Maestro Bryn Terfel se řadí k nejlepším operním pěvcům současnosti, v pětačtyřiceti má ideální věk a jeho basbaryton, který momentálně exceluje hlavně ve Wagnerově Ringu v Metropolitní opeře v New Yorku, si žádají promotéři po celém světě. Může si vybírat z přehršle nabídek. A také odmítat. Je proto příjemným zjištěním, že se tento Velšan díky péči společnosti Nachtigall Artists po dvou letech vrací do Prahy, kde bude mít 20. ledna recitál za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a pod taktovkou dirigenta Garetha Jonese.
Važme si toho, protože po nahlédnutí do Terfelova diáře je patrné, že vystoupeními opravdu neplýtvá. V lednu Praha, pak několik koncertů ve Skandinávii, jeden Falstaff v Hannoveru, Washington a pak už newyorská Met, Zlato Rýna a premiérově Valkýra. Osmkrát Wagner, pak ještě čtyřikrát Pucciniho Tosca a tři recitály v Evropě a to je do srpna vše. „Neobjevuji se v současnosti v mnoha operách a operních domech. Wagner zabere tolik času na domácí přípravu, že to vypadá, jako bych zanedbával vše ostatní,“ připustil Terfel v rozhovoru, který poskytl ČESKÉ POZICI na konci minulého roku.
Na natočení vánočního alba Carol & Christmas Songs, které vyšlo v listopadu, jste si však čas našel, což je dobře. Jak jste si užil duet White Christmas se slavným Bingem Crosbym, který je už 33 let po smrti? Koho tento technologický vtípek napadl?
Přišla s tím nahrávací společnost, ale musím říci, že mi to nevadilo. Bílé Vánoce jsou legendární píseň a nejvíce ji proslavil právě Bing Crosby, úspěšná hollywoodská star, kterou obdivuji. A nejen kvůli jeho zpěvu a herectví, ale i proto, že miloval golf!
„Cítím se být hudebním ambasadorem velšského národa a jsem na to hrdý.“
Jako obrovský bonus beru fakt, že mi bylo umožněno nazpívat jedno z CD v mé rodné velštině. Asi už nikdy nebudu mít příležitost nahrát vánoční koledy se symfonickým orchestrem. Velmi pečlivě jsem na album vybíral další repertoár a myslím, že to je báječná směs písní, které mám osobně rád, a kousků, jež často zpívám i na pódiu jako In the Bleak Midwinter, Still Still Still či Mary's Boy Child.
Přesvědčil jste Deutsche Grammophon, aby vám vydalo album nazpívané ve velštině, předtím jste si prosadil netradiční dramaturgii na CD Bad Boys. Proč vás Deutsche Grammophon živě nezachytí třeba na DVD či CD disk ve Wagnerově Zlatu Rýna, v němž uchvacujete publikum i kritiky v Metropolitní opeře?
Tak to je otázka především pro nahrávací společnost. Můj cíl pro příští dekádu je nahrát všechny Wagnerovy opery, v nichž jsem již účinkoval. V Deutsche Grammophon se možná někdy v budoucnu rozhodnou, že nastal ten pravý čas, ale momentálně je „studánka vyschlá“. Žádné studio teď nic nenatáčí. Je to smutné, zřejmě však nikdo nechce riskovat ztrátový podnik. Obsazení, dirigent, orchestr, to vše je potřeba naplánovat za tu správnou cenu. A já nechci čekat s nahráváním Wotana, Sachse, Holanďana, což jsou mé současné i budoucí role.
O operních zpěvačkách se říká, že wagnerovské role jsou vrchol a „pak už je pouze smrt“. Platí to i u mužů, potažmo basbarytonistů?
Z mého pohledu jde o docela dramatické prohlášení. Wagnera lze interpretovat přesně a pečlivě, s důrazem na detail. A záleží pouze na pěvci, kolikrát za rok jeho opery zpívá. Například já bych nikdy nesvolil k tomu, aby těch Wagnerů bylo moc. Pořád si myslím, že je možné v sezoně vystupovat v Puccinim, Mozartovi i monumentálních Wagnerových operách. Ale někdo je schopný „dát“ padesátkrát v roce Sachse (z Mistrů pěvců norimberských – pozn. red.), a přitom stále vykouzlit třeba německé písně tak delikátně, jak se sluší.
Jsem si jistý, že po osmi reprízách Zlata Rýna za sezónu můžu zazpívat cokoli v jakékoli dynamice, kterou si zvolím. Dle mých zkušeností je Wagner velký skladatel pro lidský hlas. Ten, kdo ho zpívá, musí ovšem zvládnout styl a interpretaci. Pro mě osobně je nesmírně zajímavé slyšet různé wagnerovské hlasy. Někteří jako by se pro to narodili, jiní musejí velmi tvrdě cvičit, ale na pódiu se vše srovná a často jsme svědky vzrušujících a někdy i nezapomenutelných momentů.
Debutoval jste v opeře v Mozartově Cosi fan tutte pod dirigentskou taktovkou nedávno zesnulého Charlese Mackerrase, velkého znalce české hudby a propagátora Leoše Janáčka. Byla to náhoda, nebo si vás osobně vyhlédl sir Charles?
Charles Mackerras byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let hudebním ředitelem Velšské národní opery. Byla pro mě velká čest s ním pracovat, a ještě k tomu na Mozartovi. Pro začínajícího zpěváka doslova křest ohněm. Cítil jsem se neuvěřitelně šťastný, že jsem se sirem Charlesem mohl provádět i nahrávat Händela a Mozarta. Je strašná škoda, že mu nebylo dopřáno více času.
„Cosi“ a role Guglielma byly jedinečné a také jediné představení, na něž pořád vzpomínám více než na jakýkoli jiný svůj debut. Pamatuji si, jak jsem byl mladý, naivní a mokrý až za ušima, když jsem poprvé pracoval s Charlesem, šlo o můj první krok v profesionální kariéře. On mě však brzy vzal pod svá křídla, což mi přišlo velmi osvěžující a neobvyklé oproti studiu na Guildhall School of Music and Drama.
V Česku je zřejmě známější než vy jiný slavný Velšan Tom Jones. Jak je to s vaší vzájemnou popularitou doma ve Walesu?
Tom Jones je legenda! Do jeho popularity mi určitě pořád něco chybí, ale já se spíše cítím jako hudební ambasador velšského národa a jsem na to hrdý. Wales zviditelňuje své umělce v televizi, rádiu, v různých soutěžích, poskytuje jim stipendia atd. Určitě mě lidé v naší malé zemi poznávají, ale není to nic nepříjemného, naopak. Dokonce za mnou i cestují přes „vodu“, aby mě slyšeli zpívat, i když si myslím, že občas jim sloužím jen jako výmluva, když jedou na nákupy! Kdo by si rád nezajel na místa, jako jsou Vídeň, New York, Paříž či Praha!
V Praze budete mít po dvou letech druhý recitál, což je úžasné. Co by se muselo stát, abyste se zde objevil v nějaké operní produkci?
Neobjevuji se v současnosti v mnoha operách a operních domech. Wagner zabere tolik času na domácí přípravu, že to vypadá, jako bych zanedbával ostatní vystoupení. Samozřejmě bych rád zpíval v Praze v opeře, ale vše je otázka času, dobrého nápadu, adekvátního obsazení, skvělého dirigenta a schopné produkce. Snadněji se to řekne, než uskuteční. Uznávám.
Říkáte, že soudobé opeře se nevěnujete často a řešením by bylo, kdyby ji přímo pro vás někdo napsal. Zatím se tak nestalo. Neměl byste přímo oslovit vybrané skladatele, aby zkomponovali dílo pro jednoho z nejlepších operních pěvců současnosti?
Stále častěji o tom přemýšlím, ale musí to být dobře promyšlené, s koncepcí, která bude fungovat. Možná už je něco na obzoru... Byl by to můj splněný sen.
Již jste se naučil říkat “ne”, o čemž svědčí vaše odstoupení role Wotana ve Wagnerově Ringu v Covent Garden v roce 2007. Co se vám na současné opeře nelíbí?
V dnešní době je jedním z nejvíce negativních elementů operních produkcí doba, kterou strávíte mimo domov a rodinu. Například Zlato Rýna v New Yorku zabere týdny na přípravu, což by se dle mého dalo zkrátit na polovinu, avšak všechny technické záležitosti vyžadují neuvěřitelné množství času a spoustu úsilí.
„Pavarotti, Domingo a Carerras vydláždili cestu další generaci a my z toho ještě dlouho budeme těžit.“
Já si již nyní můžu opery, v nichž vystupuji, vybírat a znovuuvedení již starších produkcí mi přijde jako lepší volba. Zkoušky, na něž je méně času, sice někdy nejsou tak efektivní a dotažené, ale na druhou stranu zase více vzrušující a více na hraně. Například loňská Tosca v Met s Patricií Racetteovou a Jonasem Kauffmanem. Jonas přijel až dva dny před prvním vystoupením, ale představení se mimořádně povedlo. Oba byli výjimeční a beru jako privilegium, že jsem s nimi mohl být na pódiu.
Ale přiznávám, že některé opery beru bez váhání. Jednou z takových pro mě byla Sondheimova Sweeney Todd. Věnoval jsem jí hodně času a dobře jsem udělal.
V jaké kondici je dle vás současná opera? Našli Pavarotti, Domingo a Carreras důstojné nástupce, aby opera vzkvétala i v 21. století?
Buďme upřímní. Napadají mě jména Kaufmann, Flórez, Villazón, Dessayová, Keenlyside, Hampson, Garanča, Netrebková, Bartoliová a další a další. I kdyby se už nikdo další v jejich kvalitě neobjevil, pořád si myslím, že opera je v docela dobré kondici. V dnešní době existují inscenace, jež jsou opravdu inovativní a určitě posouvají uměleckou formu kupředu. Jen se podívejte na všechny ty HD představení v bezpočtu kin po celém světě, jsou brilantní. Tři tenoristé neúnavně vydláždili cestu další generaci a my z toho ještě dlouho budeme těžit.
Hvězdné okamžiky Bryna Terfela
- Duet White Christmas s Bingem Crosbym (2010)
- Monolog Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských (2006)
- Figaro v Metropolitní opeře (1998)
- Vystoupení s Tomem Jonesem v Sydney (1990)
V klasické hudbě není větší hvězda než Bryn Terfel (45). Doslova. V operní branži může jeho šesti stopám a čtyřem palcům výšky (193 centimetrů) vskutku konkurovat jen málokdo, navíc Bryn svými proporcemi spíše připomíná hráče ragby nebo amerického fotbalu. Jako pravověrný Velšan samozřejmě dává přednost ragby. A také golfu. Klidně lze napsat, že Terfel je z „klasiků“ největším fanouškem zeleného sportu a ví se o něm, že golfový bag bere všude s sebou. Na dotaz ČESKÉ POZICE, jestli s ním přijede i do promrzlé lednové Prahy, odpověděl, že tentokrát udělá výjimku: „Určitě si přibalím nějaké knihy a mé nové hračky – iphone a ipad. A taky rukavice a teplou šálu. Po ruce budu mít fotoaparát a nezapomenu ani na dobré turistické boty!“
Miss Terfel je chlap jako hora
Ve Walesu zpívá každý kluk již ve chvíli, kdy dokáže kopnout do míče, tedy odmalička. Stejně začínal i Bryn. Zpěv, fotbal a dodnes oblíbený klub Manchester United mu určovaly dětství. V jeho rodné zemi se rodí spousta dobrých pěvců a i Terfel si často kladl otázku, proč vlastně. „Někdo tvrdí, že za to může specifický jazyk, ale podle mého to více souvisí se silnou tradicí sborového zpěvu a lidového zpívání,“ řekl před pár dny BBC.
Kdo ví, jak by se kariéra mladého zpěváka vyvíjela, nebýt jedné úsměvné příhody. Původně měl nastoupit na The Royal Welsh College of Music & Drama v Cardiffu, ale když mu ze školy poslali dopis adresovaný „Miss Terfel“, rozčílilo ho to natolik, že dal přednost Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Tam strávil šest let, zvykl si na velký svět a hlavně dokázal uspět v důležitých pěveckých soutěžích. Jednou z nich byla v roce 1989 BBC Singer of the World Competition v Cardiffu, v níž skončil „až“ druhý za Dmitrijem Hvorostovským, dnes neméně slavným basbarytonistou. „To, že jsem nevyhrál, mělo nějakou příčinu. Jistě, znamenalo to, že po žebříku úspěchu budu stoupat trochu pomaleji, ale rovněž jsem si uvědomil, že – sice možná ne tak rychle – tou hvězdou opravdu mohu být.“
Pomalu k vrcholu znamená rychle
Vtipný a šarmantní Velšan se z venkovského chasníka (jeho otec je farmář) v operní hvězdu a lva salónů vypracoval rychle, i když on sám tvrdí, že prvních deset let obcházel divadla a hledal práci. Již v pětadvaceti zpíval ve Velšské národní opeře Figara, o dva roky později debutoval na Salcburském festivalu a v londýnské Covent Garden (jako Masetto v Donu Giovannim), prestižní časopis Gramophone ho jmenoval mladým pěvcem roku. V roce 1993 podepsal exkluzivní kontrakt s Deutsche Grammophon, triumfoval ve vídeňské Státní opeře jako Figaro a pro silvestrovský galakoncert si Terfela vybral Claudio Abbado a Berlínští filharmonikové. Rok 1994, kdy mu ještě nebylo třicet: debut v Metropolitní opeře (Figaro); 1996 – cena Grammy, 1997 – debut v La Scale, na CD vyšly Händelovy operní árie se sirem Charlesem Mackerrasem atd. atd. Zdá se vám to jako pomalá cesta k vrcholu?
Desetiletku „hledání práce“, jež byla především ve znamení mozartovských rolí, završil Verdiho klasikou Falstaffem v opeře v Sydney. Terfel roli Falstaffa považuje ve své kariéře za zásadní. „K ní jsem byl předurčen, Falstaff je má oblíbená postava ve světě opery,“ tvrdí o náročné figuře, ve který naplno rozvinul i herecký talent.
A pak Wagner
Figaro a Falstaff – to je typický Bryn nedávné minulosti. Před sedmi lety na sebe poprvé upoutal pozornost jako bůh Wotan ve Wagnerově Ringu v Královské opeře v Covent Garden a bylo jasné, že se z něj klube zpěvák, jenž je schopný bravurně zvládnout náročné wagnerovské role. Jak napsal kritik listu The Daily Telegraph: „Ve svém prvním Wotanovi Bryn Terfel naplnil svůj osud operního pěvce.“ Wagner ho od té doby věrně provází: Valkýra, Bludný Holanďan, loni Mistři pěvci norimberští. Hlavní prioritou současnosti a let následujících je pro Terfela monumentální projekt Prstenu Nibelungova (Ringu) v Metropolitní opeře, který mu zabírá většinu profesního času.
Obrovitý Velšan zároveň exceluje v daleko intimnějších polohách při pěveckých recitálech z děl německých mistrů Schuberta a Schumanna či v anlických písních od Vaughana Williamse, Butterworthe, Finziho a Irelanda. Důkazem jsou cenami ověnčená CD. Terfelovo umění má i další rozměr, který není tak typický pro klasika. Nebojí se totiž ani „crossoveru“ a natočil mimo jiné velmi dobře prodávaná alba s populárními muzikálovými „songy“ Rodgerse & Hammersteina a Lernera & Loewea.
Terfel nedá dopustit na maličký Wales a stále se tam vrací. Žije ve vesnici Bontnewydd s manželkou a třemi syny, kterým již dokáže dát – když je to to nutné – přednost před kariérou. A říká, že bez podpory své rodné země, jejíž je hudebním ambasadorem, by to nikdy nedotáhl tam, kam můžou pouze vyvolení. Tedy mezi (wagnerovské) bohy.
