Motiv atentátníka Anderse Breivika – zabránit politice Norské dělnické strany podporující multikulturalismus – spustil diskusi, zda je atentát důsledkem evropské nálady proti imigraci. Ta se totiž v uplynulých deseti letech pozvolna šířila Evropou a od finanční krize v letech 2008 až 2009 zesílila.
V minulých několika měsících pak političtí představitelé Francie, Německa a Velké Británie – prezident Nicolas Sarkozy, kancléřka Angela Merkelová a premiér David Cameron – odmítli národní multikulturní politiky a protiimigrační názory se staly součástí hlavní politické scény. V mnoha ohledech je to důsledkem nárůstu popularity krajně pravicových stran. Ve většině Evropy – a není těch zemí málo, například ve Francii, v Británii, Dánsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Maďarsku či Řecku – se totiž staly pro Evropany přijatelnou volbou.
Zavedené politické strany proto začaly používat vlastní rétoriku zaměřenou proti multikulturalismu. Nejvíc se ztráty voličů ve prospěch krajní pravice obávaly středopravicové strany. Navíc protiimigrační rétorikou lze odvrátit pozornost od nutných snížení rozpočtových výdajů a úsporných opatření.
V Evropě tak převážila nálada proti přistěhovalectví a krajně pravicové strany se staly v mnoha evropských zemích součástí hlavního politického proudu. Možná to přispělo k atentátům v Norsku. Nikoli však proto, že by násilí proti přistěhovalcům nebo proti středopravicovým stranám, které podporují multikulturalismus, bylo považované za přijatelné, či proto, že by tato nálada nějak produkovala extrémismus.
Proces legitimity
Ve skutečnosti může být jedním z nejvýznamnějších faktorů, který přispěl k útokům v Norsku – odhlédneme-li od jedinečného norského prosazování zákona i od schopností atentátníka –, proces, jímž krajní pravice dosáhla legitimity. Mnoho evropských krajně pravicových stran přestalo popírat holocaust a hlásit se k rasismu.
Ve většině Evropy se krajně pravicové strany staly pro Evropany přijatelnou volbouNamísto toho se zaměřily na problémy ekonomiky a eurozóny, zásahy Evropské unie do suverenity států a na obranu evropských liberálních hodnot proti neliberálním přistěhovalcům. Pro tuto, do značné míry úspěšnou proměnu krajně pravicových stran se stal vzorem nizozemský politik a šéf Strany za svobodu Geert Wilders. Jeho ústřední myšlenkou je, že netolerantní a neliberální muslimská imigrace musí být považovaná za neslučitelnou se zachováním tolerantní a liberální nizozemské společnosti.
Wilderse následovala šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Penová, která se distancovala od otevřeného antisemitismu svého otce Jean-Marie Le Pena. Namísto toho začala publikovat články o krizi eurozóny a v diskusích se svými hlavními středopravicovými protivníky vystupovat jako velká znalkyně ekonomických a právních problémů. Dnes je z ní vážná konkurentka současného francouzského prezidenta Sarkozyho na tuto funkci ve volbách v roce 2012.
Součástí zásadní změny většiny nejsilnějších evropských krajně pravicových stran také bylo zmírnění rétoriky a to, že se začaly chovat jako příslušníci hlavní politické scény. Současně se však musely zbavit největších extrémistů. To způsobilo, že se mnozí z nich - včetně norského atentátníka Breivika - ocitlo mimo ně.
Proměna komunistů v sociální demokraty
Jakkoli jsou názory těchto stran extrémistické, mají jen malý vliv na extrémisty. Ti nadále nemohli být členy krajně pravicových klubů, spolků a stran, protože by mohli zkompromitovat snahu krajně pravicových stran získat politickou legitimitu. Tím byli tito lidé ponecháni bez příslušnosti k nějaké krajně pravicové skupině.
Něco podobného se v Evropě odehrálo na konci šedesátých let 20. století. Tehdy se mnoho marxistů a komunistů rozhodlo odmítnout mezinárodní revoluci zejména kvůli účinkům maďarského povstání v roce 1956 a pražského jara v roce 1968. Sovětský svaz se totiž ukázal takový, jaký ve skutečnosti byl: geopolitická velmoc, jež se sobecky snaží chránit své sféry vlivu, a nikoli socialistický experiment.
Potenciální Breiviky neumírňuje sounáležitost s krajně pravicovými skupinami, což jim umožňuje utvrzovat se ve svém extrémismu a spřádat násilné plány
V důsledku toho se z bývalých pravověrných komunistů začali hromadně stávat středolevicoví sociální demokraté. Zmírnili své požadavky, což jim umožnilo proměnu v oddané liberály a socialisty. Z mnoha těchto bývalých studentských revolucionářů, například z Daniela Cohn-Bendita, jsou dnes významní evropští státníci a příslušníci hlavní politické scény.
Všichni tito studentští revolucionáři však takovou proměnu neprodělali. Část z nich, ignorovaná svými méně extrémistickými protějšky, zformovala vlastní skupiny. Na mnohé z nich, například na Frakci Rudé armády, Direct Action a Rudé brigády, se dnes vzpomíná kvůli jejich násilným činům a militantním projevům.
Paradox Evropy
Paradoxem Evropy tedy je, že stejný proces, který zapojuje krajní pravici do hlavního politického proudu, ponechává většinu extrémistů bez umírňujícího vlivu jejích dnes údajně legitimních vůdčích představitelů. Samotný nárůst projevů proti imigraci však nevytváří náladu, která v jistém metafyzickém smyslu plodí násilí. Proces je mnohem víc pouze mechanický.
Extrémisté ponechaní o samotě nebo ve skupinách s malým počtem členů mohou spřádat militantní plány, aniž by je kontrolovaly jejich krajně pravicové protějšky z hlavní politické scény. Ty totiž touží po moci a politickém úspěchu mnohem víc než po ideologické čistotě.
Tento proces vyprodukoval na jednom konci škály krajně pravicových postojů Marine Le Penovou. Ta dokáže zaujmout konzistentní politický názor na negativní důsledky Evropské měnové unie, aniž by se jedinkrát zmínila o světovém židovském spiknutí. A na druhém stovky potenciálních Breiviků. Ty neumírňuje sounáležitost s krajně pravicovými skupinami, což jim umožňuje utvrzovat se ve svém extrémismu a spřádat násilné plány.
Nemělo by tedy překvapit, objeví-li se po útoku v Oslu v Evropě či mimo ni další násilné činy krajně pravicových extrémistů.
