Velmi signifikantní byl televizní záznam rozhovoru prezidenta Miloše Zemana v Izraeli. Když se chystal odpovědět na jakousi inspirativní otázku, oka z něj nespustil v pozadí stojící jeho zahraničněpolitický poradce Hynek Kmoníček. Vypadalo to, že je ve střehu, připraven pohotově zasáhnout v případě nějaké prezidentovy nedomyšlenosti, jak tomu sám diplomaticky říká.
V Izraeli, kde se prezident Zeman těšil relativní pozornosti médií, totiž nešlo vyloučit, že se prezident zase ocitne v rauši, v němž – jak sám přiznal – mluví rychleji, než myslí. Tak prý „se mu stal“ například v roce 1996 onen nehorázný výrok o stranických legitimacích vázaných v kůži členů ODS. Nebylo tudíž možno zcela vyloučit, že Zeman odpoví třeba ve smyslu, že Palestinci, ještě než odejdou do Saúdské Arábie, by nám mohli přestěhovat ambasádu do Jeruzaléma.
Na Kmoníčkovi nebylo znát stresu, byl evidentně ve svém živlu. Jeho kreativní záplata na královéhradeckou průtrž v Zemanových myšlenkách vejde do historie velkým písmem.
Výrok mimo realitu
Připomeňme si, že prezident Zeman na setkání Dnů pro Izrael v Hradci Králové navrhl přesunout české velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, a dodal: „Já jsem jmenoval vládu, o níž mohu s jistotou prohlásit, že kdyby byla delší dobu ve funkci, tak by mohla tuto myšlenku podpořit. Protože budou předčasné volby, tak si počkám, jaká bude vláda nová a pokusím se budoucího premiéra a ministra zahraničí přesvědčit, aby o této myšlence uvažovali.“Žádné z médií nezmínilo, že by Zeman „nápad“ se stěhováním ambasády do Jeruzaléma věcně podmínil vývojem na Blízkém východě
Prezident tedy stěhování ambasády jednoznačně traktoval pouze podle vzniku nové vlády po volbách, které jsou koncem tohoto měsíce. Žádné z médií, které o tomto výroku referovalo, nezmínilo, že by Zeman tento „nápad“ věcně podmínil vývojem na Blízkém východě.
O „reálnosti“ nejen tohoto návrhu, ale i způsobu uvažování k němu vedoucího dostatečně vypovídá vyjádření Ireny Kalhousové, analytičky Pražského institutu bezpečnostních studií (Radiožurnál, 4. října 2013):
„(...) česká diplomacie, a teď mluvím o ministerstvu zahraničních věcí, se vždycky snažila vystupovat v zásadě neutrálně (...) aby bylo jasné, že Češi mají jakousi tradiční pozici vůči Izraeli, ale že nejsou protipalestinští. Česká republika má na palestinských územích mnoho projektů, investuje tam (...) velkou část peněz, ale samozřejmě jde o to, jak to bude fungovat mezi prezidentským úřadem a ministerstvem zahraničních věcí (...) do jaké míry bude Miloš Zeman střelcem a nebude konzultovat ty své kroky s diplomacií, která potom má vždycky velké starosti a velkou práci případně ta prohlášení nějak tlumit nebo vysvětlovat.“
Kmoníčkova ekvilibristika
Irena Kalhousová ví, o čem mluví. Na scénu nastupuje ředitel zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček. Médiím nejprve řekl, že Zemanův výrok byl vytržen z kontextu. To je osvědčená taktika, jíž se získává čas k rekapitulaci nastalých škod a stanovení vhodných vyprošťovacích postupů.
„To, co pan prezident myslel, bylo vyjádření jeho důvěry a víry v to, že mírový izraelsko-palestinský proces skončí principem dvou států a v té chvíli Česká republika samozřejmě radostně přenese svoji ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma,“ zaperlil následovně neodolatelný Kmoníček.
Tento moment byl nikoliv po věcné, nýbrž po jevové stránce déja vu. Asociace neomylně vedou k montypythonovskému „Oscar Wilde sketch“. Ale nepředbíhejme.
Hynek Kmoníček svou argumentaci dále propracoval, aby situaci zvířenou Zemanovým výrokem učinil stravitelnou pro všechny strany. Například reakci Saíba Irikáta, člena výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny, relativizoval (Radiožurnál, 4. října 2013) poukazem na to, že Irikát nezná skutečný Zemanův výrok, protože s ním osobně nemluvil, a reaguje tak pouze na výrok propasírovaný přes média.Na závěr Kmoníček neopomněl novou podobu výroku jasně a zřetelně zopakovat, aby se všem zafixoval do paměti
Zato Kmoníček se Zemanem mluvil, a to velmi podrobně, a došel k závěru, že „celý ten návrh v podstatě vychází z toho, že Česká republika by se mohla do Jeruzaléma přestěhovat teprve po závěru mírových jednání, čili v téhle té chvíli nedochází k vůbec žádné změně české pozice, vůbec k žádné změně české zahraniční politiky. Bylo by krásné, kdybychom to udělat mohli, ale rezoluce číslo 478 Rady bezpečnosti OSN z roku 1980 nám to jednoznačně legálně neumožňuje, takže pan prezident tímto vlastně vyjádřil svůj názor, že doufá, že až dojde k uzavření mírové dohody mezi Palestinci a Izraelem, tak Česká republika teprve poté, nikoliv předtím, opakuji poté, ne předtím, bude mít ambasádu v Jeruzalémě, stejně jako se dá předpokládat, že bude-li hlavním městem Palestiny východní Jeruzalém, bude právě tam mít svou ambasádu pro palestinské území.“
Kmoníček měl tímto již nejhorší vyprošťovací práce za sebou, a hned toto využil pro lehce ofenzivní vyzískání většího prostoru pro dýchání: „Je obecně známo, že vlastně Izrael s ohledem na mezinárodní právo žádný takový krok od svých spojenců, tedy ani od České republiky, nežádá, ani sám nenavrhuje. Ostatně typický byl výrok bývalého jeruzalémského starosty Olmerta, že jeho noční můra je příchod dalších ambasád nebo vůbec nějakých ambasád do Jeruzaléma, protože tam na to jsou velmi omezené i fyzické možnosti pro umístění takových objektů.“
Na závěr této kombinace Kmoníček neopomněl novou podobu reinterpretovaného výroku jasně a zřetelně zopakovat, aby se všem zafixoval do paměti. „Kdyby asi ten citát velmi přesně zněl, že tento návrh, o kterém bude prezident jednat s budoucí vládou, až budoucí vláda bude, samozřejmě současně předpokládá ukončení mírových rozhovorů, tak by to tuto reakci nevyvolalo. Takže pan prezident tohle zpřesnil, udělal to i dnes na diskusi s velvyslanci arabských zemí, kde to bylo přijato a kvitováno již s porozuměním.“
Může být i hůř
Diplomat Kmoníček osvědčil svou schopnost noblesně žehlit průšvih téměř v přímém přenosu, a to s rezervou. Není vyloučeno, že ji využije, budou-li se Zemanova zahraničněpolitická extempore vyvíjet tímto směrem, neseškrtá-li parlament rozpočet prezidentské kanceláře s úmyslem redukovat počet prezidentových zahraničních cest, a tudíž i velikost potenciálních škod.
Vzpomněl jsem již, že Kmoníčkův způsob „reinterpretace“ Zemanových výroků snese srovnání s Monty Pythony, což budiž deklarováno jako výraz velkého respektu. S trochou literární licence si proto můžeme v montypythonovském duchu zkusit představit, co Kmoníčka ještě může čekat, bude-li například Zeman přijat nějakou dědičnou hlavou státu.
Prezident Zeman: „Setkání s Jejím Veličenstvem je jako uzřít prostřený stůl s ovarem, jitrnicí a kakaem.“
Její veličenstvo: „Prosím?“
Hynek Kmoníček: „Ovar, jitrnice a kakao je zamilovaná trojkombinace našeho prezidenta. V britské tradici by to bylo lze přirovnat koblize, bohatě zdobené šlehačkou. Pan prezident tím chtěl říci, že přítomnost Jejího Veličenstva mu dává to největší potěšení a činí ho lačným po dalším setkání.“
Prezident Zeman: „Její Veličenstvo je jak proud netopýří moči.“
Její Veličenstvo: „Prosím??“
Hynek Kmoníček: „Pan prezident tím chtěl skromně vyjádřit, že Její Veličenstvo září jak čisté zlato, když vůkol rozprostírá se temnota.“
Prezident Zeman: „Její Veličenstvo je něco jako mít tripla...“
A už dost, něco takového nezvládli v tom skeči ani Monty Pythoni, a Kmoníčkovi takovou situaci nepřejí snad ani jeho nepřátelé.
Ona totiž každá legrace někde končí, a zdá se, že ta hranice už není tak vzdálená. Doufejme a věřme v něco docela nepravděpodobného, že totiž z předčasných voleb vzejde natolik silná vláda, aby v zahraniční politice začala udávat tón, a nemusela se jen zabývat hašením a flikováním a uhlazováním a různými reinterpretacemi prezidentských nápadů. Velká vůle a vynalézavost, s níž tak činíme, jistě nalézají milost a pochopení v očích našich partnerů, kteří jsou na tom leckdy podobně, nicméně stojí to zbytečně moc energie začínat různá jednání nikoliv od nuly, ale z minusu.
