Bundeswehr a velké zbrojení

V Německu získávají na nebývalém významu otázky obranyschopnosti a nasazení síly. Důvodem je zejména aktuální boji proti Islámskému státu (IS) a krize na Ukrajině. Spolková republika zároveň stupňuje i svoji zahraniční diplomatickou aktivitu. Několik aspektů problematiky zbraní, které byly v Německu v posledních týdnech probírány, lze vnímat jako signál, že se skutečně snaží převzít větší díl zodpovědnosti za mezinárodní dění a definovat, jakou roli chce nadále v celosvětové diplomacii hrát.

„Tvrdost a otevřené dveře“

Na počátku letošního roku vyjádřili vůli po větším německém angažmá za hranicemi svého státu souhlasně spolkový prezident Joachim Gauck, ministryně obrany Ursula von der Leyenová i německý šéfdiplomat Frank-Walter Steinmeier.

Berlín se velmi aktivně zapojil do řešení krize na Krymu a východní Ukrajině. Jeho vládu, zejména sociální demokracii, která drží ministerstvo zahraničí, spojuje s Moskvou řada spolehlivých komunikačních kanálů a Německo v dramatickém průběhu minulých měsíců vždy trvalo na tom, aby zůstaly nepřerušeny. O správnosti strategie „tvrdost a otevřené dveře“ dokázal kabinet Angely Merkelové navíc přesvědčit i své evropské spojence.

Na rozdíl zejména od východoevropských států, které aktivity Putinova režimu na Ukrajině vnímaly jako hrozbu pro svoji národní bezpečnost, Německo pevně trvalo na dodržování ustanovení Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací z roku 1997 – tedy mimo jiné na tom, že ve východních členských zemích nebudou natrvalo umístěny bojové jednotky NATO. I s tímto svým požadavkem se Berlín dokázal prosadit, což ale neznamená, že by tím německá vláda šla na ruku Moskvě. Trvá na důsledném uplatňování protiruských sankcí a jako hlavní zahraniční partner je vnímána i v Kyjevě.

Kurdský precedens

Podobě jako do krize na Ukrajině, kde agitovalo čistě diplomaticky, se Německo vložilo i do dalšího konfliktu odehrávajícího se v bezprostřední geografické blízkosti států NATO – do boje s Islámským státem (IS). Spolkový sněm schválil 1. září velkou většinou hlasů dodávku zbraní Kurdům, vzdorujícím IS na severu Iráku. Návrh, který vzešel z vlády, teoreticky parlamentní podporu nepotřeboval. V německé zahraniční politice se však jednalo o takový precedens, že si jej spolkový kabinet raději nechal symbolicky posvětit. Německo vyšlo tímto krokem vstříc Washingtonu, který požaduje co nejširší mezinárodní alianci proti IS, a částečně i poptávce veřejnosti. Dodejme, že podle odhadů žije ve Spolkové republice přes půl milionu Kurdů.

Dodávka zbraní jedné z válčících stran v právě probíhajícím konfliktu byla v Německu vnímána silně kontroverzně. Debatu kolem ní lze přirovnat k jinému strategickému zlomu v německé zahraniční politice – k zapojení do války v Kosovu v roce 1999. Podle průzkumů veřejného mínění sice mírná většina Němců souhlasí se silnějším angažmá své země v mezinárodních krizích, zároveň ale až dvě třetiny z nich odmítají vojenské aktivity, jako je právě vyzbrojování některého z účastníků bojů.

Pacifisté poukazují na to, že německé zbraně mohou nepřirozeně zvrátit poměr sil v regionu nebo být zneužity proti náboženským menšinám a civilistům. Případně padnout do rukou kurdským extremistům či někomu jinému, kdo je – podobně jako mudžahedíni vybavení kdysi na boj proti Sovětskému svazu – nakonec obrátí proti Západu. Spolková republika by zkrátka měla být aktivní pouze v diplomacii a rozvojové pomoci.

„Kultura zdrženlivosti“, nebo diletantství?

Přesvědčení, že by Německo mohlo být jakýmsi „velkým Švýcarskem“, tedy zemí stojící mimo konflikty a zasahující občas prostřednictvím diplomacie šekové knížky, je však podle analytiků neudržitelné. Josef Janning z Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP) ve svém článku z letošního února soudí, že je to nemožné v situaci, kdy světové výzvy přibývají a spojenci do Německa vkládají oprávněná očekávání jako do nejsilnější evropské země.

Německá „kultura zdrženlivosti“ navíc podle Janninga nebyla v posledních letech žádnou kulturou, spíše diletantstvím. Za největší faux pas německé diplomacie v posledních letech se považuje odmítnutí podpory spojencům v Radě Bezpečnosti OSN při hlasování o zahájení leteckých útoků proti Libyi na jaře roku 2011. Německo se tehdy v Radě zdrželo hlasování, a dostalo se tak na mezinárodní scéně do nedobrovolné izolace. U jeho partnerů tehdy převládl pocit, že když jde do tuhého, není na Berlín spolehnutí. Tomuto dojmu chce vláda kancléřky Merkelové v budoucnosti rozhodně zabránit.

Slovy ministra zahraničí Steinmeiera, současné Německo je příliš veliké na to, aby komentovalo světovou politiku od postranní čáry. V současném světě plném regionálních konfliktů to bude bezpochyby znamenat nejen jeho diplomatické, ale i vojenské angažmá – do budoucnosti se nebude moci soustředit jen na své oblíbené činnosti, jakými jsou například tréninkové mise, školení civilního personálu a zdravotní či humanitární mise v krizových regionech. Kvůli výše zmíněnému odporu veřejnosti (a jejich ne právě stoprocentní úspěšností v posledních letech) však nelze počítat s masivním zvýšením počtu německých zahraničních vojenských misí. Na potřebná místa bude možná putovat spíše právě vojenská technika.

Rekordní export zbraní do „třetích zemí“

To má ale hned několik háčků. Podle Gerharda Pipera z berlínského think-tanku BITS spolková vláda už od počátku 60. let slibuje, že nebude dodávat žádné zbraně do krizových regionů. Loni tento závazek v předvolebním boji potvrdila SPD, dnes druhá nejsilnější vládní strana, v jejíchž řadách zastávají pacifisté silné pozice. Spolkový ministr hospodářství a zároveň předseda SPD Sigmar Gabriel dával v posledních týdnech najevo, že to s omezením exportů zbraní do takzvaných „třetích zemí“, které nejsou členy EU ani NATO, myslí vážně.

Podnětem k jednání se pro něj zřejmě stala i v červnu zveřejněná statistika německých zbrojních vývozů za rok 2013. Z ní vyplynulo, že se podíl exportu zbraní do „třetích zemí“ na celkovém objemu zvýšil na rekordních 62 procent. Za sporné jsou nejčastěji považovány dodávky do Indonésie, Alžírska, Kataru nebo Saúdské Arábie. Do oblastí aktuálních konfliktů jsou vývozy teoreticky zakázány, jsou ale možné výjimky – jako v případě aktuální (bezplatné) dodávky Kurdům. Celosvětově je Německo třetím největším exportérem zbraní po USA a Rusku.

Sigmar Gabriel se pokusil omezit vývozy do té míry, že vyvolal spor se svými koaličními partnery, zejména s bavorskou CSU. Podle Gerharda Pipera roztržka dosud trvá. (CSU se v čele se svým předsedou Horstem Seehoferem snaží bránit zejména zájmy Mnichova a jeho okolí, který je centrem německého zbrojního průmyslu a obává se o své zisky.) Němečtí politici jsou prý až příliš vstřícní k lobby výrobců zbraní. Její vliv sice od konce studené války klesá, ale i tak má nadále silné páky – argumentuje například tím, že odvětví zaměstnává na 100 tisíc lidi a nepřímo zajišťuje i dalších 200 tisíc pracovních míst v dodavatelských závodech. Zároveň hrozí, že v případě dalších omezení přesune své výrobní kapacity do jiných zemí.

Šéf největší německé zbrojovky Rheinmetall AG Armin Papperger nedávno prohlásil, že je současná situace v Německu neudržitelná a že jiné státy – například Švédsko, Francie či USA – by investice německých producentů zbraní rády přivítaly. SRN by omezením zkrátka přišla jen o pracovní místa a výhodné zakázky, o které by se poprali jiní.

Gerhard Piper tento názor nesdílí. Jak uvedl pro LN: „Omezení exportu zbraní má vždy smysl, protože dlouhodobě přispívá k demilitarizaci konfliktů ve třetím světě. Zabraňuje se tím válkám a občanským válkám, vzniku záplav uprchlíků. Pokud Německo nebude dodávat žádné zbraně, mohou toho samozřejmě využít jiné státy k tomu, aby samy uzavíraly lukrativní obchody. To už ale není německou zodpovědností.“

SRN si omezení exportů vojenské techniky může prý dovolit i proto, že se na celkovém objemu německých vývozů podílejí jen asi 0,2 procenta, a nehrají tedy pro ekonomiku až tak zásadní roli. Piper však zároveň přiznává, že trvalého omezení vývozu zbraní lze dosáhnout jen prostřednictvím mezinárodních smluv. Další německá strategie v tomto směru se tak bude odvíjet zejména podle aktuálních událostí. I sám Sigmar Gabriel musel svůj odmítavý postoj k exportům poněkud zmírnit a pod tlakem rozšiřování akčního rádiu IS povolit další dodávky do Saúdské Arábie a do Kataru.

Když se zesměšňuje armáda...

Posledním v Německu probíraným aspektem problematiky zbraní je stav výzbroje, kterou disponuje Bundeswehr. Při dodávce iráckým Kurdům došlo k trapnému okamžiku, kdy ministryně obrany, která ji měla slavnostně předat, dorazila na místo dříve než samotná vojenská technika. Armádní transportní kapacity totiž zcela selhaly.

V druhém říjnovém týdnu byl navíc zveřejněn nezávislý audit velkých armádních zakázek, který von der Leyenová zadala počátkem letošního roku. Jeho závěry jsou zdrcující. Armáda v posledních letech hospodařila zcela neefektivně. Od dodavatelů získávala stroje se zpožděním, za mnohem vyšší částky, než se původně plánovalo, s četnými technickými nedostatky. Její řízení bylo chaotické, smlouvy uzavírala tak, že byly výhodné nikoli pro stát, ale pro zbrojařské firmy.

Za příklad může podle Gerharad Pipera sloužit stíhací letoun Eurofighter, který se začal vyvíjet v roce 1980. Německé letectvo jej mělo mít k dispozici od roku 1990, ve skutečnosti ho ale získalo až o třináct let později. „Následkem podobných zdržení bylo, že se v mezičase dále používaly starší stroje. Ty jsou přirozeně poruchovější a je u nich třeba mnohem častěji používat náhradní díly,“ vysvětluje Piper. Bundeswehr prý navíc v posledních 20 letech do udržení své výzbroje investoval mnohem méně, než bylo nezbytně nutné. Důsledkem toho nyní je, že u některých druhů vojenské techniky je nepoužitelná třetina či polovina strojů. Například z vrtulníků Sea Lynx, které používá námořnictvo, dokonce vůbec žádný. Podle kritiků nemůže Německo kvůli těmto nedostatkům plnit v současné době své závazky v rámci NATO.

Někteří komentátoři za současnou smrští mediálních příspěvků o žalostném stavu německé armády vidí jasný záměr. „Čím směšněji bude nyní Bundeswehr na veřejnosti vypadat, tím větší bude jeho nadcházející vyzbrojení,“ vyvozuje Jakob Augstein ve svém sloupku na zpravodajském serveru Spiegel Online.

S tím, že současné pranýřování armády je jen způsobem, jak připravit skeptickou veřejnost na budoucí výdaje souhlasí i Gerhard Piper: „Expertům jsou nedostatky vyzbrojování známé již roky,“ uvedl pro LN, „a to, že je nyní média tak silně tematizují, je třeba pozorovat se skepsí. Vládní kruhy evidentně plánují zvýšení vojenského rozpočtu s poukazem na krizi na Ukrajině a odchod Bundeswehru z Afghánistánu. Politici se snaží vyvolat určitou náladu, aby občané byli ochotnější akceptovat vyšší výdaje na zbrojení.“

Spojenci to ocení

To, co někteří němečtí voliči pozorují s nevolí, vítají naopak bezpečností experti a zahraniční spojenci Německa. Spojené státy jsou úlohou světového četníka evidentně dlouho přetížené a příspěvek k mezinárodní stabilitě od demokratické země, která je už nyní minimálně ekonomicky globální veličinou, jen ocení.

Německo nyní, podobně jako řada jeho evropských spojenců, jasně porušuje cíl NATO vydávat na obranu dvě procenta HDP – přispívá na ni pouhými 1,3 procenta. Angela Merkelová v září deklarovala, že by její země chtěla tento nepoměr vyrovnat během následujících deseti let. Pokud se záměr podaří naplnit, může to Spolkové republice pomoci zaujmout na mezinárodním poli místo, které jí vzhledem k její ekonomické i populační síle náleží – místo jednoho z hlavních garantů stabilního světového uspořádání.