Ježíš musel být buď Bůh, nebo blázen, anebo padouch, zní známé křesťanské trilema, které v polovině 19. století vymyslel jeden skotský teolog a nejvíc proslavil spisovatel C. S. Lewis v proslulém rozhlasovém seriálu BBC ve čtyřicátých letech 20. století. Snažil se v něm „znemožnit někomu říkat to opravdové bláznovství, které lidé často říkají – že mohou přijmout Ježíše jako velkého morálního učitele, ale ne Boha“. U toho stojí za to se pozastavit.
Jeden z nejsvobodymilovnějších anglických spisovatelů 20. století se snaží někomu „znemožnit“, jak myslet? A v BBC, uprostřed nejtužších bojů za svobodu myšlení, jaké kdy svět zažil? Nabízí k tomu logiku: „Člověk, který byl jen člověkem, a říkal věci, které Ježíš říkal, by byl buď blázen – na úrovni blázna prohlašujícího se za pošírované vejce –, nebo Ďábel z Pekla.“
A pak svým posluchačům dává na vybranou: „Můžete ho zavřít coby blázna, můžete na něho plivat a zabít jako démona, nebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem Bohem. Ale nevymýšlejme si žádné blahosklonné nesmysly, že byl velkým morálním učitelem.“
Dvojí urážka
Těžko si představit větší urážku. Zaprvé lidí, kterým C. S. Lewis zakazuje v Ježíšově učení a dramatu nacházet morální inspiraci, pokud nepřijmou teorii jeho božství jako svatou pravdu. A zadruhé mimořádné osobnosti, která se nikdy za Boha neprohlásila, nikdy se – alespoň podle písemných záznamů – nedopustila žádného šílenství ani padoušství a jež morálním učitelem nepochybně byla a zůstává.
V dramatických textech evangelií lze sledovat, jak si Ježíš své mesiášské poslání postupně uvědomuje
Vedle toho je také jednou z nejkomplexnějších postav jednoho z nejlépe zkonstruovaných dramat světové literatury. Mnohem komplexnější, než by nám jako napjatým divákům dovolovala myšlenková svěrací kazajka Lewisova trilematu.
V dramatických textech evangelií lze sledovat, jak si své mesiášské poslání postupně uvědomuje, při setkání s Janem Křitelem se v něm utvrzuje, v potyčkách se „satanem“ o něm pochybuje, kázáními, terapiemi a zázraky je projevuje a nakonec vykoná s vědomím nevyhnutelného fyzického utrpení.
Pesachová zápletka
Ke zvýraznění dramatických, morálních, duchovních a politických kvalit postavy Ježíše si pomůžeme nahlédnutím do mesiášské tradice a jejího vyústění v Ježíšově dramatu, jak je z písemných pramenů vystopoval profesor Hugh Schonfield ve své historické studii The Passover Plot, čili Pesachová zápletka.
Hebrejská bible, v křesťanské tradici zvaná Starý zákon, je posetá mesiášskými zmínkami
Tou stěžejní zápletkou (vypočtenou z evangelií) je, že Ježíš byl zatčen ve čtvrtek v první noc židovského svátku Pesach po „poslední večeři Páně“, kterou byl tradiční „seder“ oslavující vysvobození z egyptského otroctví. Odsouzen téže noci a svítání. Ukřižován v pátek okolo poledne a sejmut s kříže ještě před setměním, čili začátkem šábesu. A že tuto zápletku takto vědomě a přesně zrežíroval, aby odpovídala starým biblickým mesiášským proroctvím.
Hebrejská bible – pojmenovaná hebrejskou zkratkou Tanach shrnující Mojžíšův Pentateuch (Tóra), Proroky (Neviim) a Spisy (Ketuvim) –, v křesťanské tradici zvaná Starý zákon, je posetá mesiášskými zmínkami. Bibličtí učenci jich našli 365, jednu na každý den v roce – 130 jich vystopovali v Izajášovi, 95 v Žalmech. Některé z nich mají výklad hodně přitažený za vlasy:
- Izajášův verš „z rodu Jesseho vyroste větvička“ je potvrzením, že Mesiáš bude pojmenován Nazarén (hebrejsky „noceri“, což je zároveň i pojmenování křesťanů), neboť větvička či výrůstek se hebrejsky řekne „necer“.
- Ježíšovo hebrejské jméno Ješua znamená „záchrana“, přetváří Izajášův (a častý liturgický) verš „Bůh je moje spása“ na proroctví „Bůh je pro mě Ježíš“.
- Za předpověď Ježíšova vzkříšení prý dokonce slouží Izajášovy verše „Hospodin zástupů navždy spolkne smrt“ a „tvoji mrtví budou žít, moje mrtvoly povstanou“.
Jiné zmínky jsou poetickým vyjádřením národních tužeb, nadějí a snění o světě bez padouchů. Které z nich si vyložíme jako proroctví, bude záležet na tom, jakou víru si chceme potvrdit nezvratnými důkazy, a přeměnit ji tím v nepopiratelnou pravdu.
Snění o království
Pro účely snění o světě bez padouchů jsou důležité mesiášské verše snící o království, které má svým příchodem Mesiáš uvést v bytí
Příklad, jak taková proroctví vznikají, můžeme nalézt v českém kontextu zrovna v době, kdy se tato kapitola píše (listopad 2012), u vicekancléře prezidenta republiky. Pro něho je vědeckým důkazem přítomnosti Antikrista v dnešním světě internetový vstupní kód www, neboť hebrejské písmeno w je zároveň číslicí 6 a číslo 666 znamením Antikrista v Apokalypse.
Do internetu je propašoval sám Satanáš, aby nás podprahově ovládal. Takové vědecké důkazy se těžko vyvracejí. Pro Jana Husa byla zase Antikristem katolická církev. I to se těžko dokazovalo, či vyvracelo, tak se to holt tehdy řešilo jinak.
Pro účely snění o světě bez padouchů jsou však důležité mesiášské verše snící o království, které má svým příchodem Mesiáš uvést v bytí:
- V Izajášovi král z Davidova rodu nastoluje „vládu spravedlnosti a ctnosti na věky věků“.
- Žalmy opěvují budoucího „Bohem pomazaného“, který vštípí každému „bázeň z Hospodina“ a povede všechny k „dílům ctnosti“.
- „Stmelí svatý národ“ a „přiměje pohanské národy sloužit Bohu“.
- Bude to král „ctnostný, Bohem inspirovaný“ a za jeho kralování „se nebude vyskytovat žádné padoušství“, neboť všichni budou „svatí a jejich král bude Bohem pomazán“.
- Synagogální liturgie v době římské okupace touží po „spáse z rukou svatého krále“ a žádají Boha, aby „nastolil mír a bratrství všech lidí“.
Napravitel nemravností a léčitel národní duše
Spojení těchto veršů s Ježíšem komplikuje sám Ježíš tím, že se v textech popisujících jeho životní drama k mesiášství přímo nepřiznává, ač v ně nepochybně věří. Na jednom místě v Markově evangeliu je dokonce v debatě s farizeji popírá, jinde v nejlepším případě nevyvrací a ponechává na dohadech.
Žádný z Ježíšových učedníků podle židovské mesiášské tradice svému zázračnému králi nepřisuzuje kvality božství
Důležité však především je, že ho za Mesiáše považují jiní, s nimiž se setkává. Jeho učedníci mu svou víru sdělují tváří v tvář. Ale připomeňme si opět, že žádný z nich podle židovské mesiášské tradice svému zázračnému králi nepřisuzuje kvality božství. Pro římské okupanty je „židovský král“ označením trestného činu vzpoury proti říši.
Mesiáš (pomazaný král, hebrejsky mašiach, řecky christos) neměl být podle hebrejských proroctví přímým spasitelem lidstva, nýbrž židovského národa. Spása národa znamenala nejen záchranu z poroby, nýbrž i očištění od morálních nečistot čili padoušství, přivedení k svatosti vyžadované Mojžíšovými zákony a výzvami proroků. Takto očištěný a osvěcený národ se měl stát podle Izajáše „světlem národům“, přivést je ke svému Bohu, a tím vytvořit svět bez padouchů. Podle tradiční modlitby židovského toužení:
„Ustane zbožňování materiálna. Zaniknou předsudky a pověry. Svět se napřímí Boží vládou. Všechno lidstvo bude promlouvat v Božím jméně a všichni padouši se k Tobě navrátí. Všichni obyvatelé světa se vzájemně pochopí, Tobě jedinému se každý odevzdá a ve všech jazycích Ti složí slib. Tvému přítomnu se, Hospodine Bože náš, pokloní a pokorně uctí slávu Tvého bytí. Všichni přijmou povinnost budovat Tvé království, aby Tvé panování dobra nastalo brzy a trvalo navždy. Neboť jen Tvoje je pravé království a jen sláva Tvého panování trvá navždy.“
Úkol zatraceně nadlidský. Ale o ten se Ježíš o svátku Pesach přece jen pokusí. Nikoli v roli Boha, blázna či podvodníka, nýbrž cílevědomého a ve vůli Boží bezpodmínečně věřícího naplnitele svatých zákonů a proroctví, napravitele nemravností a léčitele národní duše.
