Říká se, že v životě máme jen dvě věci jisté – daně a smrt. V posledních letech by se k tomu daly přiřadit také bankovní poplatky. Všichni na ně sice nadáváme a všichni (přesněji řečeno většina) je zároveň platíme, i když už existuje alternativa, jak se jim vyhnout. Pro banky to je ovšem bezrizikový přísun peněz, kterého se jen tak nevzdají.
A tak jsme opět svědky toho, že i přes rušení těch nejabsurdnějších a mediálně kritizovaných poplatků vybraly banky za rok 2010 o celé dvě miliardy korun čistého více než v roce předešlém (celkem 38,3 miliardy). A že většina bank oproti loňsku bankovní poplatky zvýšila, jak ukazuje analýza společnosti Scott & Rose, na niž v pondělí upozornil deník MF Dnes. Cílem je prý vyhnat zákazníky z poboček a odradit je od používání hotovosti, což bankám přidělává práci a zvyšuje náklady.
Přitom je třeba vzít v úvahu, že každým rokem vstupuje do bankovního kolotoče přibližně 100 tisíc nových klientů, vesměs příznivců internetového, a tedy levnějšího bankovnictví, a že naopak ze systémů ročně odchází zhruba 100 tisíc klientů, kteří využívali spíše dražších služeb kamenných poboček.
Za službu se platí?
Bankéři výběr poplatků obhajují do zpitomění tvrzením, že za každou službu je třeba platit, takže klienti logicky platí i za služby bankovní. Ano, takto vytrženo z kontextu s nimi nelze než nesouhlasit. Jaksi však zapomínají, že jde o polovinu pravdy.
Bez peněz svých klientů by banky nemohly vůbec fungovat, podnikat a tvořit ziskTa druhá tkví totiž v tom, že v momentě, kdy klient má peníze na svém účtu nebo si je na něj ukládá, tak v zásadě poskytuje službu bance. Bez peněz svých klientů by totiž nemohla vůbec fungovat, podnikat a tvořit zisk. Co by komu půjčovala? S čím by obchodovala? Banka je, zjednodušeně řečeno, prostředníkem mezi těmi, kteří peníze potřebují a kteří je naopak odkládají. (Samozřejmě, že motivů mít účet je více, například transakční.)
Kdyby si nikdo peníze do banky neodkládal, banka by neměla co půjčovat, tedy pokud by si peníze nechtěla tisknout z ničeho (což je téma na zvláštní článek). Tudíž klient, který přináší peníze do banky, poskytuje svého druhu službu, za níž by měl dostat i patřičnou odměnu. Jinak řečeno, podíl na zisku, kterého se dosáhlo prostřednictvím i jeho peněz. Tato odměna by měla být minimálně ve výši poplatků, které banka vybírá, čímž se vzájemné poskytnutí služeb započte a klient nebude mít hořký pocit z toho, že banka hospodaří s jeho penězi, jejich prostřednictvím vydělává a on za to ještě milostivě zaplatí.
Zisky soukromé, ztráty veřejné?
Také další obhajoba poplatků u nás je báječná. Prý právě díky nim jsme jedna z mála zemí, kde stát nemusel zachraňovat bankovní sektor ani korunou. Přeloženo do češtiny, bankéři už mají opravdový pocit, že jejich zisky jsou soukromé a ztráty veřejné a pomáhat bankám je naprostý automatismus. Řečeno zcela polopaticky: peníze z vás vytáhneme buď jako z bankovních klientů, nebo jako od daňových poplatníků.
To, že někteří světoví státníci těmto neurvalým názorům nahrávají prohlášeními, že některé banky byly (jsou) příliš velké, než aby padly, je škoda mluvit. Aktuálně je tak celkem komické pozorovat, jak se velké banky snaží samy sebe marginalizovat, aby se nedostaly na seznam největších finančních institucí, které bude zapotřebí napříště více regulovat, aby se předešlo dalším finančním krizím. Otázkou ovšem je, jestli je komická samotná snaha bank, nebo vytváření onoho seznamu.
Co s tím? V tuto chvíli nezbývá, než se alespoň trochu zasmát: Víte, co mají společného Yetti, manželka poručíka Columba, odpovědný český politik a nulové bankovní poplatky? Všichni o nich mluví, ale nikdo je nikdy neviděl.
