Jmenuje se Leonid „Leo“ Hurwicz. Nobelovu cenu za ekonomii obdržel díky svému příspěvku k teorii navrhování (design theory), která umožňuje rozvrhovat situace, kdy budou trhy směřovat k požadovanému výsledku. Když v říjnu 2007 dostal nejprestižnější vědecké ocenění, bylo mu 90 let. Hurwicz je dosud nejstarším laureátem Nobelovy ceny, kterou si však příliš „neužil“... Ani ne rok poté, v červnu 2008, zemřel.
Pravidla pro udílení zlatých plaket jsou jasná. Ač tomu tak dříve nebylo (a cenu dostali dva lidé post mortem – spisovatel Erik Axel Karlfeldt a sekretář OSN Dag Hammarskjöld), od roku 1974 jsou již oceňováni pouze žijící vědci, umělci a mírotvůrci. Po Hurwiczovi jsou dalšími nejstaršími nobelisty ekonom Lloyd S. Shapley (89 let), fyzik Raymond Davis mladší a spisovatelka Doris Lessingová (oba 88 let). Dalších pět laureátů – včetně dvou fyziků a dvou lékařů – dostalo nobelovku v požehnaném věku 87 let.
Dávnověk: Nobelistou v pětadvaceti!
Co na tom? Časopis Nature v minulém čísle upozornil na setrvalé „stárnutí“ nobelistů. Kde jsou ty časy, kdy stačilo pár let, aby byl význačný objev rozpoznán jako převratný a vedl k brzkému ocenění. Rekordmanem je v tom fyzik Lawrence Bragg, jemuž výbor předal roku 1915 zlatou plaketu za analýzu krystalové struktury v neuvěřitelném věku 25 let!
Po roce 1985 se na Nobelovu cenu čeká více než 20 let od objevu asi v 60 procentech případů u fyziků, 52 u chemiků a 45 v lékařství...To je dnes nepředstavitelné. Právě tolik let, skoro čtvrtstoletí, se v průměru čeká jen na docenění vědeckého objevu; i takový génius jako Bragg by mohl být takto rychle oceněn snad jen za své stavění báboviček na pískovišti... „Před rokem 1940 se na Nobelovy ceny čekalo více než 20 let jen v jedenácti procentech případů za fyziku, patnácti za chemii a 24 procentech za fyziologii a lékařství. Od roku 1985 se takové prodlevy zvýšily na 60, 52, respektive 45 procent,“ píše Santo Fortunato s kolegy z finské Aalto University.
Vědci zprůměrovali věk oceněných podle oborů v „pětiletkách“ a sestavili graf, který otiskl magazín Nature. Vývoj je jednoznačný. Zatímco fyzikové bývali počátkem 20. století nejmladšími nobelisty (hned tři jednatřicetiletí fyzikové z let 1932, 1933 a 1936 následují Bragga jako nejmladší nobelisté vůbec), dnes musejí čekat na ocenění ze všech oborů nejdéle – průměrně asi 30 let!
Posmrtné memento prof. Steinmana
Příkladem budiž Peter Higgs, jenž svůj článek s předpovědí Higgsova bosonu publikoval v roce 1964 a Nobelovy ceny se dočkal teprve loni – především díky potvrzujícím pokusům v ženevském středisku CERN. Mimochodem: rovněž v pokročilém věku 84 let. Čtvrstoletí čekávají chemici, nad 20 let průměrného čekání se přehouplo lékařství.
Pokud bude takový setrvalý vývoj pokračovat, koncem 21. století přesáhne předpokládaný průměrný věk nobelistů očekávanou délku života, píší finští statistici. „Někteří kandidáti na Nobelovu cenu nemusejí žít dostatečně dlouho, aby se slavnostního ceremoniálu ještě účastnili,“ píše Fortunato, aniž by uváděl důvody „stárnutí“ laureátů. Rozmanité objevy, mnohdy doceněné až po dekádách v souvislosti s jinými objevy či technologiemi, tak možná nedojdou za jeden lidský život oné tradiční skandinávské odměny...
Mementem je kauza imunologa a buněčného biologa Ralpha M. Steinmana, jenž v roce 1973 definoval vliv dendritických buňek na imunitu. Dne 3. října 2011 byl nobelovským výborem oceněn za přínos medicíně, jenže volitelé nevěděli, že profesor Steinman podlehl rakovině a je již tři dny mrtev.
Přestože už pravidla neumožňují posmrtné udílení Nobelových cen, jak víme, ocenění Steinmanovi odňato nebylo, neboť výbor prý rozhodl „v dobré víře“. Nezmění se v průběhu 21. věku opět pravidla pro udílení?
