Záliba prezidenta Miloše Zemana v islámské tematice je známá a jeho výroky v tomto směru se považují za kolorit či politický folklór. Proto by nemělo příliš smysl rozebírat další z jeho vyjádření na adresu muslimů, tentokrát při oslavě dne nezávislosti státu Izrael v hotelu Hilton 26. května – „strom volá, skrývá se za mnou žid, jdi a zabij ho“ –, kdyby nešlo o mnohem širší problém, který mnohé vypovídá o českém povědomí o islámu i o naší mediální praxi.
Podobná slova, respektive odkaz na stejnou apokalyptickou předpověď, totiž zazněla v roce 2008 v brněnské mešitě z úst mladého českého konvertity k islámu Lukáše Větrovce, byla široce medializována a vedle odsouzení židovskou obcí vyvolala bouřlivou debatu spojenou s podáním trestního oznámení na téma údajné radikalizace českých muslimů.
V případě výroku prezidenta Zemana šlo podle jeho vlastních slov o citaci, jež dokládá, že antisemitismus a xenofobie vyplývají ze samotné podstaty islámu. V případě Větrovcova kázání se zase údajně odehrála výzva k „plošné likvidaci Židů“, jak opakovala média, dle mne šlo o hloupé, naprosto nevhodné a plně odsouzeníhodné spojování soudobé geopolitické problematiky s eschatologickou vizí. V obou případech zájemcům obvykle uniká kontext – odkud dotyčný výrok pochází a jaké je jeho místo v islámské tradici.
Projev Miloše Zemana 26. května na recepci při příležitosti Dne nezávislosti státu IzraelDámy a pánové, děkuji za pozvání na oslavu izraelského Dne nezávislosti. Státních svátků oslavujících nezávislost se v České republice každoročně konají desítky. Na některých mohu být, na některých nemohu být, ale jediný svátek nezávislosti, který nikdy nemohu vynechat, je svátek nezávislosti židovského státu Izrael. Jsou státy, s nimiž sdílíme stejné hodnoty, ať už je to politický horizont svobodné volby nebo tržní ekonomika. Ale těmto státům nikdo nevyhrožuje vymazáním z mapy. Nikdo nestřílí na jejich pohraniční města, nikdo si nepřeje, aby občané tohoto státu opustili svoji zem. Existuje termín, kterému se říká politická korektnost, a já tento termín považuji za eufemismus pro politickou zbabělost, proto mi dovolte, abych nebyl zbabělý. Je třeba jasně pojmenovat nepřítele lidské civilizace, a tímto nepřítelem je mezinárodní terorismus spojený s náboženským fundamentalismem a religiózní nesnášenlivostí. Tento fanatismus se nesoustřeďuje pouze na jediný stát, jak jsme ostatně mohli zaznamenat po 11. září. Muslimští fanatici nedávno v Nigérii zajali 200 mladých křesťanských dívek. A v květné Evropě se v srdci Evropské unie nedávno odehrál odporný atentát v židovském muzeu v Bruselu. Nenechám se uklidňovat prohlášeními, že se jedná pouze o malé okrajové skupiny, domnívám se naopak, že tato xenofobie a tento řekněme rasismus nebo antisemitizmus vyplývá ze samé podstaty ideologie, o kterou se tyto fanatické skupiny opírají. A dovolte mi, abych na důkaz tohoto tvrzení citoval jeden z posvátných textů: „Strom volá, skrývá se za mnou žid, jdi a zabij ho. Kámen volá, skrývá se za mnou žid, jdi a zabij ho.“ Kritizoval bych ty, kdo vyzývají k zabíjení Arabů, ale nevím o žádném hnutí, které by vyzývalo k masivnímu vyvražďování Arabů, zatímco vím o anticivilizačním hnutí, které vyzývá k masivnímu vyvražďování židů. Koneckonců jeden ze článku statutu hnutí Hamás říká: „Zabij každého žida, kterého uvidíš.“ Chceme se opravdu tvářit, že toto je extrém? Chceme opravdu být politicky korektní a říkat, že všichni jsou hodní a jenom malá část extrémistů a fundamentalistů páchá tyto zločiny? Jeden z mých oblíbených esejistů Michel de Montaigne kdysi napsal: „Je hrůzné domnívat se, že po zlu musí nutně přijít dobro. Může přijít jiné zlo.“ Začali jsme arabské jaro, z něhož se stala arabská zima, a z boje proti sekulárním diktaturám se staly boje, které jsou vedeny al-Káidou. Odhoďme proto politickou korektnost a nazývejme věci pravými jmény. Ano, máme ve světě přátele, kterým vyjadřujeme solidaritu, ale tato solidarita nás nic nestojí, protože tito přátelé nejsou ničím a nikým ohrožováni. Skutečný smysl solidarity je solidarita s přítelem, který je v nesnázích a v ohrožení, a proto tady jsem. |
Rozetnutí začarovaného kruhu
Obě kauzy, jakkoliv marginální a efemérní, i jejich mediální pokrytí značně vypovídají především o míjení se novinářů s religionisty či orientalisty, popřípadě muslimů s nemuslimy. Čeští pisatelé o islámu často dokážou toto náboženství a jeho hrozivé projevy velmi přesvědčivě zasadit do vlastních vizí světa, aniž by z jeho obsahu znali více než základní rysy.
Řečeno jinak – a to se týká i mnoha známých jmen, které se muslimské problematice věnují systematicky, v uplynulých letech na „islámskou kartu“ vsadil například týdeník Reflex –, dokážou vyložit, jakou roli islám sehrává nebo jak je slučitelný, či neslučitelný se „západními hodnotami“, aniž by se zdržovali jeho učením a tradicí. A pokud někdo opraví věcné chyby novináře kritizujícího muslimy, koleduje si o výtku, že se jich zastává, a proto si tuto kritiku často odpustí.
Tento svým způsobem začarovaný kruh však lze, alespoň pokud jde o proroctví o Židech, rozetnout stručnou faktografií, která snad umožní nahlížet na ony výroky věcněji. V obou případech šlo o citování hadíthu (záznamu o výroku, činu či postoji proroka Mohameda), který zapadá do rámce apokalyptických proroctví, a jako takový je sice nedílnou součástí tradice (sunna), ale jeho smyslem je nastínit jedno dějství předznamenávající konec světa a Soudný den.
Zmíněný výrok je vskutku děsivý, a proto není divu, že získal oblibu paradoxně na obou stranách barikády – jak mezi muslimy, tak jejich odpůrci. V boji proti Izraeli bývali muslimové často podněcováni tímto proroctvím. Nejznámějším příkladem zůstávají vystoupení jeruzalémského muftího Hádždže Amína al-Husajního, jehož fanatická nenávist k Židům přivedla až k přijetí u Adolfa Hitlera. Na opačné straně barikády pak odpůrci islámu tímto proroctvím dokládají údajnou inherentní protižidovskou zášť muslimů.
Silná protižidovská rétorika je mezi současnými muslimy mnohde skutečně přítomná, ale jsem přesvědčen, že nevyplývá z islámské tradice, nýbrž z pohnutých událostí moderních a soudobých dějin Blízkého východu.
Apokalyptické scénáře
Apokalyptické jevy předznamenávající konec arabština označuje pojmem „znamení hodiny“ a muslimští teologové je dělí na takzvané malé a velké. „Malými znameními hodiny“ se rozumějí nejen politické, kulturní, náboženské, ale především morální úkazy. Ty většinou mají obecnější výpovědní hodnotu a dotýkají se prakticky všech lidských společenství – například úpadek mravů, zločinnost či přírodní katastrofy.
Moderní apokalyptici se shodují, že tyto jevy již nastaly či právě nastávají. Mezi často zdůrazňované předzvěsti konce, které se zjevně těší oblibě, náležejí různé formy nestydatostí, ať již jde o nemravné oblékání či veřejně provozované sexuální aktivity. Často se vzpomíná úpadek pravého, tedy náboženského poznání a rozšíření ignorantství, jež modernisté obvykle spojují s rozvojem internetu.
Nástup „velkých znamení hodiny“ značí počátek apokalyptického scénáře v užším smyslu. Jedno z prvních protivenství předznamenávajících konec představuje příchod tyranů, jež arabština pojmenovala asháb al-fitan, tedy „pánové rozkolu“ nebo „nositelé protivenství.“ S jejich nástupem přijde čas krveprolévání. Opakují se zejména dvě jména – al-Kahtání a as-Sufjání. Ta však v Koránu nenajdeme. Proti nim se postaví Ježíš (Ísá) a/nebo Mahdí, který po čase opět nastolí vládu spravedlnosti, tedy islámu.
Stěžejním bodem sunnitských i šíitských apokalyptických scénářů je příchod vykupitele Mahdího, jenž spojuje různorodé výklady. V sunnitské apokalyptické tvorbě se zdůrazňuje střet antikrista Dadždžála s Ježíšem. Jejich šíitskou obdobu pak tvoří boj Mahdího a Sufjáního.
Ve většině apokalyptických výkladů jsou všichni čtyři hráči. Liší se pouze důrazy na ně. Tradice Ježíšovo sestoupení rozvádí do velkých podrobností a považuje toto sestoupení za nesporné, tedy podepřené četnými hadíthy. A právě do rámce Ježíšova boje s Antikristem zapadají apokalyptické střety s Židy.
Rozmach moderní apokalyptiky
Boj muslimů s Židy, jenž musí nastat, aby mohl nadejít Soudný den, je kontroverzním bodem, který se řada interpretů snažila změkčit. Apokalyptici přitom rozlišují mezi boji s Židy, kteří se přidají na stranu Antikrista (jedno z velkých znamení), a boji s Židy představujícími součást celosvětového konfliktu, jenž předznamená počátek velkých znamení.
Současná muslimská apokalyptika, která v uplynulých desetiletích zažívala ohromný rozmach a popularitu, vnímá boj s Židy v rámci celkové vize střetu civilizací. Aby mohli muslimové s Židy vůbec začít bojovat, musí je nejprve Bůh shromáždit z jejich diaspory do Palestiny, čímž byl údajně předpovězen vznik sionismu. K tomuto bodu se váží četná konspirační schémata, jež jsou pro moderní apokalyptiku příznačná.
Zmíněná citace o zabíjení Židů přivádí ke Knize zkoušek Nuajma ibn Hammád al-Marwazího, klasika islámského apokalyptického písemnictví z 9. století, v níž se v mém překladu uvádí:
„A hle, spolu s Dadždžálem bude na 70 tisíc židů, a ti všichni budou mít tyče z týkového dřeva a meče ozdobené ornamenty. A poté, co Dadždžál pohlédne na Ježíše, roztopí se, jako se rozteče olovo nebo jako se rozpustí sůl ve vodě. Dá se na útěk a Ježíš mu praví: ,Věru tě mám ztrestat, mně neunikneš!‘ I přiblíží se k němu a zabije ho.
A nezůstane na zemi nic z toho, co Vznešený Bůh stvořil, aby se za ním neskrýval nějaký Žid. Bůh jim dá promluvit a tehdy nezůstane žádný kámen, ani strom či zvíře, aniž by zvolali: ,Služebníku Boží, ó muslime! Tady je Žid, zabij jej!‘ To vše s výjimkou keře trnovníku, neboť ten je židovským stromem, a proto nepromluví!“
Odlišné výklady
Existuje více výkladů, jež se liší se v dílčích formulacích. Významný egyptský učenec Muhammad aš-Šaráwí zdůrazňoval, že Bůh zahrnul Židy dobrodiním, ale ti se mu odvděčili porušením Úmluvy, a proto si zasloužili trest diaspory. Ani tento trest jim dle Šaráwího nestačil, a proto se opět pokusili zničit muslimy.
Ve snaze o světovládu se dostali daleko – mimo jiné ovládnutím médií –, ale blíží se druhý trest. Židé shromáždění v původní vlasti mají čelit muslimským vojskům, jež ovládnou mešitu al-Aqsá. Ani toto vítězství muslimů však Židy nepoučí a na sklonku věků se přidají na stranu Dadždžála. Moderní apokalyptický autor Muhammad Bajúmí vykládá toto znamení jako odplatu muslimů za okupaci Palestiny spojenou se „znesvěcením posvátného okrsku“ a dodává, že pomsta přijde brzy.
Boje muslimů s Židy nejsou jedinou válečnou složkou znamení – patří sem i boje například s Turky či „Byzantinci“. Mnoho již bylo napsáno o frustraci z aktuálního dění na Blízkém východě jako významném faktoru, jenž také utváří moderní muslimskou apokalyptiku. Tento bod mějme na paměti i v našich souvislostech.
První a druhý rozkol
Smrtí Dadždžála se uzavírá klíčová apokalyptická epizoda zvaná „první rozkol“, jíž ovšem hrůzy konce zdaleka nekončí. Následuje totiž „druhý rozkol“, čímž se myslí vpád divokých kmenů Goga a Magoga. Bůh, který umožnil oběma národům páchat zkázu, způsobí i jejich zánik, přičemž tradice uvádí, že všichni zahynou během jediné noci, což způsobí takový zápach, že lidé začnou prosit Boha, aby jej odstranil.
Traduje se, že Mahdí bude lidem spravedlivým vládcem a nastolí království dobra, jehož trvání však bude jen přechodné – dokud se neobjeví Habešan, jenž vyrazí s vojskem zničit svatyni Kábu, přičemž nemá sebemenší oporu v textu Koránu a jen chabou v hadíthech.
V boji s tímto Habešanem padne i Ježíš, jenž bude dle tradice pohřben v prorokově mešitě v Medíně po boku Mohameda a prvních dvou chalífů na místě vyhrazeném pro něho. Po svém vítězství Habešanovi vojáci zničí svatyni Kábu tím, že ji celou odnesou do Džiddy, kde ji svrhnou do Rudého moře. Až bude dílo zkázy dokonáno, vyjde Slunce na západě, čímž odstartují katastrofické úkazy na zemi i na nebi.
O úplném konci tohoto světa těžko hovořit, neboť tradiční výklady ponechávají stranou období mezi rozvedenými událostmi a okamžikem zmrtvýchvstání, nebo jim věnují jen letmou pozornost. Podle některých výkladů konec nastane hned po zničení Goga a Magoga. Jiné scénáře kladou do závěrečného mezidobí kromě jiného zmíněné Habešanovo tažení.
Zmrtvýchvstání
Před zánikem světa se má objevit apokalyptické zvíře – dábba –, okolo něhož panuje řada nejasností. Jeho vystoupení sice vyvolá děs, ale nikde se nepíše, že by šlo o zlou postavu – jejím hlavním úkolem je podle tradice rozlišit mezi věřícími a nevěřícími. Obecně však jeho příchod vzbuzuje hrůzu, ačkoliv k takovým postojům nemají muslimové žádné racionální důvody.
Teprve poté, co dábba zmizí, může nastat konec. Obrazotvornost muslimů dokázala sugestivně vylíčit rozličné útrapy, jež mají zánik provázet – na zemi zaútočí například vichřice, zemětřesení, epidemie či hladomory. Celý svět zahyne při zatroubení na roh (súr) tradičně spojeném s andělem Isráfílem (Rafael).
Až poté nastane zmrtvýchvstání – qijáma –, kdy jako první vstane z hrobu prorok Mohamed, a všichni lidé budou shromážděni na veliké planině. Nastane Soudný den.
