Přesně před rokem oznámil tehdejší ředitel protikorupční policie (ÚOKFK) Tomáš Martinec vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové, že v jedné z kauz, prověřované ÚOKFK, figuruje její manžel. Proto byla následně tato část případu vyňata a postoupena na jiné státní zastupitelství z důvodu podjatosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. Lenka Bradáčová díky tomuto postupu unikla byť jen stínu podezření ze střetu zájmů.
Na tento případ se však zanedlouho Bradáčové zeptal moderátor Frekvence 1 Luboš Xaver Veselý. Sám pak opakovaně vyjadřoval svůj podiv, s jakou jistotou Bradáčová začala hned tvrdit, že Veselému tuto informaci „prodal“ Martinec. Veselý však Martince jako zdroj výslovně vyloučil, s tím, že informaci dostal „z blízkosti vrchního státního zastupitelství“.
Vyrobená kauza?
Skutečně nedává smysl, že by Martinec nejprve diskrétně (paradoxně dokonce v rozporu s vnitřními předpisy, tedy více než kolegiálně) informoval Bradáčovou, aby se včas vyvarovala podezření ze střetu zájmů – a pak by tutéž informaci dal médiím.
Bradáčová posléze ještě začala konstruovat, že Martinec proti ní „vyrábí kauzu“. Nebylo však vůbec jasné, v čem by ten podraz měl spočívat. Podezření bylo tak přetažené, že mu výslovně nevěřil ani tehdejší ministr vnitra Jan Kubice.
Nadto nejde v žádném případě tvrdit, že by Martinec tuto kauzu „vyráběl“. Šetřený případ, o němž Martinec pověděl Bradáčové kvůli výskytu jména jejího manžela, byl na ÚOKFK předán z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který dostal podnět od konkrétní fyzické osoby cestou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2.
Šetření bez dozoru?
Bradáčová následně poskytla policejnímu prezidentovi Martinu Červíčkovi podnět k prošetření činnosti ÚOKFK. Policisté prý v desítkách případů postupovali mimo zákonný dozor státního zástupce. Bradáčová svůj atak zmírnila vyjádřením, že si nemyslí, že by se tak dělo úmyslně, ale kvůli přetíženosti protikorupčních policistů.
Ze zpětného pohledu je leckdo generál, přičemž veškeré rozhodování je velmi subjektivní, a to jak u policistů, tak i u státních zástupcůZajímavý je zcela opačný názor státních zástupců z „konkurenčního“ vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Podle náměstka Pavla Komára za Martincova ředitelování ÚOKFK „šlapalo vyšetřování nejlépe, co jsem kdy zažil“.
Tamní vedoucí odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Petr Šereda „nezaznamenal žádné závažné problémy či pochybení, které by naznačovaly, že na protikorupční policii existuje nějaký fatální či systémový problém“. A postup „mimo zákonný dozor státního zástupce“ vysvětlil se znalostí praxe velmi prozaicky: „Když policie obdrží trestní oznámení, není povinna o tom okamžitě informovat státní zastupitelství. To by ostatně vedlo k jeho zahlcení.“ Policisté nejdříve podněty prošetří, a pak je buď založí ad acta, nebo zahájí úkony trestního řízení, o čemž vyrozumí státního zástupce. Často se státním zástupcem konzultují i podněty, které hodlají založit ad acta.
K tomu je třeba dodat, že ze zpětného pohledu je leckdo generál, přičemž veškeré rozhodování je velmi subjektivní, a to jak u policistů, tak i u státních zástupců. Je k tomu též třeba brát v úvahu i sumu informací, kterou měl policista či státní zástupce v konkrétním čase k dispozici. Nezřídka se stane, že se takto ad acta založený případ získáním dalších informací oživí.
Amun.Re
To se týká například kauzy Amun.Re. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek se dětinsky divil, že ÚOKFK nezahájil trestní řízení na základě informací Finančního analytického útvaru (FAÚ). Popletl totiž (nebo zlomyslně přehodil?) sled událostí. Informace o Amun.Re si vyžádal ÚOKFK od FAÚ, který však ve své kompetenci nevyhodnotil finanční toky kolem Amun.Re jako podezřelé transakce ve smyslu zákona. Proto ani informace, které FAÚ předal protikorupční policii, nevedly v ten okamžik k zahájení trestního řízení. K němu došlo až později, po prověrce spisu samotnou protikorupční policií a získání dalších informací.
Kontrola policejním prezidiem
Na základě podnětu vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové tedy policejní prezident Martin Červíček nařídil kontrolu spisů na ÚOKFK. Dle sdělení tiskového odboru Policejního prezidia pro ČESKOU POZICI se týkala 109 trestních spisů a v období od května do srpna 2013 ji provedl Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR.
Předmětem této rozsahem ojedinělé kontroly bylo dodržování zákonného postupu příslušníky ÚOKFK (zda bylo na místě zahájení úkonů trestního řízení, zda k jejich zahájení úkonů nedocházelo předčasně nebo naopak s nedůvodnou prodlevou, zda policejní orgány postupovaly dostatečně ofenzivně, zda a jak ve věci policejní orgány komunikovaly se státními zástupci, zda byli řádně vyrozumíváni oznamovatelé).
Jak to dopadlo?
V průběhu kontroly – kromě několika případů nesprávných dílčích procesních postupů – nebyl zjištěn případ, kdy by bylo jednoznačně na místě zahájení úkonů trestního řízení a k tomuto kroku nedošlo, nebo by byl proveden s nepatřičnou časovou prodlevou. Nebyly zjištěny ani případy nedůvodných průtahů a nečinností, které by ve svém důsledku ovlivnily důkazní situaci a rozhodnutí ve věci; nebyla zjištěna nezákonná rozhodnutí. Spisy ukončené založením ad acta byly většinou konzultovány se státním zastupitelstvím (kromě případů „notorických stěžovatelů“ a případů, kdy o podstatě věci rozhodl jiný, věcně příslušný orgán).
Kontrola policejního prezidia tedy nezjistila žádná zásadní pochybení. Proto si Vrchní státní zastupitelství v Praze vyžádalo dalších sedm spisů z ÚOKFK. (Není jasné, jak bylo těchto sedm spisů vytipováno, není však vyloučeno, že se na tom podíleli bývalí policisté z protikorupčního útvaru, kteří se stali jeho velkými kritiky.)
Kontrola vrchním státním zastupitelstvím
Předmět kontroly byl stejný, tedy dodržování zákonného postupu (zda bylo na místě zahájení úkonů trestního řízení, zda k jejich zahájení nedocházelo předčasně nebo naopak s nedůvodnou prodlevou, zda policejní orgány postupovaly dostatečně ofenzivně, zda a jak ve věci komunikovaly se státními zástupci a zda byli řádně vyrozumíváni oznamovatelé). Následné „překontrolování“ těchto sedmi spisů na policejním prezidiu, jak opět vyplývá z informací prezidia poskytnutých ČESKÉ POZICI, se týkalo též i věcné a místní příslušnosti ÚOKFK pro jednotlivá trestní oznámení a podání.
Jak to dopadlo?
Kontrolou byly ve spisech zjištěny administrativní nedostatky v postupu dle spisového řádu. Též i neodůvodněné směšování postupů dle trestního řádu a zákona o Policii ČR. Nejméně ve třech případech bylo zjištěno, že nebyly zahájeny úkony trestního řízení, ač dle subjektivního názoru pracovníků kontrolní skupiny zahájeny být měly, takže vedení spisových materiálů nebylo pod dozorem věcně a místně příslušného státního zastupitelství. Rovněž byly zjištěny neopodstatněné průtahy a prodlevy v prověřování.
V jednom případě kontroloři subjektivně vyhodnotili, že policejní orgán nepostupoval dostatečně ofenzivně tak, aby zdokumentoval a co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledal důkazy k objasnění případu. V dalším případě bylo zjištěno, že spisový materiál obsahuje písemnost z jiné trestní věci vedené na ÚOKFK. U jednoho spisového materiálu bylo „zjištěno, že ÚOKFK ve věci konal jako věcně a místně nepříslušný“ (což však nedává smysl, protože protikorupční policie je útvar s celorepublikovou působností).
Lze tedy konstatovat, že z „desítek případů postupu mimo zákonný dozor státního zástupce“, jak se obávala Bradáčová, zůstaly po kontrole 116 spisů „nejméně“ tři sporné, takže její podezření se nepotvrdilo. Na druhou stranu lze tvrdit, že to byla kontrola důsledná, zabývala se i administrativními záležitostmi, a leccos našla (opak by ji stavěl do nedůvěryhodného světla).
Co to všechno mělo znamenat?
Leccos svědčí pro to, že Lenka Bradáčová poskytla sluchu velmi špatným rádcům...Závěrem zbývá se jen znovu a znovu zamýšlet nad tím, co se vlastně stalo. Leccos svědčí pro to, že Bradáčová poskytla sluchu velmi špatným rádcům. Ačkoliv nejprve ocenila Martincův vstřícný postup, rychle se proti němu obrátila, i když „škodnou“ měla nejspíše hledat ve své bezprostřední blízkosti.
Podařilo se jí tak pouze destabilizovat protikorupční policii a za své jméno připojit několik otazníků. Nicméně se zdá, že by se k případu měli vyjádřit zpravodajci, kteří nepochybně vědí své a mohou přispět k poznání, zda šlo o ryze spontánní vzplanutí temperamentní státní zástupkyně, nebo zda v tom nějak sekundovali ti, kterým vadí opětovné fungování protikorupční policie.
