Bělohradský: Všichni jsme oběťmi i katy

Každá interpretace textu slouží buď přítomné, nebo budoucí mocenské praxi, říká v rozhovoru český filozof Václav Bělohradský

ČESKÁ POZICE: V jednom ze svých textů jste napsal, že si dnes liberální demokrat musí vybrat mezi svědomím a apologií moci. Má se tedy postavit vně systému?

BĚLOHRADSKÝ: Ta věta má specifický kontext, jímž je globální vesnice uniklých sdělení o všem a všech – jarmark odvrácených stran všeho, v nějž se proměnil kyberprostor. Masa sdělení, již obsahuje třeba soubor WikiLeaks, před nás staví změť částečných pravd a nepravd, většinou v ostrém rozporu s tím, co o sobě vlády, národy, jednotlivci, média, univerzity i státy tvrdí.

Ona nekonečná záplava uniklých sdělení je hyperobjekt, jako je globální oteplování. Hyperobjekty nejsou ve světě, ale vsávají jej do sebe, jsou přilnavé, ke všemu se lepí a vše mění, jsou „fázovité“, nikdo je nevidí „najednou“, vždy jen ve fázích. Nelze je mít před sebou, nelze být vně, jsme v nich jako „Jonáš ve velrybě“, říká umělec a filozof Timothy Morton.

Být uvnitř globální vesnice uniklých sdělení pak znamená být svědkem rozporu mezi reálným fungováním čehokoli, zejména politické moci, a institucionalizovanou představou o fungování čehokoli. Kdybychom i po všem, co uniklá sdělení odhalila o zákulisí všech institucí a mocenských uskupení, nadále věřili tomu, co o sobě tvrdí „na scéně“, staneme se zaslepenými „apologety statu quo“.

Je ale smysluplné vykládat veškeré lidské jednání ze zákulisních dohod? Nemá i scéna, kde se mluví o hodnotách a vznešených cílech, nárok na pravdu? Chtěli bychom, aby druzí lidé brali vážně jen zákulisí našich identit? Možná je to jako sny v pojetí Freuda – i ty jsou uniklá sdělení o naší pravé identitě, o níž ale na sociální scéně nemluvíme, neboť je pod kontrolou společenských norem. Není ale i identita vynucená společenskými normami v nějakém podstatném smyslu „reálná“?

ČESKÁ POZICE: Nemá otázka zákulisí a scény širší smysl? Vždyť všichni chceme inscenovat svou „pravdivou identitu“.

BĚLOHRADSKÝ: Ano, každý člověk je text a každý chce nalézt svého „modelového čtenáře“, který ho „přečte“ tak, jak věří, že se napsal. Víme ale z vlastní zkušenosti, že nikdo svého „modelového čtenáře“ nenajde, jeho sociální obraz druzí lidé čtou „historicky podmíněně“, často v rozporu s tím, čím by „autor“ pro ně chtěl být. Náš sociální obraz má utajená zákulisí, vzniká tím, že se něco zatají a něco zdůrazní.

V globální vesnici uniklých sdělení ale zákulisí předchází scénu, a proto nemůžeme promítnout na druhé obraz, jejž chceme, aby o nás měli – k tomu bychom potřebovali mít kontrolu nad mezerou mezi zákulisím a scénou – a tu jsme ztratili.

ČESKÁ POZICE: Lidé ale přece pro svůj život zákulisí potřebují! Co se stane, ztratí-li nad ním kontrolu?

BĚLOHRADSKÝ: V 60. a 70. letech získal obrovský vliv v západním sociologickém výzkumu Erving Goffman „dramaturgickou sociologií“, již vysvětlil v knize Presentation of Self in Everyday Life z roku 1959. Zabývá se v ní systematicky – tragikomickým – úsilím každého projektovat na druhé „slastný obraz sebe sama“, představu, již chceme, aby o nás měli. Zkompromituje-li náš slastný obraz u druhých nějaké „odhalení“ a zhroutí-li se, je to „sociální“ utrpení, jež se do nás navždy otiskne.

Velkým hitem 70. let byla Goffmanova kniha Asylums z roku 1961, v níž vypracoval pojem „totální instituce“, který se stal metaforou „moci systému“ mezi vzbouřenými západními studenty v 60. i 70. letech. Totální instituce je ta, v níž nemáme právo na soukromí, třeba kasárna nebo psychiatrické léčebny – četl jsem ve vzpomínkách vězňů z 50. let, že totální škrtnutí práva na zákulisí bylo druhem mučení a vedlo rychle k rozpadu osobnosti.

Podle Goffmana jsou často příznaky duševní choroby přirozenou reakcí na nepřirozený řád psychiatrické léčebny, v níž si člověk pod stálým dozorem nemůže vybudovat přijatelný obraz sebe sama u druhých. Zákulisí je ale antropologická konstanta mezilidských vztahů, komunikace lidí – i zvířat? – vyžaduje zákulisí, v němž autor své sdělení „dotváří do završené formy“ a pak až ho šíří. Jinak by komunikace byla jen obíháním fragmentů uvnitř anonymních sítí bez smyslu a autora.

Milan Kundera často uvažoval o hrozbě, již autorova smrt v kyberprostoru představuje – individualita se projevuje autorstvím. Co se stane, nebude-li žádný (sebe) obraz „naším autorským dílem“, ale jen tříští gest uniklých ze zákulisí? Budeme ještě „individua“ v západním smyslu?

ČESKÁ POZICE: Řekl jste, že jsme uvnitř hyperobjektů jako Jonáš ve velrybě. To se musíme nechat systémem „namočit“? Paralelní polis je fikcí?

BĚLOHRADSKÝ: Znáte možná dokumenty Martina Marečka Zdroj nebo Auto*mat. Ukazuje v nich, že „v tom jedeme všichni“, že náš životní styl – automobilismus – má globální dopady, že mezi naším autem a diktaturou státní ropné společnosti nad Ázerbájdžánem je vztah příčiny a následku.

Nafta je také hyperobjekt, nemůžeme vzít do ruky nic, co by nebylo přisáté k těžbě nafty. Tisíce lidí umírají na důsledky emisí ze spalování ropy – podle EU 470 tisíc –, a všichni jsme proto oběťmi i katy – ty množiny se překrývají. Nejde o to, „namočit se“, ale o to, co znamená „cílevědomě jednat“ ve společnosti hyperobjektů.

Neoliberální systém maximalizuje změnu, příkladem je trh, který neustále chrlí „výrobky nové generace“. Změna je jeho jádrem, nemá žádný „pevný tvar“. V systému se neustále všechno mění, aby mohl zůstat pořád stejně zacílený – všechny změny slouží jen dalšímu ekonomickému růstu, který je jeho neměnnou charakteristikou. Jak změnit takový systém?

ČESKÁ POZICE: Právě! Jak změnit systém, je-li jeho podstatou změna? Lidem zbývá po selhání „alternativ“ jen rezignace.

BĚLOHRADSKÝ: Lidé uvěznění v hyperobjektech si místo změny systému nacházejí „dočasně útulné“ skrýše před důsledky jeho fungování, všechny změny je proto jen stále hlouběji uvězňují v hyperobjektech. Ekonomická globalizace každému nabízí výjimku, četl jsem nedávno reklamu na čističku vzduchu, v níž se psalo, že díky jejímu využití budeme mít doma vzduch jako v Alpách, zatímco venku je plný škodlivin. Typický příklad úniku do bubliny místo řešení krize fungování systému.

V „individualizované“ společnosti nelze změny strategicky domyslet až ke změně systému, rychle se rozpadají v roje změn nabízejících místo jeho změny úniky do bublin uvnitř něj, v nichž jsme chráněni proti negativním důsledkům jeho fungování. Globální vesnice uniklých sdělení je ze všech hyperobjektů nejtoxičtější, rozkládá, co jsme 400 let nazývali „subjektem“ – člověka schopného legitimizovat argumentací ve veřejném prostoru cíle, jejichž dosažení mění „k lepšímu“ celou společnost. Před více než 200 lety se „subjekt“ stal „občanem“, dnes z nás systém chce udělat občany bez „subjektivity“.

ČESKÁ POZICE: Co je občanství bez „subjektivity“?

BĚLOHRADSKÝ: Formulí „občanství bez subjektivity“ označuji obrovské „zdětinštění“ lidí v důsledku „samovzněcování médií“, jak tomu říkal Václav Havel. Strašná podívaná na americké prezidentské volby 2016 ukazuje, že poptávka po důvodech dávno ustoupila poptávce po degradující nebo oslavující nálepce. Kdo se vystaví mediálnímu povětří, skončí jimi celý polepen.

ČESKÁ POZICE: „Zdětinštění“ má hrůzné důsledky: pro Zemana, nebo proti němu?Nic jiného se téměř neřeší. Je to jen „fanouškovská“ a hluboce svazující konstelace.

BĚLOHRADSKÝ: Mám rád knihu Lipovetského Říše pomíjivosti, v níž je celé to proměnlivé univerzum reklamní komunikace popsáno také jako osvobozující. Chci tím říct, že na Západě vládl apokalyptický tón nejen ve filozofii dějin, ale i ve výchově, kadet Biegler si například četl v knize Uda Krafta Sebevýchova k smrti za císaře.

Apokalyptický tón je dědictvím křesťanství, což italský postmoderní filozof Gianni Vattimo zachytil v názvu své úvahy Dějiny interpretace, dějiny spásy. Na správné interpretaci „božího slova“ závisí spása lidstva, proto ten antikacířský patos v katolické církvi a v přidružených politických teologiích, jako je americké či ruské pojetí vlastní role v dějinách světa. Různé pověry o vlastní výjimečnosti – American Exceptionalism, nebeská říše středu nebo ruské samospasitelné komplexy – vypadají v říši efemérního groteskně.

A to je dobře, věk apokalyptických výzev k nápravě zkaženého světa snad navždy pominul. Přivítejme přátelsky věk osvobozující „ztrátu smyslu pro celek“, ale s vědomím, že se přes relativizaci starých historických pojmů celku – sobeckých a omezených – musíme prodrat k pojmu pozemského společenství živých bytostí, jak to shrnuje výraz „antropocén“ – éra lidské činnosti jako faktoru dalekosáhlých ekosystémových změn.

ČESKÁ POZICE: Věříte, že je to možné?

BĚLOHRADSKÝ: O dítěti říkáme „nemá z toho pojem“, ale v antropocénu jsme všichni dětmi, protože „stará pohádka“ o světě stvořeném pro člověka nekončí happy endem. Z antropocénu ještě „nemáme pojem“, jsme ještě děti toho věku, ale musíme z toho nového dětského věku, plného nostalgie po starých pohádkách, vyjít, jak chtěli osvícenci. A možná k tomu vede paradoxně cesta přes Trumpa, přes strašně urychlenou relativizaci „smyslu pokroku“, která z jeho zvolení vyplývá.

ČESKÁ POZICE: Náboženství, jak jsme ho znali, tedy skončilo...

BĚLOHRADSKÝ: Náboženství knihy skončilo, představa, že na správném čtení poznámek různých „učedníků proroka božího“ závisí spása lidstva, se vrací jen v tragické podobě radikalizovaného islámu nebo v groteskní podobě různých telekazatelů USA, různých „jeho svatostí“ obchodujících s transcendentnem pro celebrity, nauk různých guruů „o uvolnění kosmické energie skryté v každém“ nebo různých léčitelů, kteří prodávají rady východních mudrců v západních metropolích.

ČESKÁ POZICE: Podle vás končí i pokusy o „správnou interpretaci“ Karla Marxe?

BĚLOHRADSKÝ: V té míře, v níž marxismus byl politickou teologií. Moje generace byla hluboce poznamenána vírou v dějinotvornou sílu „správné“ interpretace Marxe, mnoho mých spolužáků věřilo, že „strana“ nepochopila jeho „učení“, a proto musíme vyvrátit praxi komunistické moci tím, že ukážeme, že je založena na špatně pochopeném „díle Marxově“.

Považuji za velkou událost v naší politické kultuře projev Ludvíka Vaculíka na IV. sjezdu spisovatelů. Řekl tehdy, že v marxismu dramaticky chybí teorie moci, a vyzval k návratu k politickému realismu: „Moc má své nezrušitelné zákonitosti, ať ji vykonává kdokoli (...) tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla (užívání moci) (...) systém formální demokracie se zpětnými vazbami.“ Moc je třeba spoutat ústavou a občanskými právy, ať vyplývá z jakéhokoli čtení nějakého textu, třeba – možná především – evangelií.

ČESKÁ POZICE: Jak jste pohlížel v mládí v 60. letech na víru v revoluční roli moci založené na „správné“ interpretaci textu?

BĚLOHRADSKÝ: V té víře jsem viděl jen zbytek teologie v marxismu – přesvědčení, že zjevené slovo, sdělené jeho vyvoleným interpretem, změní svět. Vyvolených interpretů jsem se vždy bál, ať to byli akademici, či kněží, v nevelké vzdálenosti od jejich učebnic a přednášek jsem tušil policejní aparát, který si ti interpreti přivolají bez skrupulí na pomoc proti těm, kdo budou číst posvátné texty „subverzivně“. Každá interpretace textu slouží mocenské praxi – buď přítomné, nebo budoucí.

V politické filozofii slovo „interpretace“ odkazuje na slovo „hegemonie“. Hegemonická moc se vykonává odpolitizovanými pojmy, jako je „krásné, dobré, pravdivé“. Například ženské tělo je v každé epoše podrobeno představě o „ženské identitě“ střežené politickou mocí. Být ženou vyžaduje v každé společnosti technologii, jež podřizuje ženské tělo hegemonickým kategoriím – štíhlosti nebo třeba mateřskosti –, ale protože jsou hegemonické, jako politické je nevnímáme! To, co smíme označit slovem „pravda“, je v každé epoše a společnosti výsledkem politicky určené technologie – předepsaných důkazů a „povinně nadpolitických“ svědectví.

ČESKÁ POZICE: Mluvíme-li o „správné“ interpretaci, co pojem „lidská práva“?

BĚLOHRADSKÝ: Pojem „lidská práva“ vystupuje „nadpoliticky“, ale moc určit, co je „lidské“, má vždy nějaká (vel)moc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou nebo třeba právo na stabilní pozemské klima? O tom, co je vyloučeno z „lidských“ práv, rozhoduje politická moc, která má „lidskost“ pod kontrolou, a proto je „hegemonická“.

Nejdůležitější z „nadpolitických“ slov je „normální“, kdo je jeho pánem, vykonává hegemonickou moc v nejvyšší míře. Ta se začne rozpadat, až když příběhy „úchylných“ začnou obíhat ve veřejném prostoru jako svědectví o třídně podmíněné funkci slova „normalita“, o tom, že posluhuje privilegovaným. Tím začíná vzpoura proti systému jako v těch „slavných šedesátých“ – veřejným prostorem se začnou valit písně, básně, obrazy a texty, jež odmítají „zdání nadpolitičnosti“ slov, jako je „normální či morální“, a odhalují je jako „ideje vládnoucí třídy“.

ČESKÁ POZICE: Zníte velice pesimisticky.

BĚLOHRADSKÝ: Jsem skeptik, nikoli pesimista, skepticismus považuji za jádro liberální politické filozofie. Můj skepticismus má zvláštní a obecný předmět. Zvláštním předmětem mého skepticismu jsou výročí české (ne)státnosti. Nechme stranou 28. září nebo 5. a 6. červenec, to jsou antipolitické mýty, ale třeba 28. říjen, kdy národní bardi vyhlásili – císařem už povolenou – nezávislost, čímž ukončili „třísetleté utrpení“ českého národa.

Měli bychom v ten den vzpomínat spíše na „české politické selhání“ – výjimečná mezinárodní konjunktura tehdy ve střední Evropě umožnila založit stát čtyř národů, který mohl být vystavěn – na rozdíl od Rakouska-Uherska – na výslovně demokratických a především rovnostářských principech. Bylo třeba ten stát jako nadnárodní a demokratický i výslovně pojmout a budovat. Místo hledání sjednocující koncepce státu se však vymyslel falešný „československý národ“, který ve 20. století neobstál.

Podobně rok 1945, kdy krvavé oběti milionů opět umožnily budovat náš stát na politické filozofii syntézy socialismu a demokracie – podle Jana Patočky to bylo i „vlastní východisko národního programu“. Antipolitická zaslepenost českých voličů – slovenských méně – v roce 1946 tuto možnost navždy pohřbila. Rok 1968 přinesl šanci se k tomuto „východisku národního programu“ částečně vrátit, ale narcisistická antipolitická interpretace mezinárodněpolitických mezí „demokratizace v Československu“ ji opět zmařila.

Mytizace 17. listopadu 1989 jako „dne boje za svobodu a demokracii“ je podobně zkreslené výročí – výraz „masakr“ pro tyto události je na pozadí skutečných masakrů nedávných let hodně přehnaný. Opravdu nesnesitelné je pak neproblematické – studentů nehodné – používání slov velmi narušených globalizací, třeba „svoboda“. Co znamená v epoše globálních korporací, globálních externalit a postdemokracie? A znamená snad slovo „Západ“ v hesle „patříme na Západ“, že jsou nám bližší kolonizátoři než boj o emancipaci kolonizovaných?

Neustále ohřívaný diskurz o „ideálech Listopadu“ zrazovaných politiky je umělý mýtus, politicky čeští studenti vyjadřovali jen spontánní preferenci pro otevřený systém a větší možnost individuální volby. Ani po 25 letech demokracie se studenti v Česku nezmohli na politickou angažovanost – s výjimkou menších, kriticky myslících, většinou levicových skupin.

Šance roku 1989 přinesl „vývoj ve světě“, u nás se je podařilo využít k „malé domů“ – k vybudování tržní ekonomiky a systému parlamentní demokracie. A tak poprvé v našich dějinách platíme volně směnitelnou měnou a rozhodujeme o sobě ve zvoleném parlamentu – na rozdíl od první republiky, kdy o všem rozhodovala v „mimoparlamentním“ zákulisí stranických sekretariátů pětka „tradičních stran“ a slabá měna volně směnitelná nebyla.

ČESKÁ POZICE: A tato „malá domů“ je málo?

BĚLOHRADSKÝ: Není! Říkám „malá domů“, protože jsme tehdy definitivně vzdali ideu demokratického nadnárodního Československa, za jehož místo ve střední Evropě tolik statečných Čechoslováků obětovalo život. Byl to stát „nad naše síly“, jak v době pomnichovské napsala Milena Jesenská. Škoda, důsledně demokratické nadnárodní Československo ve střední Evropě zejména dnes tragicky chybí.

ČESKÁ POZICE: V čem spočívá obecný předmět vašeho skepticismu?

BĚLOHRADSKÝ: Legitimnost všech tradic, institucí a zákonů se čas od času vyčerpává a je nutné ji obnovit – přichází čas změny režimu, nejen vlády. Revoluční změnu režimu nabízejí „charismatičtí vůdci“, jejichž „ozdravná“ hnutí slouží „nové“ politické pravdě, pro niž jsou lidé ochotni k dobrovolným obětem, neboť věří, že se rozhoduje o „osudu národa“, či dokonce celé „civilizace“. Dějiny společností oscilují mezi výjimečností charismaticky legitimizovaných hnutí a každodenností. A právě role charismaticky legitimizované moci ve společnosti je předmětem mého skepticismu, jsem přesvědčen, že se rychle a nevyhnutelně stává morálním kýčem. Uznávám, že kýč má místo v dějinách politické moci, protože rychle a účinně sjednocuje a mobilizuje masy. Stejně rychle a účinně začne ale legitimizovat i privilegia těch, kdo se považují za „výjimečné“, a proto chtějí mít „výjimečnou moc“ napořád.

Eduard Goldstücker shrnul svou tragickou životní zkušenost „komunisty vězněného komunisty“ v této větě: „Každá revoluce (...) ztroskotala na tom, že nedovedla najít přechod od mimořádného režimu k režimu normálnímu.“ Jsem skeptik přesně v tomto ohledu: bojím se, že od charismaticky legitimizované „antipolitiky“ není snadné se vrátit k „politické politice“. Vše výjimečné je i opojné. Nad demokratickou politikou vlaje šedivý prapor kompromisů a jsem důsledně na jeho straně. Bojím se zástupů, které se srocují pod prapory křiklavých barev.

ČESKÁ POZICE: V této souvislosti se jeví velice relevantní vaše formule „opozice vůči politice místo politické opozice“.

BĚLOHRADSKÝ: Chtěl jsem jí zachytit to nejhorší v české politické kultuře. Opozice vůči politice je vždy vedena nostalgií po praporu křiklavé barvy, za nímž by pochodovali ti, jejichž cílem je něco víc než „racionální kompromis“. Trvalým přínosem Václava Klause české politické kultuře je jeho důsledná kritika opozice vůči politice, „věčné české“ nostalgie po výjimečné politické chvíli „morálního vzedmutí lidu“.

S tím úzce souvisí i další předmět mého skepticismu – boj proti korupci ve zjednodušeném moralistickém pojetí, jež u nás převládá. V demokratických společnostech je korupce odvrácenou stranou toho, co je na demokracii nejlepší – plurality referenčních skupin. Jsem loajální ke svému městu, profesní korporaci, politické straně, podniku, rodině či sociální třídě. Důsledkem je neustálý konflikt loajalit: Mám být loajálnější k sousedům ve městě, nebo ke straně či profesní korporaci?

Hranice mezi loajalitou a korupcí je klikatá, stejně jako mezi politickou a ekonomickou mocí. Vzít korupci vážně znamená vzít vážně fakt, že v globalizované společnosti je možné stanovit rozdíl mezi legálním a nelegálním podnikáním jen v nižších patrech systému, nikoli v těch nejvyšších, kam už výtah nejede, abych připomněl scénu z dokumentu Michaela Moora Roger a já. Je jen otázkou úrovně – energetické korporace –, finanční systém či zbrojní průmysl jsou vždy provázány s politickou mocí.

To, co se v Česku nazývá korupce, je ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující využívání nedokonalosti systému k oportunistické redistribuci výhod na základě tichých dohod mezi jednotlivci a skupinami v jakékoli sféře, včetně třeba soudnictví, nemocnic či vědeckých institucí. Občanská politická kultura ale vyžaduje, aby se občan místo oportunistického využívání nedokonalosti systému angažoval za jeho zdokonalení.

ČESKÁ POZICE: Proč by měl být boj s korupcí – i při její podvojnosti – důvodem skepse?

BĚLOHRADSKÝ: Protože moralisticky pokroucený boj proti korupci vykládá krize systému jako důsledek nelegálního jednání skupin a jednotlivců, čímž odvrací pozornost od katastrofálních důsledků legálního jednání rozhodujících uskupení v systému. Příčinou systémových krizí není nikdy to, co se děje nelegálně, ale to, co se děje legálně. Příčinou katastrofální finanční krize 2008 například nebylo nelegální jednání jednotlivců či skupin, ale legální jednání rozhodujících aktérů v systému. Jako vždy!

Na závěr příběh, jenž se mi zdá poučný, ač neumím říct proč. Na výstavě o Etruscích a jejich kultuře v Římě jsem se dočetl o etruském městě, kde patricijové byli tak líní, že vládu svěřili sluhům, sami se věnovali radovánkám. Město, jemuž vládli sluhové, odolávalo římské moci téměř o století déle než ostatní města. Páni se chtěli dávno vzdát, ale sluhové nedovolili, přežívala v nich vyhaslá hrdost jejich pánů, bránili město, v němž byli jen sluhy, proti vůli těch, kdo v něm byli pány. Snad z toho podivného příběhu vyplývá poučení, že politickou moc lze efektivně delegovat jen společně s tím, co jí dává smysl – obrana závazné představy o celku, k němuž patříme.

Václav Bělohradský (72) Český filozof a sociolog. Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 žil a pracoval v Itálii. Patří k postmoderním myslitelům. Autor či spoluautor řady knih, například Myslet zeleň světa (1985), Kapitalismus a občanské ctnosti (1997) či Společnost nevolnosti (2007).