Ježíšovo bláhové snění o světě bez padouchů – takzvané Kázání na hoře – nejživěji sděluje v 5. až 7. kapitole evangelista Matouš, který při něm byl, a možná si z něho dělal i poznámky. Dělat si poznámky byl ostatně zvyklý ze své profese. Donedávna předtím byl výběrčím daní pro kolaborantského krále. Napravený padouch. Ti bývají nejspolehlivější, neboť zažili padoušství ve vlastní kůži, nejen na ní, pamatují si, jak chutná, a proto je i bezpečně poznají na druhých.
Kázání je adresované přímo dvanácti vybraným žákům, které předtím Ježíš posbíral mezi rybáři na Galilejském moři a předvedl jim přehršli zázraků, léčby vírou a vyhánění zlých duchů. Jak se tak spolu procházívají po galilejském venkově, vyprávějí si moudra a konají zázraky, nalepují se na ně davy zvědavců lačných vědění, takže něco z Ježíšova vyprávění tu a tam zaslechnou i oni. Třeba o „království nebeském“.
Člověk jako vodič Boží energie
„Království nebeské“ je jedním ze stěžejních sloganů mesiášského dramatu. Ten však ani vyvolené dvanáctce, ani davům moc neříká, kromě toho, že „není z tohoto světa“ a že se do něho dostanou jen tehdy, budou-li „lepšími lidmi než farizejové a doktoři práv“.
Aby říkalo něco dnes nám, musíme si na chvíli odskočit do tradiční židovské esoterické mystiky zvané Kabala, která se tehdy předávala a přijímala tajně, osobně a ústně (zapisovat ji začnou až středověcí rabíni), od vyvolených vyvoleným, od Jákoba a jeho nebeského žebříku přes proroky a iniciované zasvěcence. A do ní se Ježíš snaží svou vyvolenou dvanáctku přivést.
Člověk v „království nebeském“ může být vodičem Boží energie do hmotného světa a transformátorem pozemských událostí Boží energií
V této mystice je „království nebeské“ doslovným překladem hebrejského „malchut beria“ znamenajícího spirituální vyspělost na nejvyšší hmotné úrovni, která je ale zároveň nejnižší úrovní kosmického tvoření. Čili stupeň, kde lidská duše žije v nadhledu nad vším materiálním a pozemským, ale zároveň je přijímačem tvůrčích energií ze zdroje všeho tvoření.
Člověk v „království nebeském“ tedy může být vodičem Boží energie do hmotného světa a transformátorem pozemských událostí Boží energií. Takovým vodičem a transformátorem musí být i Mesiáš, jehož úlohou je podle Izajášova proroctví „nastolit bratrství všech lidí“ prostřednictvím spásy a osvícenosti národa židovského. Tuto úlohu na sebe Ježíš vezme v závěrečné zápletce svého mesiášského dramatu, které zrežíruje přesně podle všech příslušných proroctví, s výsledkem, který předvídá, ale s dlouhodobými následky, jež nepředvídá.
Důsledky drobné odchylky do Hilela
To však bude až pár let po tomto slavném kázání o světě bez padouchů, které je brilantním souhrnem etiky Hilelovy rabínské tradice – plus něco navíc. Typicky Hilelovské jsou tyto Ježíšovy rady:
- Uzavři nejprve mír s bratrem, než jdeš vykonávat náboženskou povinnost.
- Nepřísahej plnit nejen to, co splnit nemůžeš, ale ani to, co splnit můžeš, nýbrž plň víc, než slíbíš.
- Nedávej na odiv svoji zbožnost: modli se neokázale, posti se vesele, a když konáš dobročinnost, nechlub se tím.
- Odpouštěj, aby ti bylo odpuštěno.
- Nesuď, abys nebyl souzen.
- Nechamti hmotné věci, nýbrž střádej hodnoty nebeské.
- Nesluž dvěma pánům zároveň, Bohu a penězům.
- Zaostři zrak na Boží spravedlnost především, a vše ostatní se ti dostaví.
- Nejprve vyjmi trám z oka svého, než kritizuješ třísku v oku bratra.
- Nedaruj kámen tomu, kdo tě žádá o chléb, ani hada tomu, kdo tě žádá o rybu.
- Vyhýbej se falešným prorokům, poznáš je podle jejich výsledků.
Důkladné etické zamyšlení si však zaslouží na první pohled nepatrný rozdíl mezi Hilelovým „nečiň jiným, co nechceš, aby ti činili“ a Ježíšovým „čiň jiným, co chceš, aby ti činili“. Ježíš tím nepochybně myslí totéž, co Hilel. Nastavuje tím však riziko, že jeho pozdější následovníci v tom budou nacházet Bohem přikázanou povinnost vnucovat jiným, co považují za správné, místo aby jen nikomu nevnucovali, co považují za nesprávné. Tato drobná odchylka bude jednou z hlavních příčin mnohaletého křesťansko-židovského nedorozumění.
Nebývalý stupeň bláhovosti
Hlavním sebevražedným rizikem trvale provázejícím mohutnou tvořivost křesťanské civilizace však budou dva stěžejní Ježíšovy příkazy přehazující už tak dost bláhové židovské snění o světě bez padouchů na ještě vyšší a v jiných kulturách nebývalý stupeň bláhovosti.
- Příkaz „souzen jakoby za vraždu, musí být už ten, kdo v srdci chová nenávist k bratrovi, a jakoby za smilstvo ten, kdo jen touží po cizí ženě“ bude pramenem trestání za „závadné“ emoce, touhy a myšlenky, které se díky sebekázni neprojeví padoušskými činy. Z něj se bude odvozovat zločin chybného myšlení, bludařství, kacířství, reakcionářství a politické nekorektnosti.
- A příkaz „miluj svého nepřítele, a kdo tě udeří, nastav mu druhou tvář“ bude několikrát v dějinách příčinou porážek západní civilizace a jejího odumírání ve 21. století.
