Bude Německo více evropské nebo Evropa více německá?

Loni v září se v Německu konaly volby do Spolkového sněmu (Bundestagu), a přestože v něm sedí nově zvolení poslanci, do současnosti nemá největší soused České republiky novou vládu. To je v Německu po druhé světové válce, v němž bylo běžné v zájmu země rychle dosáhnout stranického kompromisu, jedinečné.

Zářijové volby navíc parlamentní strany nepříjemně překvapily. Ukázaly totiž, německý volič není navzdory velmi dobrému stavu ekonomiky se současnou situací spokojený. Křesťanská unie CDU/CSU ztratila oproti předchozím celoněmeckým volbám 8,6 procenta hlasů – 32,9 procenta pro ni představuje nejhorší výsledek od roku 1949. Sociální demokracie (SPD) ztratila 5,2 procenta hlasů – 20,5 procenta jsou její historicky nejhorší výsledek.

Levicová Die Linke a zelení Bündnis 90/Die Grünen dosáhly nepatrného nárůstu hlasů – necelé procento. Do parlamentu se po čtyřech letech vrátili svobodní demokraté FDP s 10,7 procenty a poprvé Alternativa pro Německé (AfD) – 12,6 procenta hlasů z ní učinilo třetí nejsilnější stranu ve Spolkovém sněmu.

Katastrofální volební výsledek vyvolal v sociální demokracii takový šok, že její předseda Martin Schulz z počátku zcela vyloučil koalici s CDU/CSU v budoucí vládě a oznámil odchod své strany do opozice. Schulzova reakce byla pochopitelná – snažil se zabránit politické sebevraždě SPD, která v obou koaličních vládách pod vedením kancléřky Angely Merkelové ztrácela na významu a působila jen jako partner do počtu.

Merkelová přebírala témata SPD a na politické scéně ji marginalizovala. Sociální demokraté bezmocně přihlíželi, jak Merkelová prodává úspěchy koalice jako práci CDU/CSU a neúspěchy přisuzuje SPD.

Obavy o politickou budoucnost

Rozhodnutí sociální demokracie k vlastní obnově v opozici postavil křesťanskou unii před problém, s kým vládnout. Ke konzervativně-liberální koalici neměly CDU/CSU a svobodní demokraté (FDP) dost hlasů. Spolupráce s Die Linke – částečně kvůli její postkomunistické minulosti – nepřicházela v úvahu, a ani s protestní populistickou Alternativou pro Německo. Řešením bylo rozšíření počtu jednajících stran a nabídka vládní spolupráce Zeleným v takzvané jamajské koalici.

Nejen německý volič nevěděl, co by kromě touhy vládnout mohlo být společným jmenovatelem této koalice stran s natolik odlišnými programy. Po několika týdnech jednání k tomuto poznání dospěla i FDP a její předseda Christian Lindner spoluúčast svobodných demokratů na koalici ukončil. „Než špatně vládnout, je lepší nevládnout vůbec,“ prohlásil Lindner. Nejpozději v tuto chvíli nebylo možné přehlédnout, že nejde jen o politickou krizi masových stran, ale i o generační předěl, který se neobejde bez personální obměny.

Na pořadu se opět objevila varianta velké koalice CDU/CSU a SPD, tentokrát ve stínu hrozby odchodu jedné generace do politického důchodu. Podle deníku Bild měl šéf SPD Schulz v průběhu rozhovorů s Merkelovou za CDU a předsedou bavorské CSU Horstem Seehoferem vyjádřit obavy o svou politickou budoucnost. O nové velké koalici měl prohlásit: „Pokud nevyjde, moje politická kariéra skončila.“ Seehofer mu údajně odpověděl: „Nejen tvoje.“

Problém CDU

Nástup mladých politiků, kteří dogmaticky netrvají na ideologických programech a dokážou oslovit voliče z celého politického spektra, je v Evropě vidět již delší dobu a jedním jeho podnětem byla finanční krize v roce 2007. V zemích, jež zasáhla, se rychle vyměnili politici a k zástupcům této nastupující generace patří například Alexis Tsipras v Řecku, Pablo Iglesias Turrión ve Španělsku, Matteo Renzi v Itálii nebo Jyrki Katainen ve Finsku.

V Německu, jehož se finanční krize v podstatě nedotkla, se generačně obnovila jen FDP – nový předseda Lindner – poté, co se v roce 2013 nedostala do Spolkového sněmu. Po zářijových volbách se však tato obnova nevyhne ani ostatním německým stranám. Bavorská CSU už začala – její vedení se dohodlo, že Seehofer zůstane předsedou CSU, ale v první polovině letošního roku ho na postu šéfa zemské vlády vystřídá Markus Söder.

U Zelených je obsazování vrcholných postů ve straně a parlamentu regulováno řadou pravidel – jsou například nejen dvoučlenné, jedna žena a jeden muž, ale i zastupují obě stranická křídla, tedy fundamentalistů a realistů. Z tohoto důvodu končí spolupředseda Cem Özdemir, který chtěl být v případné jamajské koalici ministrem zahraničí, čímž se ale Zelení dobrovolně zbavují jednoho z nejschopnějších politiků. Velké naděje jsou vkládané do Roberta Habecka, který kandiduje na spolupředsedu strany.

Křesťanským demokratům vládne od začátku století Angela Merkelová, jež mocensky nejen zadusila jakoukoliv vnitrostranickou diskusi, ale i zlikvidovala všechny potenciální protivníky. CDU dnes nemá na celoněmecké úrovni v první řadě žádné známé politické talenty – nástupce Merkelové není v dohledu.

Koaliční smlouva

Sociální demokracie vsadila vše na Martina Schulze, zkušeného evropského politika, který však po počátečním nadšení z něho nedokázal oslovit německého voliče a jen opakoval obecné fráze, jež neřešily konkrétní problémy. Velká část SPD zásadně odmítá další velkou koalici, nejostřeji ji pak kritizuje její mládežnická organizace Jusos. Na lednovém sjezdu strany sice delegáti schválili jednání o velké koalici, ale SPD je rozpolcená a konečné slovo bude mít členská základna, která ji musí odsouhlasit.

Snaha zůstat za každou cenu u moci se projevila i v dohodě o znovuobnovení velké koalice aliance. Aby CDU/CSU do ní sociální demokraty dostala, byla ochotná zavrhnout prakticky cokoliv. Generální tajemník SPD Lars Klingbeil k programovému vyprázdnění unijních stran poznamenal, že kdyby se vyjednávalo o půl dne déle, SPD by možná dostala i kancléřské křeslo.

SPD byla při vyjednávání velmi úspěšná, a přestože ve volbách získala 20,5 procenta hlasů, nese koaliční dohoda její rukopis a obsadí tři klíčová ministerstva – práce a sociálních věcí, financí a zahraničí. Navzdory tomuto úspěchy je paradoxně největším protivníkem SPD její členská základna, která alergicky reaguje na mocenské rošády stranického vedení v Berlíně. První na to doplatil Martin Schulz, který se vzdal postu předsedy strany s ambicí na ministra zahraničí.

Jeho nástupkyní by se měla stát Andrea Nahlesová, která chce kandidovat na uvolněný post předsedy, ale čelí projevům nespokojenosti členské základny. V SPD vládne momentálně chaos a její preference se v průzkumech veřejného mínění neustále zhoršují. Navzdory tomu nebudou o osudu obnovené velké koalice a budoucí spolkové vládě rozhodovat výsledky voleb, ale momentální nálada zhruba 460 tisíc členů sociální demokracie.

Emmanuel Macron a Sebastian Kurz

Jiná je situace ve dvou sousedních zemích Německa. Na západě – ve Francii – do Elysejského paláce nastoupil nový 40letý prezident Emmanuel Macron, který hodlá oživit evropský projekt, což by chtěl uskutečnit především s pomocí Německa. Na východě – v Rakousku – se stal kancléřem mladý 31letý Sebastian Kurz, předseda lidové strany (ÖVP), což může do budoucna být pro Berlín větším problémem než Macronovy reformní plány.

Macron a Kurz jsou na rozdíl od Merkelové, Schulze a Seehofera, jimž je více než 60 let a jejich strany utrpěly ve volbách velké ztráty, mladí a dynamičtí vítězové voleb. Obzvlášť Kurz má dostatek sebevědomí a politického talentu. Přestal opomíjet čtvrtinu rakouských voličů pravicové populistické Strany svobodných (FPÖ) a vytvořil s ní vládní koalici. Až čas ukáže, podaří-li se mu koaličního partnera vládní spoluodpovědností zvládnout. Navíc v novém kabinetu kromě Kurze, bývalého ministra zahraničí, žádný jeho člen nemá zkušenost s vedením ministerstva.

Problematické jsou dobré vztahy FPÖ s Kremlem, jež v roce 2016 vyústily v dohodu s Putinovou stranou Jednotné Rusko. Členy delegace, jež ji v Moskvě podepsala, byl i předseda strany Heinz-Christian Strache, v současnosti vicekancléř a ministr státní správy a sportu, a prezidentský kandidát Norbert Hofer, ministr dopravy, inovací a technologií. V čele ministerstva vnitra stojí Herbert Kickl, obrany Mario Kunasek, oba FPÖ, ministerstva zahraničí pak Karin Kneisslová, bez stranické příslušnosti, nominovaná za FPÖ.

Skutečnost, že tři klíčová ministerstva s přístupem k citlivým informacím obsadila strana s kontakty na ruského prezidenta Vladimira Putina a odmítající sankce vůči Rusku, vyvolává u západního německého partnera obavy. Vládní program „Pro naše Rakousko“ sice zdůrazňuje proevropskou orientace alpské republiky, ale obsahuje i opatření týkající se azylové a migrační politiky.

Těm, kdo požádají v Rakousku o azyl, by měla být odebrána finanční hotovost. Žadatelé o azyl by také měli dočasně odevzdat rakouským úřadům mobilní telefony kvůli bezpečnostní kontrole dat a v průběhu azylového řízení by neměli dostávat sociální dávky v penězích, ale pouze materiální. Nepřekvapuje tedy, že se program koaliční vlády ÖVP a FPÖ nesetkal v Berlíně s velkým nadšením.

Pozůstatek rakousko-uherského mocnářství

Místopředseda sociálnědemokratického poslaneckého klubu ve Spolkovém sněmu Achim Post dokonce prohlásil, že Rakousko-Uhersko je opět na scéně. Hrozba dunajskou monarchií je však v Německu, kde podle nedávných průzkumů veřejného mínění čtyři žáci z deseti, jimž je více než čtrnáct let, nevědí, že Osvětim byl koncentrační tábor, nejen absurdní, ale ukazuje i obavy Berlína, že se Rakousko více přikloní ke státům Visegrádské čtyřky.

Kurz patří k hlavním kritikům migrační politiky Merkelové a možná se dokáže mnohem více vcítit do členských zemí Evropské unie ze střední a východní Evropy a rozumět jim při jednáních, což může být pozůstatek z doby rakousko-uherského mocnářství. Kurzova první zahraniční cesta směřovala do hlavního města EU Bruselu, čímž svým kritikům demonstroval, že jeho vláda je jednoznačně proevropská. Pak navštívil Paříž a až letos v lednu si našel čas na návštěvu Berlína.

Jeho setkání s Merkelovou, kterou v průběhu dosavadních koaličních jednání není příliš vidět ani slyšet, doprovázela řada jejích jízlivostí – například prohlásila, že bude pozorně sledovat, co se ve Vídni děje. Kurz využil návštěvu k představení své role rakouského kancléře a Rakouska jako spojovacího článku západní a východní části EU. Chce, aby Polsko, Maďarsko a Česká republika nebyly v evropské diskusi opomíjeny, ale pozvány k jednacímu stolu.

Považuje se za zprostředkovatele, jemuž východní členské země EU důvěřují, protože respektuje jejich národní zájmy, a současně doufá, že přesvědčí ostatní státy, že jedná v zájmu celé EU. Zatímco Macron potřebuje Německo k prosazení svých reforem, Kurz je na Berlínu nezávislý a může jednat politicky samostatně. Vedlejším efektem je, že se dělicí čára mezi postkomunistickou a západní částí EU stává stále viditelnější.

Brexit jako možnost

V důsledku brexitu Velká Británie nejen opouští EU, ale nebude ani vyvažovat Německo. Loni v prosinci několik vrcholných německých politiků veřejně vyjádřilo své představy o budoucnosti EU. Například bývalý poslanec Evropského parlamentu Daniel Cohn-Bendit označil v rozhovoru pro tiskovou agenturu AFP brexit za možnost pro nespolupracující členské země EU a jmenoval Maďarsko, Polsko a Českou republiku.

Dvakrát promluvil ministr zahraničí Sigmar Gabriel. V projevu v berlínské Körberově nadaci vyzval k větší nezávislosti Německa na Washingtonu. Podle něho partnerství s USA nebude v budoucnu stačit k prosazení strategických zájmů Německa, přičemž tato situace se nezmění, ani když do Bílého domu přijde namísto Donalda Trumpa jiný prezident. Gabriel odsoudil sankce vůči Rusku, protože ohrožují německé ekonomické zájmy.

V rozhovoru pro deník z Funkeho mediální skupiny se Gabriel vyslovil pro novou spolupráci s Tureckem a Ukrajinou, místo jednání o jejich členství v EU by se jejich postavení mělo podobat dohodě s Velkou Británií, až opustí EU. Ještě dál zašel Martin Schulz, který požadoval založení Spojených států evropských do roku 2025 a země, které by nepodepsaly společnou ústavu, by musely EU opustit.

Zrušení sankcí vůči Rusku nepožadují jen politici, ale i ekonomické elity. Šéf Adidasu Kasper Rosted vyzval v rozhovoru pro deník Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ke sblížení Západu s Putinem a nadcházející mistrovství světa ve fotbale už teď považuje za úspěšné, protože fotbalového fanouška nezajímá Putinova politika a porušování lidských práv, ale fotbal.

Politika po Merkelové

Odhlédneme-li od toho, že tyto návrhy pocházejí z levé části politického spektra, zůstává otázkou, kdo by měl takovou německou politiku prosadit. Ještě nedávno označil deník The New York Times Merkelovou za budoucí vůdčí osobnost svobodného světa, což však bylo spíše vyjádřením zděšení z amerického prezidenta než reálnou možností. Dnes ji takto nikdo neoznačuje, a ať už bude v Berlíně vládnout jakákoli koalice, kancléřka je citelně oslabena.

Němci k ní mají ambivalentní vztah – 70 procent z nich si myslí, že ztělesňuje politickou stabilitu, 50 procent neví, jaké je její politické přesvědčení, 50 procent nechce, aby vládla ještě jedno celé volební období a 75 procent, že nastal čas k personální změně.

Šéf FDP Christian Lindner ukončením koaličních jednání s CDU/CSU odstartoval proces generační výměny a ukázal, že přemýšlí o politice po Merkelové. K zástupcům nové politické generace patří Robert Habeck ze Strany zelených, Jens Spahn z CDU nebo Alexander Dobrindt z CSU, velkou neznámou ale je, bude-li s touto nastupující generací Německo více evropské nebo Evropa více německá.