního soudu.
