Spisovatel a esejista John Ralston Saul ve své knize Voltairovi bastardi: diktatura rozumu na západě (Voltaires Bastards: The Dictatorship of Reason in the West) píše: „Smrt Boha ve spojení s dokonalostí obrazu nás staví před zcela nová očekávání.“ Jakou lze hledat spojitost mezi smrtí Boha a obrazem? Bůh stojí v citátu za přesahující horizont, který je nadán mocí jednotlivé obrazy relativizovat. Je-li však Bůh mrtvý, mohou se samy obrazy stavit do uvolněné pozice, a klademe-li si pak otázku, kdo nebo co je tímto obrazem, můžeme si odpovědět, že jím jsme jak my samotní, tak naše mediální či společenské obrazy.
Problém, který může taková situace vyvolávat, popsal již před dvěma a půl tisíciletími řecký filozof Platón. Proslul obezřetností před lidskou tendencí pojímat pouhé obrazy jako jedinou skutečnost. Ve svém slavném podobenství o jeskyni rozvinul kritiku běžného – neprobuzeného – způsobu života.
Podobenství o jeskyni
Platónův příběh zní asi následovně: v potemnělé jeskyni žijí svázaní lidé před jeskynní stěnou, na které se míhají stíny. Ty působí sofisté a básníci procházející kolem ohně za zády vězňů. Vězni, kteří se nejsou schopni otočit a nahlédnout tak původ stínů, považují samotné tyto stíny za veškerou realitu.
Jednoho dne se však jednomu z vězňů podaří vysvobodit a otočí se. Plameny ohně jej sice oslepí, ale když si jeho oči na světlo zvyknou, objeví nejen dosud nepoznanou krásu světla, ale pozná i původ stínů v jeskyni. Touto zkušeností je motivován, aby ve svém hledání po původu existence a krásy pokračoval.
Vězeň si troufne jeskyni opustit. Poprvé se setkává se sluncem. Tentokrát je oslepen ještě více a bolestivěji než plameny v jeskyni. Když však přechodné oslepení ustoupí, nahlédne, že pramenem viditelného bytí je právě slunce. Vězeň, kterému byly takto otevřeny oči, sestupuje zpět do jeskyně. Ostatní vězně chce vybídnout k podobnému osvobození.
Zpátky v jeskyni se však setkává s krutou realitou těch, kteří považují vše – a nakonec i sami sebe – za pouhé stíny: osvobozenému nevěří a za jeho zlomyslné lži jej začnou nenávidět. Nepřejí si, aby jim kdokoliv ošklivil jejich skutečnost pohádkami o nesrovnatelně krásnějším bytí, a navrátivšího zabijí.
Klamy mediálního světa
Vidíme, že zpráva o smrti Boha či riziko, které z této události vyplývá, nemá jen dosah pro země s křesťanským dědictvím. I pohanský filozof se obával zploštění našeho života – a to zdaleka nejen jeho mravnosti, ale jeho poznávání i krásy –, zničíme-li si jakýkoliv horizont přesahující naší skutečnost. Pakliže pozbudeme touhu hledat pravdivější svět než ten, se kterým se setkáváme ve svých obrazech, dobrovolně se stáváme vězni v klamné, a k tomu navíc ne příliš krásné obrazové jeskyni.
Následně se v tomto stinném virtuálním životě jako dobře živené stíny rádi sami zabydlujemeV současném mediálním světě, kde se to, co sami nazýváme skutečností, proplétá s ještě podivnější skutečností virtuální a mediální, dosahujeme nebývalého mistrovství ve své schopnosti vdechovat do mrtvolných stínů život. Následně se v tomto stinném virtuálním životě jako dobře živené stíny rádi sami zabydlujeme. Obrazům, které považujeme za mimořádně krásné, pak dovolujeme, aby dávaly coby naše hvězdy či strážní andělé naší stinné postavě smysl.
Přitom nemusíme být teology ani platoniky, abychom dospěli k náhledu, že se v případě těchto obrazů jedná o iluze, které sami živíme. Těmto klamům – vědouce, že se o klamy jedná – přitakáváme podobně jako vězni v setmělé jeskyni naprosto dobrovolně a odhodlaně. Je-li toto pravda, je namístě obávat se, že doposud neexistovalo mnoho společností, které by byly tak rády obelhávány jako ta naše, již bychom tudíž s jistým oprávněním mohli označit za omezenou či přímo idiotskou. Zdá se, že svět byl skutečně zploštěn, co to šlo, řemeny na našich tělech dobře utaženy a jeskyně je „sofisty“ a „básníky“ narvána k prasknutí. A my – usedajíce před své ploché plazmové obrazovky – si pak můžeme pogratulovat: „Bůh mrtvý, obraz dobrý.“
