Strašidlo komunismu a socialismu začalo Evropu obcházet v podobě marxistů a jiných levicových extrémistů od 19. století. Jejich legendu o socialismu však nevymazal krach poválečné sovětské mocenské zóny, které scházely impulsy k vlastní reprodukci a jež totálně vyčerpala své zdroje. Stalo se jen to, že zkrachovaly příklady marxistických a leninských dobrodějů. Vítězové studené války si bohužel všimli pouze svého vítězství v oblasti mocenské a vojenské.
Vstali však noví, nezvaní a nevolení dobrodějové – tentokrát eurounijní ideologové. V akademickém snění o společném ráji pro všechny bez zásluh převzali iniciativu. Namísto toho, aby dotvořili funkční integraci v rozměru a funkci Evropských společenství, nadiktovali „novou“ Evropskou unii s kontinuálním popíráním zdravého rozumu a makroekonomické i měnové odpovědnosti – eurozónu.
Bezbřehé vypůjčování volných měn na finančních trzích ze strany svých satelitů Rusové záhy po vzniku krize zadluženosti těchto zemí v 80. letech zařízliŠlo o vrchol zpupnosti a sebeadorace – o měnovou unii bez základních věcných východisek. Nikdo nevzal v potaz zkušenosti, že ani ti Sověti nebyli ve své době tak naivní, aby svoji deklarovanou měnovou unii – systém takzvaného převoditelného rublu – nezavedli jen pro omezené formální použití v rámci mezistátního obchodu svého bloku. Jakékoliv škobrtnutí tohoto systému dorovnávali a smluvně zajišťovali jen za volně směnitelné měny. Bezbřehé vypůjčování volných měn na finančních trzích ze strany svých satelitů Rusové záhy po vzniku krize zadluženosti těchto zemí v 80. letech zařízli jasnou deklarací, že žádný ochranný deštník pro krytí jejich dlužnických excesů neexistuje.
Dnešní EU na to zapomněla. Na oltář položila kvalitní evropské měny vypiplané ke směnitelnosti na počátku 60. let a k nim přihodila země s nejtragičtějšími hospodářskými výsledky, které řešily svoje dřívější vnitřní inflace škrtáním nul na bankovkách a vnější zadluženost nemohly zneužít víc, než to drachma, escudo, peseta či lira dovolily.
Demokracie přeje nezodpovědným
Lidé, stejně jako národy a národní vlády, jsou stále stejní a stále stejně reagují na ekonomickou bezbřehost, zrušení řádu. A vždy beze zbytku dokážou nezodpovědně vyplnit každé vakuum možností čerpání nezaslouženého.
Slepá a falešná ulička socialistické ideologie je stále jak kukaččí vejce podstrkována zejména v Evropě. V prostředí plné demokracie je snadné získávat hlasy málo přispívajících a více konzumujících voličů na vyšší „pastelkovné“ a řecký ráj státních zaměstnanců či blahobytných důchodců, nežli na aktivní přičinění. Tato demokracie umožnila nezodpovědným členům projíst a poničit nejen vlastní růst a národní majetek, ale prostřednictvím metastázovacího vehiklu – nedomyšlené měny euro – roznést problém do celé Evropy. Půjčovali si na účet nikým nepopíraného a skutečně deklarovaného a existujícího deštníku eurozóny i celého společenství.
Socialismus odmítla i Čína a plně jej nahradila státním kapitalismem s prvky fungování převzatými z předbismarkovské éry. Současně se však Čína vyhnula slepé uličce bezbřehého libertariánství v kombinaci s již destruktivně fungující demokracií západního typu a diktátem netvořící většiny.
Řešení? Více unie?!
A jaká byla reakce formálních evropských lídrů? Více federalismu, více unie, více administrativního dohledu z Bruselu. Je to jen stereotypní pokračování chyb vršených od maastrichtské smlouvy a spolehlivá cesta do ohromného ekonomického konfliktu v Evropě.
Více Evropy chce i předseda Evropské komise José Barroso. Více socialismu již stačil zavést jako premiér v rodném Portugalsku. Právě tato země je hned po Řecku nejlepším důkazem fatální nebezpečnosti myšlenek welfare státu na účet jiných zemí.
Stiglitzova podpora daně z finančních transakcí je jen cestou, jak vyšachovat evropské finanční trhy z konkurenceschopnosti oproti Asii a AmericeNobelista Joseph Stiglitz rutině tvrdí, že společné evropské dluhopisy jsou důležité, umožní Evropě půjčovat si s nízkým úrokem a získanými penězi podpořit růst své ekonomiky. Jaké ekonomiky, čí? Stiglitzova podpora daně z finančních transakcí je jenom cestou, jak vyšachovat jádrové evropské finanční trhy z konkurenceschopnosti oproti Asii a Americe.
Tradičně pragmatičtí Britové ústy svého premiéra Davida Camerona věcně vyžadují praktické kroky k zabránění evropské měnové a ekonomické katastrofě hned teď. Ne až na dalším summitu. Cameron to řekl pregnantně: do katastrofy zbývají týdny. „Situace ve světové ekonomice je velmi nejistá, musíme se připravit na možné selhání eurozóny,“ prohlásil. A také prý hodlá tlačit na Mezinárodní měnový fond, aby udržel euforicky se dojímající Evropu na uzdě.
Americký prezident Barack Obama již potřetí v uplynulých dnes a nejnověji tento týden varoval evropské lídry Angelu Merkelovou a Nicolase Sarkozyho před smrtelnou vážností situace. Zároveň upozornil, že se nemohou spoléhat na americkou záchranu.
Realistické hlasy sílí
V Německu samém již razantně znějí varování, a to i uvnitř vládní koalice. Zatímco CDU chce vágně „více Evropy“, koaliční CSU ústy svého sekretáře Alexandra Dobrinta říká: „Musíme dávat pozor, aby pod heslem ‚více Evropy‘ nebyla zavedena náhražková diskuse odvádějící pozornost od skutečných problémů. Potřebujeme více stability a rozpočtové disciplíny v Evropě, ale nikoliv více bruselských grémií a komisařů. Evropa musí být zase být klubem zdatných a výkonných a toho se nedosáhne finančně politickou bezbřehostí a bruselskou kuratelou“.
Realismus již zní z rozhovoru šéfa Ecofinu, lucemburského premiéra Jean-Clauda Junckera: k odpisu musí být připraveno až 60 procent řeckého dluhu. A možná ještě vyšší poměr.
Navýšení záchranného fondu EFSF, takzvaného eurovalu, již odhlasovali všichni účastníci evropské měnové unie až na Slovensko, které se zcela explicitně vlastně nevyjádřilo. Slovenský právní řád však umožňuje nové hlasování parlamentu. K jakému účelu bude takto navýšený EFSF skutečně využit, je však závažnější otázkou.
