Pojmenování západní civilizace „judeo-křesťanskou“ je sice užitečné pro její rozlišení od civilizací jiných (především orientálních), ale je to pojem nepřesný a neúplný. Vznikal postupně v anglosaském protestantství náruživou četbou Starého zákona a objevováním společné biblické etiky vyrůstající z důstojnosti každého člověka. Tím se u protestantů, zejména amerických, rodí vědomí „judeo-křesťanské etiky“, z níž se stává základ americké Ústavy uzákoňující rovnoprávnost všech lidí a oddělující světskou moc od sakrální.
Až od poloviny 19. století, kdy Alexis de Tocqueville označil judaismus za zdroj západní koncepce rovnoprávnosti a demokracie, se začíná hovořit o „judeo-křesťanské kultuře“ a „judeo-křesťanských hodnotách“. Pojem „judeo-křesťanské civilizace“ se rodí až vítězstvím anglosaské demokracie nad nacismem a vědomím poválečných protestantských teologů, že bez návratu k židovským kořenům se civilizace vycházející pouze z novozákonního poselství těžko zbaví častých skluzů do totality a tyranie.
„Judeo-křesťanskou koncepci všech lidí zrozených jako rovnoprávní“ za základ „naší formy vládnutí“ vyhlašuje v roce 1952 americký prezident Dwight D. Eisenhower. Judeo-křesťanská civilizace je tedy sotva půl století stará.
Neustálé hledání
Do té doby – či přinejmenším do osvícenství – se křesťanská civilizace považovala za oproštěnou od judaismu a vnímala jej jako bizarní marginální anachronismus odsouzený přirozenou cestou k zániku. To v lepším případě. V tom horším podle Voltaira jako „největší darebáky, kteří kdy špinili povrch této Země“. Že pořád ne a ne sám od sebe zaniknout, byl jeden z velkých křesťanských hlavolamů, který křesťanství tu a tam inspiroval k nápadu judaismus k zániku postrčit.
Dějiny křesťanské civilizace jsou neustálým hledáním, čím křesťanství má být a jakou roli má hrát v nápravě lidstvu vrozených sklonů k padoušství
Dějiny křesťanské civilizace jsou neustálým hledáním – metodou pokusu a omylu –, čím vlastně křesťanství má být a jakou roli má hrát v nápravě lidstvu vrozených sklonů k padoušství. A jsou také názorným příkladem prvního zákona padoušství, který zní: „Každou, i tu sebekrásnější ideu a ideologii dokáží padouši zneužít k ovládnutí bezmocných.“
Monoteismus má v sobě zabudován sklon k monopolizaci myšlení a moci, před nímž se musí stále hlídat. Veškerá monopolizace je magnet na padouchy. Křesťanství ve vyhraněné dogmatické formě převzalo nad Římskou říší a postupně celou Evropou monopolní moc koncem 4. století a tisíc let se zabývalo urputným upřesňováním doktrín, šířením „slova božího“ a mýcením disentu. Pro samé mýcení však zapomnělo pokračovat v tradičních římských metodách a technologiích vzdělanosti, praktické dovednosti a tvoření prosperity.
Vzdělanost a prosperita na dlouhou dobu zanikly a na další dlouhou dobu se staly výlučností úzkého okruhu monopolistů, mezi něž patřili i církevní hodnostáři. Církev se stala nástrojem světské moci, k jejímuž upevňování se neštítila návratu do pohanského zápalného obětování lidí bohům před Abrahámem.
Už ve 4. století
A mohlo být v tom 4. století všechno jinak. Ona ta naše dnešní demokratická, tolerantní, zvídavá, učenlivá, vzdělaná, podnikavá, tvořivá a o světě bez padouchů vytrvale snící civilizace mohla vzniknout už tehdy. Klasická civilizace mohla pokračovat ve své slávě a majestátu, s nepřetržitým bádáním vzešlým z řecko-římské lásky k vědění, které nemuselo nikdy ani na chvíli zapadnout do dějinného temna.
Dnešní demokratická, tolerantní, zvídavá, učenlivá, vzdělaná, podnikavá, tvořivá a o světě bez padouchů snící civilizace mohla vzniknout už ve 4. století
Estetická nádhera a řemeslná dokonalost klasického umění nemusely být pohřbeny pod diletantstvím byzantských ikon a nesmělostí románských obloučků. Mohutná obecná architektura, urbanistika, hygiena, medicína, vodovody a centrální topení nemusely nikdy zapadnout do ignorance středověké ušmudlanosti. Literatura, poezie, drama, komedie a lidová zábava mohly dál nepřetržitě bavit dělný lid v amfiteátrech a koloseích.
Dospělý judaismus a mladistvé křesťanství mohly společným úsilím a lpěním na racionálnu ve vzájemné konkurenci nezničený Řím kousek po kousku oduševňovat, zmorálňovat a odpadoušťovat. Oduševněný, zmorálněný, prosperující a státotvorně neoslabený Řím mohl odolat nájezdům barbarských Germánů i bleskovým raziím islámu. Z vrcholu své moci obejít svůj krach a přejít přímo do renesance, osvícenství, vědecké revoluce, průmyslové revoluce, demokratické revoluce, vytříbení lidských práv.
Západní civilizace, jak ji známe dnes z demokratického světa minulého půl století, mohla vzniknout o tisíc let dříve, a nemusela jako bájný pták Fénix pracně znovu a znovu vstávat z popela bratrského vraždění za monopol té či oné pofiderní víry.
Princip důstojnosti
To všechno mohlo být, nebýt křesťanské civilizace, které trvalo tisíc let se probudit a prstíčkem hrabat po klasické evropské tvořivosti, již sama pohřbila. To, čemu dnes říkáme západní, a méně přesně judeo-křesťanská civilizace je možná jen krátký záblesk. Jen další, ale za celou dobu trvání křesťanské civilizace asi nejnadějnější pokus o realizaci bláhového snění o světě bez padouchů.
Naděje na záchranu této civilizace spočívá v principu důstojnosti všech, všemi ctěném a všemi praktikovaném
Pokus, který nemusí vyjít a jenž je v nebezpečí, že zkrachuje na ad absurdum dohnaném principu lidských práv bez příslušných povinností, bezpodmínečného odpouštění bez nápravy, lásky k nepříteli a nastavování druhé tváře po zfackování jedné. Tedy na těch sebevražedných křesťanských principech, které přežívají do doby postkřesťanské, zatímco kreativní křesťanské principy upadají v zapomnění.
Naděje na záchranu této civilizace spočívá nejen v obnově křesťanství nebo třebas i onoho trochu širšího judeo-křesťanství, ale i v obnově a souhře všech kreativních prvků, které ještě dokážeme vylovit, oprášit a vypiplat ze stále mlhavějších dějin západní touhy a posedlosti věděním, tvořením a sněním o světě bez padouchů. V principu důstojnosti všech, všemi ctěném a všemi praktikovaném.
Ale i to je asi jen bláhové snění.
