Bohů, za jejichž nadřízeného se Hospodin Bůh, Adonaj Elohim, v masivní sbírce literárních děl dnes zvaném Bible vyhlašuje a jimž nám zakazuje sloužit, je ve světové literární tvorbě okolo tisícovky. Jen sousední Egypťané, s nimiž se Hospodin Bůh bude hodně potýkat, jich mají čtrnáct. Kam se však hrabou na Řeky, kteří mají zhruba ve stejné době, kdy se Bible začíná psát, 59 bohů a 69 bohyň.
Samotný počet bohů svědčí o větší dramatické vynalézavosti Řeků a převaha bohyň je činí jakousi ženymilnou světovou raritou mezi náboženskými misogyny. Mnohé bohyně jsou navíc oslnivě krásné a jejich zobrazení, která se nám esteticky negramotný Hospodin Bůh snaží zakazovat, zůstanou v západní civilizaci navždy ideálem krásy hodným napodobování.
Etika a estetika
Hospodin Bůh ostatně neusiluje o krásu vzhledu, nýbrž jednání. Harmonii lidských vztahů místo harmonie lidských tvarů. V jeho představách vzniká padoušství disharmonií lidských vztahů, stejně jako v představách Řeků ošklivost vzniká disharmonií lidských tvarů. Kráse tvarů říkáme estetika, kráse vztahů etika. Jedna s druhou nesouvisí, svět se hemží ošklivými poctivci i krásnými padouchy.
Božští rošťáci jsou totéž, co lidští hříšníci, akorát s tímto rozdílem, že nemohou hřešit, protože nemají žádná pravidla definující hřích
Obě získaly punc univerzality, vždyplatnosti a všudypřítomnosti jen proto, že civilizace na nich založená dlouho ovládala a dodnes ovlivňuje svět. Nemusí to tak být navždy. Proto nám stojí za to její etiku i estetiku uchovávat a obnovovat, alespoň jako literaturu, ne-li už jako systém pravidel pro určitý a pomalu zanikající způsob života, myšlení a konání.
Zatímco lidstvo se dělí na padouchy a hříšníky, božstvo (nepočítáme-li Hospodina) na padouchy a rošťáky. Božští rošťáci jsou totéž, co lidští hříšníci, akorát s tímto rozdílem, že nemohou hřešit, protože nemají žádná pravidla definující hřích. Proto místo hříchů páchají rošťárny. Na lidech i jiných bozích. Libovolně, beztrestně a bez potřeby svoje rošťárny napravovat.
Rošťárna a hřích
Hospodin Bůh taková pravidla nastoluje, čímž vytváří hřích. Pojem hřích v řečtině i hebrejštině pochází z lukostřelby a znamená minutí cíle. Přeneseně nesplnění úkolu, závazku, předsevzetí. K napravení hříchu tedy nevede cesta tím, že se snažíme jej vystříhat, nýbrž naopak tím, že se víc cvičíme k zasažení terče a splnění úkolu.
Hřích je tedy vždy nedokonalý, ale nikdy úmyslný a škodí bezděky. Rošťárna je naopak vždy úmyslná a škodí záměrně. Nepovažuje se však sama za dobro a nezneužívá bezmocnosti, a proto není podle naší definice padoušstvím.
Pojem hřích v řečtině i hebrejštině pochází z lukostřelby a znamená minutí cíle. K napravení hříchu nevede cesta tím, že se snažíme jej vystříhat, nýbrž tím, že se víc cvičíme k zasažení terče a splnění úkolu.
V tomto a dalších pokračováních seriálu se nebudu snažit dokazovat teologické, etické či estetické pravdy jednotlivých náboženství, a už vůbec ne odhalovat a posuzovat jejich bludy. Bohy, jejich tvorbou, pravidly a vztahy k lidem se zabývám pouze jako literárními a dramatickými postavami. Důsledně se vyhýbám argumentům, zda ten či onen Bůh či bůh existuje či existoval a zda to či ono jeho (či její) tvrzení nebo tvrzení o něm (či o ní) jsou pravdivá nebo vymyšlená. Vycházím z toho, že ať si o existenci a smyslu bohů dnes myslí kdokoli cokoli, někdo o nich kdysi dokázal napsat fascinující, napínavá, poučná, zábavná a inspirující díla, svědčící o bohatosti lidské fantazie a tvořivosti a hodná zachování a připomínání.
Lidský a Boží obraz
Hospodin Bůh, Adonaj Elohim, se jako literární postava od božstev Egypťanů a Řeků liší jedním fascinujícím aspektem. Řečtí a egyptští autoři si vytvořili bohy k obrazu lidskému, s poznatelnými, i když mocensky nadsazenými lidskými vlastnostmi. Židovští autoři vytvořili Boha, který tvoří člověka k obrazu Božímu a snaží se v něm vypěstovat vlastnosti Boží, aniž by mu přesně vysvětlil, které to jsou, a nechává ho hádat, tápat, postupně objevovat, chybovat, improvizovat a napravovat. A trpět při tom pocitem viny a nehodnosti.
Představa člověka jako stvoření dalšího, vyššího stvoření (ve smyslu literárním, ne teologickém, abychom se nerouhali) je dramatická zápletka, která má na čtenáře účinek dvojí a dvojsečný. Táhne jej k stoupání nad lidskou průměrnost, bezmocnost a osobní omezenost, ale zároveň ho ponechává v pokoře a úžasu z objevování stále vyšších zenitů a širších horizontů.
My se budeme snažit sledovat, k jakým lidským činům a k pěstování jakých charakterů takové literární postavy bohů člověka inspirují a k jaké civilizaci vedou. K tomu si budeme potřebovat zopakovat malou antologii bohů. Budeme v ní souběžně sledovat, jak k dramatu lidských dějin a evoluce přistupují a přispívají literární postavy bohů, vedle literární postavy Boha Hospodina. A jakou roli v nich hrají postavy padouchů.
