O českých dálnicích se traduje, že patří k nejdražším v Evropě. Nesouvisí to s jejich kvalitou, vzpomeňme například na novou a přitom se vlnící dálnici u Ostravy, spíše si v této souvislosti vybavím deset let starý rozhovor s jedním starostou, který mi popisoval, že chce-li uspět u Státního fondu dopravní infrastruktury, je potřeba mít v projektu alespoň tři mosty.
Ale teď trochu z praxe řidiče, plátce daní, různých poplatků a dálničních známek. Minulý týden jsem jel s rodinou do Budapešti a musím říct, že to byl zážitek. Kritiky dopředu upozorňuji, že neporovnávám české dálnice s německými nebo rakouskými, ale se slovenskými a maďarskými. Soustředím se jen na dva aspekty.
Zaprvé: rádio. V Maďarsku a na Slovensku jsem ho mohl poslouchat na hlasitost 5 téměř po celou dobu. Na českém území, bohužel, jsem ho téměř po celou dobu jízdy po D1 vůbec neslyšel ani na šestku.
Zadruhé: dcera. Zatímco v Maďarsku a na Slovensku byla bdělá, kochala se krásami přírody kolem dálnic, u nás po nájezdu na hrbolatou silnici usnula v drnčícím a houpajícím autě během pár minut. Alespoň k něčemu jsou naše slavné dálnice dobré. U mě by to fungovalo spíše opačně, zřejmě bych na zadním sedadle již podruhé spatřil svou snídani.
Oba aspekty se ovšem protínají. Volume u rádia, abych něco slyšel, jsem více doprava jaksi už dát nemohl, protože bych dceru probudil. Spolu s hlukem auta přejíždějícího hrboly, sváry a nerovnosti, by se to všechno opravdu vydržet nedalo.
