Budova galerie totiž prochází od poloviny května nákladnou rekonstrukcí. Její kurátoři se proto rozhodli přesunout část sbírek do areálu tamější věznice, kde díky tomu vznikla neotřelá expozice. Nejde přitom zdaleka o první případ, kdy galeristé k podobnému kroku přistoupili.
Loni na jaře byla kupříkladu v milánském vězení San Vittore kvůli přestavbě hradu Castello Sforzesco k vidění socha Pietà Rondanini od Michelangela Buonarrotiho. Nedokončenou skulpturu si tehdy mohla prohlédnout nejen široká veřejnost, ale také vězni – socha byla umístěna do centrální kruhové místnosti, kam mají přístup jak svobodní lidé, tak tam ze svých cel vidí trestanci.
V Pasoliniho duchu...
Podobný koncept nebylo ale v Avignonu možné opakovat. Věznice svaté Anny, k jejímuž vybudování došlo v blízkosti Papežského paláce na sklonku 18. století, totiž již více než desetiletí neslouží svému účelu a vstoupit tam mohou jen platící návštěvníci. Expozice, kterou si v ní je možné prohlédnout až do 25. listopadu, nese název Zmizení světlušek (La disparition des Lucioles). Jméno si kurátoři vypůjčili ze stejnojmenné eseje kontroverzního italského režiséra Piera Paola Pasoliniho z roku 1975, v níž se autor krátce před smrtí zamýšlel nad obecnými tématy jako je láska, samota, svoboda, či věznění.
Andy Warhol: Elektrické křeslo (1971).
Při procházení ponurými prostorami bývalého žaláře si návštěvníci mohou vybrané části jeho textu přečíst. Jádro netradičního projektu však tvoří díla vlastněná avignonským muzeem současného umění, konkrétně jde o část sbírky Yvon Lambertové, která zahrnuje práce nejvýznamnějších umělců uplynulých padesáti let. Ty pak doplňují ještě zápůjčky uměleckých artefaktů z kolekce Enea Righi.
Po rozlehlých vězeňských prostorách jsou tak rozeseta díla takových umělců, jakými jsou či byli Aj Wej-Wej, Anselm Kiefer, Joseph Beuys, Keith Haring nebo Cy Twombly. Některá z nich přitom v polorozpadlých celách získávají zcela nový rozměr. Tak tomu je kupříkladu se známým sítotiskem Andyho Warhola z roku 1971, na němž slavný americký umělec zachytil elektrické křeslo.
Xavier Veilhan: Bez názvu / Policisté (1993).
Podobně zlověstně působí i instalace jedenapadesátiletého francouzského sochaře Xaviera Veilhana – sestává totiž z plastik pěti policistů, které kurátoři rozestavěli v jedné chodbě tak, že postavy tvoří pomyslný kordon, jímž je nutné projít. Sochy navíc nemají tvář, což ještě více umocňuje celkový dojem z díla, který je mimořádně odtažitý. Dokonale se v něm totiž odráží anonymnost moci.
Příjemné překvapení čeká během prohlídky na případné české návštěvníky. Mezi vystavovanými díly totiž najdou práce i dvou tuzemských umělců: Jiřího Kovandy a Miroslava Tichého. Také rozostřené snímky koupajících se dívek, které Tichý pořizoval tajně svým vlastnoručně vyrobeným přístrojem, dostávají na zdech vězeňských cel jiný, poněkud deviantnější nádech...
La disparition des Lucioles (Zmizení světlušek)
 Pohled do expozice ve Věznici svaté Anny v Avignonu. |
