V dnešní době vychází umění či tvoření z mnoha popudů a výsledky tomu odpovídají. Hodnoty a kategorie se dále relativizují, překračují i prolínají – tvorba se stává předmětem potěšení, obchodování i sbírání. Do širšího zorného pole se dostávají také dosud spíše obskurně viděné a vnímané projevy zastřešené pojmem art brut.
Již snahy o adekvátní překlady tohoto pojmu ledacos naznačují. Karel Teige například používal výraz „umění v původním – surovém stavu“, a dotkl se tak podstaty tohoto způsobu projevu, který se v řadě ohledů liší od takzvaného vysokého umění. Řekněme, že absencí vnějších souvislostí, bez korigované stylovosti, vědomé inspirace, tradičně vnímaného smyslu a třeba i zištného úmyslu.
Sbírka a fotografie
Bruno Decharme..
Art brut, spíše nadčasové a svérázné počínání, je tématem inspirativní výstavy v pražském DOXu. Ta čerpá z pověstné, již třicet let shromažďované sbírky Bruna Decharmeho, francouzského sběratele, který pro expozici zapůjčil více než tři sta děl od šedesáti autorů z celého světa. Jedná se tedy o jakési vyvrcholení narůstajících snah systematicky přiblížit zdejšímu divákovi tento druh umění. (Zda jde o umění, a jaká je případně jeho definice, je v současnosti celkem nepodstatné.)
Mario Del Curto: Aautoportrét.
Art brut Live!, jak zní titul výstavy, navíc zahrnuje stovku snímků švýcarského fotografa Maria del Curta, přinášející nejen portréty tvůrců, ale i záběry prostředí, ve kterých žijí a pracují. Decharmeho sbírka, čítající celkem na 3,5 tisíce prací tří stovek autorů, byla v naznačeném spíše historickém průřezu úspěšně představena v České republice již roku 2006 v prostorách Galerie hl. m. Prahy.
Podvědomá zpráva
Co víme o proudu zvaném art brut? Takto označen byl známým francouzským malířem, teoretikem umění a sběratelem Jeanem Dubuffetem v roce 1945 a později charakterizován následně: „Jde o díla vytvořená osobami, které nejsou dotčeny uměním a kulturou. Napodobování se u nich tedy, na rozdíl od intelektuálů, vyskytuje nepatrně nebo vůbec. Vše – náměty, výběr materiálů, způsob podání, rytmus, rukopis atd. – vychází přímo z jejich nitra a nikoliv z šablon klasického či moderního umění.“
Johann Hauser: Bez názvu (1986). Pastelky na papíře, 62 × 74 cm.
A dodejme, že tvůrčí potenciál (a chtění) tohoto „surového stavu“ se zpravidla uvolňuje díky duševní chorobě, prožitému otřesu či psychickému vytržení, jehož jsou schopna dosáhnout spiritistická média. Jedná se tedy o bezprostřední a rozumem nekontrolovanou vizualizaci – autorskou zpověď či zprávu více či méně automatickou, podvědomou.
Jistě není náhodou, že toto „umění“ má právě ve Francii i Česku takový prostor a respekt. Pohleďme krátce alespoň do společné historie poměrně nedávné a duchovně spiritistické. Francouzská revoluce, napoleonské války, ztroskotání v Rusku i konečná porážka u Waterloo v roce 1815 jsou fakta, která nastartovala „nový pořádek“.
Dwight Mackintosh: Bez názvu (konec 90. let). Tuš na papíře, 56 × 76,4 cm.
Vídeňský kongres v podání tzv. Svaté aliance křesťanských mocností – Anglie, Ruska, Rakouska a Pruska – opět utužil původní řád a neměnná pravidla. Tato spíše „svatouškovská“ úmluva radikálně potlačovala osobní svobodu i společné revoluční ideály, zvláště v poražených či závislých zemích.
A tak se vzbouřená generace romantiků musela projektovat jinam či do svého nitra, do duševního, třebaže notně rozháraného světa. Toto hlubinné „území“ nacházelo náhle rezonanci a rehabilitaci. Změna náhledu na extatické či temné vize, ztvárňované již malířem Johannem Casparem Füsslim (téma nočních démonů) či Franciskem Goyou (přízraky), bortila zavedené opatrné konvence.
Franco Bellucci: Bez názvu (2000–2010). Asambláž z nalezených předmětů, 29 x 24 x 13 cm.
V takovém rozběhu a nastalé konstelaci se začínají sdružovat a organizovat četné, převážně ilegální, spolky či lóže. Z Francie se k nám šíří martinismus i novodobý hermetismus. A začíná kvést spiritualismus. Všem takovým hnutím je společná distance od katolické instituce a touha po produchovnění jinak příliš racionálního prostředí. To bylo blízké nejen samotnému stále individuálnějšímu umění, ale i jakési nadosobní „přírodní“ vlně. Rupert Sheldrake tyto „zkušenosti místa“ nazval orfickým polem ovlivňujícím každého jedince, jenž je jím spojen s celkem.
Zdánlivě bez příčiny tak vznikal koncem 19. století mechanismus, jakým se šířil také spiritismus se svým ozdravováním. Samotné spiritistické hnutí bylo u nás založeno roku 1880 a již po devíti letech mělo na 60 tisíc členů! (Tato vlna má prapůvod v jižní Francii mezi katary, valdenskými a jejich nuceným odchodem také do Čech, ale to už je nad rámec této úvahy.) Důležitější pro vnímání a pochopení pro „malující blázny, vizionáře a duchaře“ je dnešní výsledná situace.
„Nesmyslná krása“
Judith Scott: Bez názvu (1990). Asambláž z vlněných vláken a různorodých předmětů, 250 × 60 × 40 cm.
Ale zpět k výstavě a nejen spiritistické sbírce. Na vybraných exponátech můžeme přihlížet precizně vyvedeným automatickým kresbám napojených médií, také urbanistickým projektům, svérázně konstruovaným vlastním prostorům, průzkumům těla, osobním relikviářům, fetišům traumatu i slasti, magickým objektům, gestické malbě i pečlivým deskriptivním plánům imaginárních cest a projektů. Nechybí ani deníky, šifrované zprávy, korespondence někomu, ničemu či jen sobě samému.
Před námi se tak rozlévají do všech stran aktivity rozpolcené či uzavřené osobnosti – kamsi nastavené mysli a záhadné identity. Vše je zde osobité i tajemné – proto nás přitahující –, autentické, a tedy zrcadlící také naše nejniternější tázání, stísnění i touhu k únikům či přesahům. Art brut je otevřeno našim zkoumáním i přáním.
Mario Del Curto: Karel Forman (2014).
Majitel vystavené části sbírky Bruno Decharm tuto schopnost komentuje takto: „Kladu si otázky, zda pro nás není art brut jakousi nádobou – fetišem –, do níž si můžeme promítat ty nejtajnější oblasti svého ducha, své invenční a imaginativní schopnosti. Je pro nás místem neomezené slasti a sebeprojekce, na rozdíl od děl v klasickém slova smyslu, která se mi jeví jako více omezená… S díly art brut jsem vždy ve střehu, fascinován jejich ,nesmyslnou krásou‘, i tajemnou krásou. Tajemství, které se nikdy neodhalí. Údiv, to je asi nejvhodnější slovo pro vyjádření stavu, v němž nás art brut zanechává.“ A tak žasneme nad výtvory a „zprávami“, které vlastně nejsou nikomu určeny, nezjevují poselství, prostě jsou… Možná je tomu ale jinak.
Jistá neukotvenost a svobodná nekonečnost, to je to, domnívám se, co nám v dnešní „pravoúhlé“ a spočitatelné společnosti chybí. Tím spíše, že je se svým rozumem a smyslem naše civilizace na pokraji trvání či alespoň na zásadním rozcestí. „Bláznům“ se však mnozí přestávají smát, a to je nadějné. „Profesionální“ umělci již tento „brutální“ pramen k plnějšímu chápání světa dávno objevili (František Kupka, Josef Váchal či Alfred Kubin apod.).
Mario Del Curto: Luboš Plný (2011).
Snad máme, alespoň v představách, úniku: výstavě dominuje zlomek flotily stovek letadel. Neuvěřitelně fantaskní mobilní prostředky sestavil německý umělec Hans Jörg Georgi. V jeho utkvělé představě zde stroje čekají, až bude naše Země ohrožena a dále neobyvatelná. V tomto momentě budou letouny plnit funkci jakési novodobé Noemovy archy.
Centrum umění DOX přineslo prostřednictvím výstavy Art brut žije! soukromý svět tvůrců současného umění v syrovém stavu, které zdá se, nám nemusí být zas tak vzdálené.
Art brut live! Hans-Jörg Georgi: Bez názvu (2001–2014). Lepené kartony, od 23 × 120 × 93 cm.
Výstava potrvá do 3. srpna.
Výstava potrvá do 17. srpna. |
