V tomto bodě, na pomalém sklonku tisícileté glorioly, kterou bylo Řecko, stojí za to si stručně připomenout hlavní proudy bádání, pěstování moudra a vášně po vědění zvané „filosofia“. Ty udržují Řeky v intelektuální kondici, než je pomalu začne překrývat a později pohřbívat gigantická láska k moci a pořádku jako vrcholnému smyslu myšlení a konání, kterou bude Řím.
Pod soptícím horským hřebenem myslitelských štítů Pythagoras-Sókratés-Platón-Aristotelés bublá a prská vzájemně se hecující a obohacující, protiřečící a hašteřící, ale nikdy jedna druhou neumlčující několika proudová láva nekonečných argumentů tápajících po harmonickém životě tělesného i duševního blaha, občas podřizující požitek moudrosti, občas moudrost požitku, občas lásku rozumu, občas rozum lásce: sofismus, cynismus, skepticismus, stoicismus a epikureismus.
Relativita světa a událostí
Sofismus, vyvěrající na povrch začátkem 5. století před naším letopočtem, vychází z poznatku, že lidský obraz světa utvářejí a omezují lidské smysly a schopnosti chápání, které se liší člověk od člověka a čas od času. Svět a jeho události jsou relativní podle toho, kdo, jak a z jakého pohledu je vnímá. Empirická subjektivita překrývá abstraktní objektivitu. Mírou vší existence je člověk a každý ji měří jinak.
Svět a jeho události jsou relativní podle toho, kdo, jak a z jakého pohledu je vnímá
Proto se lidé filozofii stejně jako každý jiný obor vědomostí a dovedností potřebují učit od odborníků – sofoi. A to za profesionální honorář, neboť to, co člověk získává zdarma, toho si necení. Revoluci v myšlení a mluvě široké řecké veřejnosti odstartoval objev prvních sofistů, jakými byli Prótagorás, Gorgiás nebo Prodikos, že moudrost nepřichází od bohů jen šťastným a vyvoleným, nýbrž se dá naučit argumentačními rétorickými cviky zvanými „paradoxologia“. Ty sofisté veřejně předváděli za vstupné a soukromě učili za školné.
Tento objev, provázený jazykovou precizností, pěstováním kultivovaného vyjadřování a smyslem pro humor, vypěstoval u Řeků lásku k showbyznysu a požitek z učení, argumentace a z objevování nových moudrostí. V nadlehčených variantách se stal formou zábavy a praotcem kabaretu. V záludnějších podobách se dal zneužít k demagogii.
Život jako psi
Cynismus původně vznikl jako hanlivá přezdívka pro ušmudlané beatniky a hippíky žijící „jako psi“ (kynikoi), zříkající se společenského postavení a ekonomické pohody a beroucí ad absurdum Sókratovy pochyby o poznávacích schopnostech lidského intelektu. Jeho filozofické základy položil Antisthenés, elegantní rétor a precizní paradoxolog školy Gorgiovy s mohutným smyslem pro humor, ironii a sarkasmus vytříbeným v Sókratových seminářích.
Cynismus původně vznikl jako hanlivá přezdívka pro ušmudlance žijící „jako psi“ a zříkající se společenského postavení
Od něho převzal a posílil víru ve štěstí nacházené v soběstačnosti a ctnosti jako cíli lidské existence na úkor hmotného požitkářství, které je brzdou lidského poznávání a zaslouží si pohrdání. Podobného pohrdání si zaslouží všechny víry v řecké bohy, neboť světu vládne jediný bůh přírody, nehmotný, nepozemský a nezobrazitelný. (Kamarádil se už tehdy s hebrejskými proroky?)
Jeho o generaci mladší nástupce Diogenés ze Sinópé, který se stal idolem všech generací pozdějších cyniků, se proslavil bydlením v sudu a vysvětlením, proč si nechává nadávat psů: „Lísám se k těm, co mně něco dávají, štěkám na ty, kdo odmítají dát a koušu padouchy.“
Poznávání věcí, jak jsou
Skeptici berou vše v potaz a o všem pochybují. Jejich nepřímí předchůdci Parmenidés a Zénón – Eleaté neboli otcové Elejské školy působící ve městě Elej v polovině 5. století před naším letopočtem – vnímali svět jako koloběh kontradikcí a kontrastů, které sestavovali do dialektických paradoxů dokazujících, že vše lze vysvětlit i opačně, než se nám na první pohled jeví.
Onomu „jevení“ říkali „fenomenon“. A za jeho záclonou tušili realitu poznatelnou jen logickou dedukcí. Tu nakonec nenašli, ale umožnili alespoň pozdějšímu otci skeptiků, Alexandrovu „polnímu filozofu“ Pyrrhónovi poznat princip nepoznatelnosti v učení indických „nahatých mudrců“, jimž záviděl jejich vyrovnaný klid. Filozoficky to pro všechny budoucí skeptiky všech dob rozpracoval se svým žákem Tímónem z Fleiúntu zhruba následovně:
Lidská zkušenost se skládá z tolika protikladů, že skutečné vědění čehokoli je nemožné a absolutní pravda buď neexistuje, nebo je lidskou myslí nepoznatelná. Protože naše smysly nesdělují ani pravdu, ani lež, naše pocity a názory jsou nerelevantní, a proto je užitečnější žádné nemít. Jenže i to je pouhý názor a pocit, takže i ten je nerelevantní. Setrvávání v jakémkoli názoru je překážkou poznávání. Zdržení se všech názorů a pocitů vede ke stavu „apatheia“ – bezcitovosti. Ta pak ke klidu „ataraxia“ – bezstarostnosti. Ten otevírá cestu k poznávání věcí, jak jsou, bez potřeby je definovat.
Stoický klid a pravidlo reciprocity
Na této zkušenosti staví stoicismus svůj slavný „stoický klid“, jemuž vyučoval pod jedním aténským sloupořadím (řecky „stoa“) jiný Zénón z Kitia. Podle něho bůh, totožný s přírodním zákonem, promítá svou dokonalost do dokonalosti světa a přírody, na nichž tudíž není co měnit. Cestou k ctnosti je vůle žít v souladu s přírodou a jejími zákony. V bohulibé a eticky vyrovnané apatii, v níž nejsou nadměrné tužby ani frustrace, hněv, závist a nenávist jako zdroje padoušství.
Mírou našeho dobra je, kolik druhým působíme blaha. Mírou našeho zla, kolik jim působíme bolesti – tělesně i duševně.
K bezstarostné ataraxii přidává Epikúros ještě bezbolestnou „aponii“ jako bohulibý účel lidského snažení a cestu k ctnostnému, šťastnému a klidnému životu. Blaho je dobro, bolest zlo. Mírou našeho dobra je, kolik druhým působíme blaha. Mírou našeho zla, kolik jim působíme bolesti – tělesně i duševně.
Poznáme to podle Epikurova „pravidla reciprocity“ totožného se „zlatým pravidlem“ židovské etiky: nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě. A vzhledem k jeho výslovnému varování před chamtivostí, nenasytností a nadměrným požitkářstvím jako příčinách bolesti, a tedy zla, se epikureismus v podobě „epikurejství“ stal jednou z nejchybněji pochopených idejí západní kultury.