Malý princ vlastní ve stejnojmenném příběhu Antoina de Saint-Exupéryho malou planetku. Podle příběhu tak malou, že je stěží větší než běžný dům; vejde se na ni jen jeden malý princ, jedna růže a tři sopky. Může si malý princ s tak malým prostorem vystačit?
Otázku po potřebném životním prostoru vznesl v polovině devadesátých let švýcarský vědec Mathias Wackernagel spolu s Kanaďanem Williamem Reesem. Vymysleli tak zvanou globální stopu. Odpovídá ploše, kterou potřebuje jediný člověk, aby se mu dostalo potřebného množství potravy, elektrické energie, oblečení, ale třeba i možnosti zbavit se svého odpadu. Jednoduše se jedná o životní prostor, který má člověk zapotřebí.
Potřeby jsou ale samozřejmě relativní. V závislosti na životním stylu bude mít Evropan zcela jiné nároky než Afričan nebo Asiat. Obecně by ale mělo platit, že skromnost zaručuje útlejší stopu, zatímco rozežranost planetu pořádně zdupe.
Kdyby žili všichni mým životním stylem, bylo by zapotřebí více než dvakrát tolik zdrojů energie než ty, které mi poskytuje moje planeta
Díky programu Global Footprint Network si může každý svůj globální otisk vypočítat. Na internetové stránce www.footprintnetwork.org zadáte, odkud pocházíte, a odpovíte na několik otázek týkající se stravování, způsobu dopravy či bydlení. Poté, co jsem odpověděla na otázky, zjišťuji, že bych si při svém životním stylu nejenže nevystačila jako malý princ s jednou malou planetkou. Moje osobní životní spotřeba vyžaduje 4,7 globálních hektarů produktivního zemského povrchu. Dále jsem se dozvěděla, že kdyby žili všichni mým životním stylem, bylo by zapotřebí více než dvakrát tolik zdrojů energie než ty, které mi poskytuje moje planeta.
Zjištění, co všechno jsem již zadupala do země, zatímco malý princ s takovou láskou pečuje o jednu svou růži, samozřejmě nenadchne. Udělám test tedy ještě jednou, přičemž zadávám odpovědi, které by typologicky mohly odpovídat moudrosti a starostlivosti malého prince. Předpokládám, že tak éterická postavička by byla i v evropských podmínkách energeticky velmi nenáročná. Princ by chodil pěšky, případně by se svezl na kole, byl by přísný vegetarián, spíše vegan a obýval by energeticky mimořádně úsporný miniaturní domek se solárními panely pokrývající celou plochu střechy.
Bylo by zapotřebí dvakrát tolik plochy, abychom takového vegana-ochránce přírody a vůbec mimořádně úsporného člověka uživili
K mému překvapení nedopadá stopa malého prince o mnoho lépe. Zatímco mu v jeho části vesmíru bohatě stačí jedna malá planetka, stane se v evropských podmínkách i éterické stvoření malého prince tak trochu nenažrancem. Vždyť by bylo zapotřebí dvakrát tolik plochy, abychom takového vegana-ochránce přírody a vůbec mimořádně úsporného člověka uživili.
Podkopaná motivace
Starost mi navíc dělá namalovaný beránek, kterého si v příběhu odvezl ze země na svou planetu. Nejenže malý princ vyjádřil vážnou obavu, že beránek sežere jeho milovanou růži, i beránek – ač snad v rámci možností nenáročný tvor – něco spotřebuje. Robert Vale z novozélandské univerzity Wellington se zhostil i tohoto problému. Do konceptu globální stopy započítal i domácí a chovná zvířata. Zjištění jsou opět zneklidňující. Jeden vlčák v západní Evropě potřebuje tolik životní plochy jako jeden člověk v Senegalu. Jedná se o 1,1 hektaru produktivní plochy.
Započtení domácích mazlíčků je pro mě nepříjemné. Moje globální stopa se mi značným způsobem rozšíří, neboť do ní musím započítat i své dva křížence dosahující velikosti vlčáka. Nově jsem navíc vlastníkem tří akvarijních rybiček. Z tohoto hlediska je pro mě nevítaný i závěr studie, který zní lakonicky: Je načase sežrat svého psa.
Zachovávám však rozvahu. Je pravda, že internetová stránka Global Footprint je sice graficky docela názorná. Při prvním vyhodnocení je člověk zaražen tím, co už všechno zdupal a co ještě všechno zdupe. Záměr upozornit člověka na nutnost omezení spotřeby je ale okamžitě zmařen, jakmile si otázky vyplníte pro imaginárního asketu a zjistíte, že malý princ na tom není o mnoho jinak než velký znečišťovatel. Takové zjištění podkopává jakoukoliv motivaci cokoliv se svým energeticky náročným životním stylem dělat.
V antropocénu
Kouzlo malého prince totiž nespočívá v okolnosti, že úspěšně investoval do náročných ekologických programů na záchranu své planety, aniž by kdy poznal nepříjemné pravidlo, dle kterého je opakem dobra dobrý úmysl. Jeho nadpozemskost spočívala spíše v jeho přístupu ke svému prostředí. O svou planetu pečoval se známou disciplinovaností. „Poté, co dokončím svou ranní toaletu, vždy se přinutím k tomu, abych se postaral i o svou planetu,“ vysvětloval.
S příkladnou péčí se také staral o prolhanou růži, která mu tvrdila, že je jedinečná. I poté, co na zemi poznal, že takových růží je nespočet, neztratila nic ze své výjimečnosti. Její výjimečnost totiž plynula z času, který s ní malý princ strávil, a ze starostí, které jí věnoval. Jak pochopil z rozhovoru s moudrou liškou, ochočila si ho růže stejně, jako si malý princ ochočil růži.
Dle mnohých vědců získala odpovědnost za naši zemi zcela novou podobu
Skutečnost, že zdupete tolik světové plochy už jenom proto, že se narodíte jako Evropan, by tudíž neměla být záminkou, abyste svou zemi zdupával, jak se vám zlíbí. Malý princ by vám mohl odpovědět, že si vás vaše země ochočila stejně tak, jako si vy ochočujete vaší zemi. Jakkoliv může být tento vztah mimořádně náročný, nesete odpovědnost.
Dle mnohých vědců získala odpovědnost za naši zemi zcela novou podobu. Nizozemský chemik a nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen tvrdí, že za posledních několika desetiletí došlo k paradigmatické změně ve vztahu člověka k tak zvané přírodě. Dle Crutzena je třeba začít hovořit o nové geologické době, tak zvanému antropocénu.
Tradiční rozlišení na přírodu a kulturu je v tomto geologickému věku překonán, neboť člověk dokázal za posledních padesát let ovládnout veškeré ekosystémy takovým způsobem, že podstatnou měrou zasahuje do jejich podoby. Ekosystémy již člověk neovlivňuje, ale spoluvytváří. Proto lze tvrdit, že žijeme v době lidských ekosystémů. Britský vědec Jan Zalasiewicz proto tvrdí: „Kdyby někdy v budoucnu na zem dorazili mimozemšťani a prohrabali se jednotlivými sedimenty země, pak by museli dospět k názoru, že se v druhé polovině dvacátého století stalo něco, co zemi radikálně proměnilo.“
Vědci podporující jakousi inauguraci nového věku nyní doufají, že tím upozorní na nutnost proměnit způsob, jakým uvažujeme o přírodě. Odpovědnosti šířit informaci o novém věku se zhostil berlínský Dům světových kultur, v kterém probíhají od roku 2012 do roku 2014 výstavy, vzdělávací workshopy a konference, v jejichž rámci mají vědci, filosofové a umělci představit nové způsoby, jak přemýšlet o člověku a jeho vztahu ke svému výrobku, kterým se příroda stala.
Odvaha a ctnosti
Vraťme se nyní k malému princi a podívejme se na jeho příběh z hlediska nového paradigmatu. Nadpozemskost malého prince spočívá v láskyplnosti, s kterou se stará o to, co není jím samotným, ale za co chtě nechtě musel vzít na vlastní odpovědnost. Dozvídáme-li se nyní, že přírodu jsme výrazným způsobem polidštili, roste naše zodpovědnost, a zároveň klesá naše příležitost vyhnout se starostí o naše prostředí směšnosti. Směšnost nakonec zakoušíme tváří v tvář přírodě nejčastěji právě, když se snažíme dobře míněnými projekty lidské škody odčinit a napácháme tím škody ještě větší.
Nejednání ale není, jak upozorňuje Paul Crutzen, žádným řešením, neboť aktéři jsme v antropocénní době úplně všichni. Ani malý princ nevěděl, jestli jeho beránek, kterého si odnáší na svou planetu, nesežere jeho vzácnou růži. A šel do toho. I v antropocénní době platí, že bez odvahy jsou všechny ctnosti – i ctnosti malého prince – jako vdovy.
