„Dobří lidé konají dobro a zlí lidé konají zlo, ale aby dobří lidé konali zlo, na to potřebujete náboženství,“ je slavný výrok amerického fyzika Stevena Weinberga a laureáta Nobelovy ceny za rok 1979. Vyjadřuje historický statistický fakt, že ve jménu náboženství bylo spácháno víc zla než ze všech ostatních příčin a důvodů dohromady. Připočteme-li k tomu spornou, ale často nabízenou teorii, že určitou formou náboženství byly i fašismus, nacismus a komunismus, pak by to bylo víc než mnohonásobně.
Fašismus a nacismus se ostatně Bohem a Boží vůlí oháněly a měly podpory církví. Komunismus tomu říkal historická nevyhnutelnost, historická pravda nebo dialektický materialismus, ale zbožňoval je se stejnými davovými rituály a „bohoslužbami“ (oslavami svých „světců“, výročí, svátků, písní, tanců a obětí bohům), v nichž funkci kněží zastávali politruci a kádrováci.
Dlouhá řada otázek
Náboženství a jemu podobné víry v jediné správné pravdy dávají zlu punc správnosti ve jménu „vyššího dobra“ a umožňují lidem páchat padoušství, jaká by si jinak nedovolili. Je sice pravda, že to, čemu říkáme morálka, etika, vědomí dobra a zla, vzniklo původně v náboženstvích. Ale i to je možná jen díky tomu, v evoluci lidské psychiky, bádání a vědění vznikla náboženství dřív než všechny ostatní obory.
Za celé dějiny jsme si těch náboženství vytvořili několik desítek tisíc. Několik stovek jich přežívá dodnes, několik desítek jich přežilo dějiny a staly se literaturou. Bez ohledu na to, v jaké dějinné události svého vzniku věří či jaké rituály pěstují, stěžejní morálně filozofická otázka vztahu etiky a náboženství, dosud uspokojivě nezodpovězena, zní:
- Je něco morální, protože to káže Bůh, nebo to Bůh káže proto, že je to morální?
Z ní pak pramení dlouhá řada dalších otázek:
- Existuje absolutní, přirozená a všeobecně platná lidská morálka pro všechny bez ohledu na to, zda pochází, či nepochází z náboženství?
- Vztahuje se taková morálka i na Boha?
- Dá se v ní vystopovat nějaký přirozený zákon příčiny a následku?
- Jestliže existuje, potřebujeme náboženství, aby nám ji kázalo?
- Nedají se místo toho její zákony vědecky studovat a uvádět do praxe?
- A nestačí pak se jimi řídit s vědomím příčin a následků, aniž bychom přitom museli vzývat Boha?
- Jestliže neexistuje a je na náboženství závislá, jak vysvětlit – a dej Bůh usmířit – vzájemně konfliktní morální příkazy různých náboženství ve jménu téhož Boha?
- Nezavdává to příčinu pochybovat o absolutní morálce Boha samotného?
- Může nemorální příkaz, podávaný jako Boží, skutečně být příkazem Božím?
- Nebo je takový příkaz jen padoušským zneužitím Božího jména?
- Podle čeho to poznáme?
- Existuje na světě vůbec nějaké náboženství, které by něčím sobě vlastním neuráželo nějaké jiné náboženství?
- Má uražené náboženství právo trestat urážející?
- Má urážející právo se před uraženým bránit či být bráněn?
- Kdo má právo to rozsoudit?
- Jak vysvětlit morální diskrepance nejen mezi náboženstvími, ale i uvnitř jednotlivých náboženství? Dočítáme se o nich téměř v každé náboženské knize a náboženských dějinách, ale jsme-li věřící, snažíme se je přehlížet, nebo obhájit.
- Jak může Bůh, jen co daroval Mojžíšovi přikázání Nezabiješ, se stejnou boží autoritou přikázat Jozuovi vyvraždit všechno obyvatelstvo Jericha a Kanaánu?
- Jak může tentýž Bůh, v pozdějším podání křesťanském přikazujícím lásku i k nepříteli, inspirovat jedny křesťany, aby s jeho požehnáním, když už ne přímo na jeho příkaz, masakrovali jiné křesťany, ať už si říkají kataři, templáři, husité, hugenoti nebo luteráni? Nebo vyvražďovat obyvatelstvo Ameriky a zotročovat obyvatele Afriky?
- Jak může tentýž Bůh, který už od Abraháma zakázal lidské zápalné oběti, inspirovat své věrné na prahu vědeckého věku k pálení kacířů a čarodějnic?
Jak si může upřímný a laskavý věřící vyřešit tento hlavolam:
- Je-li Bůh dobrý a jeho svět je plný zla, může být všemohoucí?
- A je-li všemohoucí a jeho svět je plný zla, může být dobrý?
- A není-li ani dobrý, ani všemohoucí, má víra v něho nějaký smysl?
- Má vyvraždění jedněch a vítězství druhých – dnes definované jako genocida podléhající soudu mezinárodního soudního tribunálu – nějaký účel, a tudíž oprávnění v Božím plánu?
Vysvětlení křesťanských teologů
Takto dnes Jozuův masakr Kanaánců vysvětlují mnozí křesťanští teologové:
Kanaánci byli morálně nejzvrhlejší a nejvíc zdegenerovaný národ starověkého světa, holdující sexuální perverzi, náboženské prostituci, sexu s kultovními kněžími a kněžkami, incestu, pedofilii, homosexualitě a zápalnému obětování dětí. Jejich vyvraždění bylo aktem Boží spravedlnosti, ale teprve po dlouhém období Boží trpělivosti čekající na pokání a nápravu. Jejich praktiky a vliv jejich hříšnosti na ostatní národy ohrožovaly přežití světa.
Mystériem vyvraždění Kanaánců není, proč je Bůh zničil, ale proč je nezničil mnohem dřív
Bůh coby lékař světa občas musí amputovat gangrénou postiženou nohu, aby zachránil zbytek těla. Co Bůh udělal (s použitím Jozuovy armády) Kanaáncům, se nijak neliší od toho, co provedl celému hříšnému lidstvu s výjimkou rodiny Noemovy, co pravidelně koná v přírodních katastrofách a co podle křesťanských proroctví provede hříšníkům na konci dějin.
Prvotní zákon vesmíru praví, že duše, která hřeší, zahyne a hřešící člověk ztrácí od Boha nárok na lidskou existenci. Mystériem vyvraždění Kanaánců tedy není, proč je Bůh zničil, ale proč je nezničil mnohem dřív.
Zkomplikování stejného argumentu
Stejným argumentem si dokážeme obhájit potlačení řecko-římského pohanství či genocidu Inků a Aztéků. A stejným argumentem se dnes chystá islám zničit nás.
Morální filozofii třeští hlava otázkou, podle jakého přírodního a přirozeného zákona by sexuální perverze měla být horším zlem než genocida
Historikům se toto vysvětlení trochu komplikuje vědomím, že Kanaánci, kterým se podařilo před Boží genocidou prchnout, byli Féničané, tvůrci jedné z největších civilizací tehdejší doby. Že zničením řecko-římského pohanství Evropa upadla do tisícileté temnoty. Že civilizace Aztéků a Inků byly pravděpodobně na vyšší úrovni než jejich křesťanských dobyvatelů. A že my požíváme výdobytky nejtvořivější a nejhumánnější civilizace, jejíž zničení by mohlo uvrhnout do tmy celý svět.
Morální filozofii mezitím třeští hlava otázkou, podle jakého přírodního a přirozeného zákona by sexuální perverze měla být horším zlem než genocida. A zda náhodou všechno to „Boží lékařství“ není jen zneužíváním Božího jména k lidské obhajobě prachobyčejné touhy jedné skupiny lidí okrást jinou. A zda by lidské psychice víc nepomohlo jednoduché přiznání, že takoví jsme byli, takové sklony za určitých okolností všichni máme, ale chceme je držet na uzdě. Jenže to bychom museli vědět proč. A odpověď, že je to vůle Boží, k tomu nestačí.
