Bigotnost je psychická nemoc a antisemitismus její nejvyhraněnější formou. Píše v psychologické eseji Anti-Semitismus: A Disease of the Mind (Antisemitismus: Nemoc mysli) jeden z předních amerických psychiatrů Theodore Isaac Rubin, bývalý prezident Amerického institutu psychoanalýzy. V psychologické profesi se proslavil už v sedmdesátých letech zkoumáním sebenenávisti jako původu mnoha psychických poruch.
Vychází z biblického maxima „milovat budeš svého bližního jako sebe sama“ a dokazuje na případu za případem, že sebenenávist a nedostatek sebeúcty je zdrojem většiny chorobných projevů bigotnosti a nenávisti k druhým. Tedy i antisemitismu.
Klasifikuje jej jako „psychiatrickou neorganickou patologickou maligní emoční nemoc“, kterou nelze odstranit bez důkladného pochopení její „psychodynamiky“ – příčin, zdrojů, vzniku, projevů, následků, vývoje a stupňů onemocnění přes fázi neurotickou až po psychotickou a psychopatickou. Ta v různých zemích a dobách „metastazuje“, šíří se nákazou ze svého zdroje.
Diagnozování
Lidé trpící touto nemocí mohou být svému okolí smrtelně nebezpeční. A Rubin jako vyhraněný případ psychopatické bigotnosti uvádí Hitlera. Jeho ovládnutí a přetvoření německého národa v smrtící mašinérii vysvětluje podobným onemocněním velkého procenta Němců ve stejnou dobu. Jako prvotní zdroj identifikuje hromadnou ztrátu sebeúcty a sebevědomí, pocit ponížení, a potřebu je kompenzovat sebepovyšováním nad druhé, paranoiu a fobii před druhými a likvidaci druhých coby obranu před imaginární hrozbou vlastní likvidace druhými.
Americký psychiatr Theodore Isaac Rubin uvádí jako vyhraněný případ psychopatické bigotnosti Adolfa Hitlera
K jejímu diagnozování vymyslel klasifikaci „symbolová nemoc“ (symbol sickness), která se vztahuje na všechny případy chorobné bigotnosti, ale pomáhá i při diagnozování všech emočních onemocnění. Rubin vyjmenovává psychologické komponenty, z nichž bigotnost a specificky antisemitismus vyrůstají.
Na úrovni neurotické jsou to mimo jiné úzkost, potlačený vztek, nízká sebeúcta a sebevědomí (low self-esteem), sebenejistota (insecurity) a z ní vyplývající pocit ohrožení. Ty se kombinují s obrannými prvky vyčleňování, sebevyloučení či odcizení (displacement a alienation), promítání vlastních problémů do druhých lidí (projection), racionalizace, odcizení, kompartmentalizace čili rozškatulkování reality do oddělených a nepropojených částí.
Stadia choroby
Používání symbolů je normální proces zjednodušování a klasifikování komunikace a vnímání reality. „Symbolovou nemocí“ se stává, když se používaný symbol vzdálí od reality natolik, že začne představovat něco jiného. Tímto posunutým a odtaženým symbolem se pak realita filtruje tak, aby symbolu odpovídala. Všechno v realitě, co mu neodpovídá, se buď z vnímání cenzuruje, nebo upravuje tak, aby nereálný symbol potvrzovalo.
Mírná forma všech těchto neurotických prvků a posouvaní symbolů jsou přítomné ve všech lidech. Nemocí se stává jejich zveličením a vzdálením symbolu do té míry, že ztratí souvislost s realitou. Toto vzdálení, které Rubin nazývá „S.gap“ (mezera mezi symbolem a realitou), je počáteční stadium chorobné bigotnosti. Ta roste vzdalováním symbolu od reality do vlastní autonomie, až dosáhne stadia „minimální symbolové autonomie“, symbolizující zcela nový význam realitě vzdálený.
Symbol se stává obrazovkou, na kterou promítáme vlastní vnitřní konflikty a sebenenávist a přesouváme je na někoho jiného, abstraktního, abychom je nemuseli sami v sobě řešit
Následuje „fragmentace“, odtržení autonomního symbolu od centrální mentální kontroly a logiky, vytvářející sebeklamy. Dalším stadiem je zkreslení či překroucení skutečnosti (distortion) až do grotesknosti, v níž symbol může adoptovat protichůdné vlastnosti. Příklady v antisemitismu jsou představy Žida jako bohatství zbožňujícího kapitalisty, ale zároveň revolucionáře svrhávajícího kapitalismus. Zákeřného zbabělce, ale zároveň arogantního troufalce.
Změna neurózy v psychózu
Symbol se tak stává obrazovkou, na kterou promítáme vlastní vnitřní konflikty a sebenenávist a přesouváme je na někoho jiného, abstraktního, abychom je nemuseli sami v sobě řešit. Do té vložíme silnou „emoční investici“, která symbolu dává velkou důležitost, idealizuje si jej a přeměňuje ve „stereotyp“. Ten se upevňuje nacházením podpory v okolí, přebíráním zavedených předsudků a z kontextu vytržených nebo vymyšlených důkazů. A jimi přechází do dalšího stupně „obsese, nakažlivosti a sugestibility“.
Těmi se posiluje a posouvá za hranici snadného návratu, protože ztrácíme schopnost naslouchat argumentům a objektivně zvažovat informace. Naopak je bereme jako potvrzení jejich pravdivosti. Například když se mi někdo snaží něco vyvrátit, je to jen důkaz, že je součástí nějakého spiknutí.
V této chvíli se stáváme snadno zmanipulovatelní někým, kdo nám stereotyp potvrzuje a dává náhražku sebeúcty tím, že nás přijímá do svého společenství podobně cítících a vzájemně se ujišťujících. Tak vznikají organizovaná totalitní hnutí. A s růstem jejich početní síly roste i naše přesvědčení o pravdivosti naší vize nenáviděného symbolu a potřeba jej zničit, než nás zničí.
Neuróza se změní v psychózu, jejímž důležitým aspektem je ztráta soudnosti, soucitu a svědomí, kompenzovaná megalomanií. Zde pak přebírají řídící úlohu další aspekty jako „přehnané a nutkavé hierarchické úsilí“, v němž sami sebe posouváme nahoru na pomyslném hodnotovém žebříčku. Následuje „konformita a závislost“ na autoritě, dogmatu, skupinové filozofii a potřeba stále většího sebeklamu.
Silnou úlohu hraje další prvek „závist“. Ta může vést až k útoku a okrádání osob, na něž se symbol vztahuje. Přes další fáze „znecitlivění, odlidštění a odosobnění“ až do „nevědomí“, že konáme něco nespravedlivého či nemorálního. Lidé trpící „symbolovou nemocí“ to nevědí a považují svůj stav za normální a normativní. Pak už stačí trocha „vzteku a intenzity“ a jde se spravedlivě vraždit.
Homosexuální panika
Tyto prvky jsou poznatelné v každé chorobné bigotnosti a Rubin je ve své eseji rozvádí do detailních až dramatických aspektů. U západního antisemitismu pak konkrétně navíc objevuje dva pozoruhodné prvky, které mnohé překvapí a budou se na první pohled zdát přitažené za vlasy. Jedním je potlačovaná (a nevědomá) nenávist k Ježíši Kristovi, protože nedokážeme žít podle příkazů a příkladů, které na nás nakládá. Objevil ji už Nietzsche.
Vědomí či podvědomí, že Kristus vzešel z Židů, pak přesměruje naši nenávist z Krista, na něhož si troufat nesmíme, na Židy jako obětní beránky. Řečeno jinak a podle biblického obrazu na ně naložíme svoje hříchy a vyženeme je do pouště. Tím, připomíná Rubin, se nesnaží kritizovat křesťanství, nýbrž jeho neurotický výklad zastírající křesťanské kvality odpouštění, soucitu a lásky k bližnímu.
Vědomí či podvědomí, že Kristus vzešel z Židů, přesměruje naši nenávist z Krista, na něhož si troufat nesmíme, na Židy jako obětní beránky
Další prvek je sexuální a jeho pochopení bude od nás vyžadovat velkou hloubku sebechápání. Rubin mu říká „homosexuální panika“. Vychází ze statistického zjištění, že téměř každý prožil chvilky sexuálního zmatení, ať už ve snech nebo letmé přitažlivosti k osobě téhož pohlaví. U některých lidí to vyváří paniku a obavy, zda nemají homosexuální sklony.
Takoví panikáři, připomíná Rubin, jsou často z vlastní nejistoty největšími homofoby. Jako historický příklad uvádí nacistickou perzekuci homosexuálů, jež byla výsledkem homosexuálních sklonů mnoha nacistů a Hitlerova masakru velitelů SA, kteří byli homosexuálové. Pochopitelné a často viditelné. Jak to ale souvisí s antisemitismem?
Léčba Německa
Člověk postižený „symbolovou nemocí“ antisemitismu si do svého symbolu Žida promítl všechny slabosti, například soucit, svědomí, nebojovnost či kompromis, které vnímá jako zženštilé. Protože je v sobě nenávidí, potlačuje je a pěstuje si místo nich přehnané vlastnosti mužství, jako je síla, bezcitnost, kázeň a krutost. Těmi pak ve svém symbolu Žida drtí vlastní ženství. Jak chorobnou bigotnost léčit?
V jejích vrcholných fázích těžko. Hitler se dal vyléčit už jen porážkou ve válce. V počátečních a mezičlánkových fázích účinkuje motivace k užitečnému tvoření, které nám posiluje sebeúctu a sebevědomí a osvobozuje od strachu z porážky, z pocitu ponížení a potřeby se mstít.
Tak, připomíná Rubin, se po druhé světové válce léčilo Německo.
- Informovaností o faktech, kde začíná zkreslování informací.
- Navracením k realitě pokaždé, když se jí naše symboly vzdalují.
- Vzděláváním o jiných ideových systémech a kulturách a jejich výsledcích.
- Odpouštěním, sebeodpouštěním a napravováním křivd.
- Pěstováním židovsko-křesťanského svědomí, soucitu, humanismu.
- Otevřeností k jiným idejím, než jsou naše. Se sebejistotou, že je dokážeme zvládnout a že nás proto neohrožují a s vědomím, že člověk mentálně, emočně a morálně roste a učí se nejen potvrzováním vlastních idejí, ale i konfrontací s jinými, které ho nutí k tvořivému myšlení a produktivnímu životu.
Anti-Semitismus: A Disease of the Mind
(Antisemitismus: Nemoc mysli)
AUTOR: Theodore Isaac Rubin
VYDAL: Barricade Books 2011
ROZSAH: 184 stran
