Protestní hnutí na Ukrajině dosáhlo svých hlavních cílů: prezident Viktor Janukovyč byl sesazen, vypsány jsou předčasné volby. Bez kladení ozbrojeného odporu pořádkovým silám by však původně nenásilní demonstranti možná neuspěli. Nezapírají to už ani někteří umírnění politici.
Když minulé úterý demonstranti opustili relativní bezpečí barikádami obehnaného náměstí Nezávislosti (Majdanu Nezáležnosti), aby se vydali k parlamentu podpořit opozicí navrhované ústavní změny, došlo po několikatýdenním klidu opět ke smrtelným střetům s policií.
Těžkooděnci záhy střelbou zahnali demonstranty k ústupu zpátky na Majdan. Podle exministra vnitra Jurije Lucenka se pak příslušníci pohotovostního pluku Berkut dopustili taktické chyby, když se v rozporu s původním rozkazem nezastavili u první linie barikád, ale obsadili Okťáberský palác přiléhající k Majdanu a Evropské náměstí kousek opodál. Odtamtud se přes střechy budov dostali až do horních pater Domu odborů – hlavního štábu protestního hnutí. Dobýt se jim ho však nepodařilo.
Berkut se bál
Bez kladení ozbrojeného odporu by původně nenásilní demonstranti možná neuspěli, což nezapírají už ani někteří umírnění politici„Stáhli se, protože jsme měli v držení několik kusů střelných zbraní,“ vysvětlil Lucenko eufemisticky sled událostí poté, co se ustupující „obránci Majdanu“ vzchopili k protiakci. „Osobně jsem slyšel záznam radiokomunikace příslušníků vojsk ministerstva vnitra, kteří na rozkaz k útoku odpovídali nadávkami v ruštině. Když dostal Berkut rozkaz zaútočit, namítli, že ,za tohle zaplaceno nedostali‘. Strach ze smrti je zastavil,“ uvedl člen kabinetu za vlády Julije Tymošenkové v rozhovoru pro list Kyiv Post.
Když se povětšinou neozbrojené demonstranty nepodařilo rozehnat ani vládním snajprům, přistoupil Janukovyč nejen na „umírněný“ opoziční požadavek předčasných voleb, ale po vypršení (už zjevně věrohodného) ultimáta radikálů volajících po jeho rezignaci prchl z hlavního města. Do něj se naopak z charkovské vězeňské nemocnice vrátila jeho sokyně Tymošenková.
Její přivítání na Majdanu bylo méně vřelé, než si možná představovala. To mohlo přispět k jejímu údajnému rozhodnutí oželet opětovnou kandidaturu v nadcházejících prezidentských volbách a místo toho vzít zavděk nabídkou doléčení bolestivé páteře v Německu.
Komu patří dík
Po typicky patetickém proslovu expremiérky se slova na Majdanu ujal její někdejší ministr vnitra, jehož vystoupení bylo naopak svěže ukotvené v realitě. „Poblahopřejme všem setníkům Majdanu. Poděkujme Andriji Parubijovi, který zorganizoval jednotky sebeobrany. A dík Pravému sektoru a jeho vůdci Dmytru Jarošovi,“ neuhnul Lucenko od dluhu, který mají „standardní“ prozápadní politici vůči bojůvkám z národoveckého okraje politického spektra.
„Zvláštní poděkování Kyjevanům. Nebudu se mýlit, když řeknu, že takováto revoluce mohla proběhnout jedině v Kyjevě. (…) Dík západní Ukrajině, která byla v čele revoluce. Pouze tato domovina Ukrajinské povstalecké armády mohla povít lid, který dosáhl tohoto vítězství,“ nezastíral Lucenko zeměpisně omezené těžiště protestního hnutí ani okázalé navazování na odkaz ozbrojeného protisovětského odporu, třebaže uctívání památky válečných spojenců Třetí říše nahrává kremelské propagandě líčící Euromajdan jako semeniště neonacismu.
O porážku režimu Viktora Janukovyče se demonstranti zasloužili sami – i občasným příklonem k násilí„Musíme poděkovat všem občanským organizacím, které tu na Majdanu pracovaly. (…) Musíme poděkovat popům, kteří se pod palbou modlili. Musíme poděkovat všem podnikatelům, kteří pomáhali finančně,“ neopomněl Lucenko do výčtu zasloužilců zařadit vedle poskytovatelů neziskové a duchovní podpory i štědré domácí peněžní sponzory. Mezi ně patřili i někteří druhdy démonizovaní oligarchové.
Ukrajinští suveréni
Stoupenci spikleneckých teorií už od počátku Euromajdanu zpochybňovali autenticitu protestního hnutí s tím, že jde o protiruský počin západních zpravodajských služeb. Svůj cynismus opírali o precedent údajného rukopisu amerických politických poradců na sérii prodemokratických „barevných revolucí“ zkraje předchozí dekády (včetně té ukrajinské, oranžové).
Případné západní know-how z oblasti public relations a logistiky masových akcí by však Euromajdanu stejně vystačilo, jen dokud si ostré náboje létající Kyjevem nezačaly žádat desítky obětí na životech. Na to, že civilisté ani poté z boje neutečou, ale místo toho budou lépe vyzbrojeným těžkooděncům klást účinný odpor, nemohl nikdo „zvenčí“ spoléhat. O porážku režimu Viktora Janukovyče se tudíž demonstranti zasloužili sami – i občasným příklonem k násilí. A právě touto „suverenitou“ Ukrajinců byl Kreml i Západ zaskočen.
