Česká republika si nemůže dovolit prezidenty pro okrasu

Největší rozdíl mezi prezidentskými volbami v roce 2013 a letos spočívá v nominaci kandidátů zákonodárci, tedy 10 senátory či 20 poslanci, a těch, kteří museli získat nejméně 50 tisíc ověřených podpisů občanů/voličů. Původně se zřejmě a přirozeně předpokládalo, že poslanci či senátoři budou navrhovat kandidáta za parlamentní strany, neparlamentní pak prostřednictvím daného počtu občanů, kteří vyváží zvolení poslance či senátora. Se zneužitím nominace prezidentského kandidáta zákonodárci jako letos se nepočítalo, neboť se to ve slušné společnosti nedělá.

Podle paragrafu 21, odstavce 2 zákona o volbě prezidenta České republiky, č. 275/2012 Sbírky zákonů, by senátoři, poslanci i občané měli navrhovat pouze jednoho prezidentského kandidáta. V prezidentských volbách v roce 2013 poslanci a senátoři parlamentních stran, které nominovaly své kandidáty, nepodpořili vlastními podpisy nominaci dalších kandidátů. V letošních prezidentských volbách tomu tak však nebylo, přičemž na tento negativní posun by se mělo zareagovat změnou ústavy, zákonů i předpisů pro volbu prezidenta České republiky.

Dlouholetá osobnostní vyprázdněnost

V prezidentských volbách v roce 2013 většina parlamentních stran, například ODS, ČSSD a TOP 09, soupeřila prostřednictvím vlastních kandidátů, navržených jejich poslanci či senátory. Kandidátka KDU-ČSL Zuzana Roithová sice mohla postupovat stejně, ale raději se poctivě zeptala voličů přímo a podpořilo ji 80 tisíc občanů. Všichni nestraničtí kandidáti pak byli navrženi prostřednictvím instituce „navrhujícího občana“. Jakkoliv bylo tehdy první i druhé kolo dramatické, bylo naprosto regulérní a odpovídalo zákonu č. 275/2012 Sb.

Totéž však nelze říct o poslaneckých a senátorských návrzích kandidátů v letošních prezidentských volbách – nominace porušovaly duch zákona i záměr zákonodárce a dobré mravy. Především však v letošních prezidentských volbách politické strany zcela rezignovaly na návrhy vlastních kandidátů senátory nebo poslanci, což velmi vypovídá o české politice. Současné české parlamentní strany se totiž zdržely jejich nominace nikoli kvůli vlastní strategii a mazanému úmyslu, ale v důsledku své dlouholeté osobnostní vyprázdněnosti a vyprahlosti.

Po odchodu lídra zakladatele v případě ODS či oživovatele, pokud jde o ČSSD, se už neobjevily osobnosti, jež by splňovaly předpoklady politické vzdělanosti, zkušenosti a především odvahy vstoupit do soutěže o nejvyšší prezidentský post. Tato skutečnost je alarmující pro celou českou veřejnost a současně je českým starozákonním varováním před pohromou: Mene, mene, tekel, ufarsín (Sčetl jsem, sčetl, zvážil a rozděluji).

Naše politické strany nemají osobnosti, jež by byly schopné, ochotné a způsobilé vést národ a jednat zodpovědně v nebezpečném světě, o čemž nedávno v rozhovoru pro sever Novinky.cz prezidentský kandidát v roce 2013 a v současnosti poslanec za TOP 09 Karel Schwarzenberg trefně prohlásil: „Vidíme u těch klasických politických stran v poslední době velký pád z pozic, jaké měla sociální demokracie, ODS i my ještě před několika lety. Vést prezidentskou kampaň je dosti nákladná záležitost a politické strany se obávaly, že by ještě více ztratily, kdyby jejich kandidát propadl.“

Morálka a smysl pro spravedlnost

Protože straničtí odvážlivci letos chyběli, volby se staly arénou kandidátů s přiznanou i nepřiznanou podporou. Poctivou cestou „navrhujícího občana“ podle ústavního zákona a jeho paragrafu 21, odstavce 1 se s 50 tisíci ověřenými podpisy přihlásili do boje o Hrad pouze tři kandidáti – Jiří Drahoš, Michal Horáček a Miloš Zeman.

Skoro by se dalo říct, že ostatní kandidáti kvůli nedostatečné polopatičnosti našeho právního řádu zneužili či obešli paragraf 21, odstavec 2 tohoto zákona, a to navzdory jeho explicitní dikci, a nechali se z různých důvodů nominovat deseti senátory či dvaceti poslanci, z nichž někteří nominovali několik kandidátů. Pět poslanců přitom podpořilo dokonce tři kandidáty. U nominací, které předložili senátoři, soud zjistil, že jeden senátor podpořil dva kandidáty zároveň – Marka Hilšeraa Mirka Topolánka.

Jména poslanců a senátorů, kteří tento ústavní zákon a jeho náležitý výklad obešli, by měla být zveřejněna a měli by být pokáráni, a to především kvůli voličům. Možná že by pak některé z těchto zákonodárců znovu nezvolili. Uvedený ústavní zákon samozřejmě polopaticky nezakazuje poslancům či senátorům nominovat svým podpisem více než jednoho kandidáta do prezidentských voleb.

Jde však o elementární cit pro společenský řád, který je na západ od nás běžný, i o dodržování občanskoprávních smluv mezi občanem/voličem a jeho poslancem či senátorem, tedy o morálku a smysl pro spravedlnost. V našem středoevropském prostoru se toto chování nazývá kinderstube. Podle přísloví z první republiky „se frak naučí nosit až třetí generace“, což se v neposlední řadě týká dobrých mravů, které se dostaly i do nového občanského zákoníku.

Oprávněná obava

Zákonodárci, kteří svým podpisem nominovali dva nebo tři kandidáty na prezidenta, by tedy, řečeno s jistou nadsázkou, mohli být nařčeni z porušení smlouvy s voliči. Nominace prezidentského kandidáta není formálně stejná jako orazítkování dokumentu, díky němuž může řemeslník provádět například elektrotechnické práce, aby se člověk nebál sáhnout na vypínač, ale pro kontrolu prezidentských voleb platí podobný mechanismus.

Elektrotechnické předpisy mají kontrolovat příslušné orgány státní správy, volební zákony a podzákonné normy a metodické pokyny k prezidentským volbám zejména ministerstvo vnitra, aby se člověk nebál důvěřovat „svým“ poslancům či senátorům. Miloš Zeman ani Jiří Drahoš se naštěstí dobrým mravům, o nichž píši, nezpronevěřili, a proto není třeba zpochybňovat platnost prezidentských voleb. Nabízí se však, zda by se nemělo začít pracovat na změně dikce zákona, jenž natolik významně ovlivňuje vyváženost ústavního pořádku, a to až do polopatistických detailů.

Dalším velkým problémem českých prezidentských voleb se jeví nedostatečná zkušenost a odborná i osobnostní připravenost kandidáta. Svého času se český prezident Václav Havel obával, aby se za prezidentské kandidáty nevyhlašovali jen důstojní a ctnostní například „profesoři egyptologie“ díky své úctyhodné a vysoce odborné činnosti, aniž by měli praktické zkušenosti s politikou. Obával se zcela oprávněně.

Shodou okolností právě v egyptologii, v níž patří Česko ke světové špičce, máme minimálně dva potenciální kandidáty, kteří se při studiu i v praxi museli aktivně a tvůrčím způsobem zabývat otázkami a teoriemi státu a práva, řízením společnosti i geopolitikou.

Profesoři Miroslav Vernera Miroslav Bárta, jenž napsal knihy o vývoji a pádu společností v dějinách, tedy bývalý a současný ředitel Českého egyptologického ústavu, by mohli prezidentské kandidáty tyto teoretické problémy vyučovat. Slabší však jsou v politické praxi, protože s ní nemají žádné zkušenosti. To měl Václav Havel na mysli. Hodnosti a publikační činnost nestačí.

Poslední linie obrany

Podivné hrátky se pak v letošních prezidentských volbách odehrávaly okolo sdružení „Antizeman“ minimálně čtyř kandidátů – Jiřího Drahoše, Pavla Fischera, Michala Horáčka a Marka Hilšera –, kteří spolupracovali a koordinovali svou činnost. Jasným vítězem prvního kola byl podle průzkumů veřejného mínění i sázkařských společností Miloš Zeman, a tudíž ostatní kandidáti mimo tandem Zemana Drahoš by museli zaujmout strategii „Drahoš ne“, protože jim bránil v postupu do druhého kola.

Zdá se však, že zmíněná skupina čtyř kandidátů (v prvním kole druhý až pátý) fungovala jako sdružení-kartel, téměř národní souručenství. Pokud se chtěli kandidáti Fischer, Horáček a Hilšer dostat na postupová první dvě místa, museli by zaujmout nejen strategii „Antizeman“, ale v tlačenici o druhé místo i „Drahoš ne“, což však neučinili.

Český prezident musí znát historii, politiku a realpolitiku a mít nastudované myslitele od Konfucia, Platóna, Sókrata, Aristotela, Cicera, Cézara přes Nicolu Machiavelliho a Carla von Clausewitze až po Winstona Churchilla a Henryho Kissingera, ale pouze akademický prezident by byl jen „pro dobré počasí“.

Střední Evropa leží v mírném podnebném pásu, nezná hurikány, tajfuny ani zemětřesení, ale kromě povodní bývá cílem nepřátelského a mocenského zájmu – ve 20. století zejména sousedů a spojenců. Proto si Česká republika nemůže dovolit prezidenty na okrasu ani pro „dobré počasí“, přestože jejich pravomoci jsou omezené v důsledku státního uspořádání parlamentní demokracie. Prezident musí být poslední linií obrany, disciplíny a řešení situací, které jsou pro stát a národ fatální.

Vrchní velitel ozbrojených sil

Letos si připomínáme sto let existence vlastního československého/českého státu. Stále potřebujeme prezidenta, který je skutečným vrchním velitelem ozbrojených sil, skutečnou hlavou státu. Takový byl prezident osvoboditel a zakladatel Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho politické vzdělání a činnost, vybudování státu za první světové války a nové republikánské armády a schopnosti jednat se světovými státníky nikdo u nás v mírové době nepřekonal. Přitom Masarykova druhá až čtvrtá volba parlamentem nebyla bez problémů a tlaků realpolitiky.

Masaryk prosadil Edvarda Beneše svým nástupcem proti vůli politických strana mocenských vnitřních bloků – nabízely místo něho i „mladého Masaryka“ (syna Jana). Do roka od zvolení prezidentem se však tento post ukázal být nad Benešovy síly. Vdůsledku mezinárodně politického tlaku akceptoval mnichovskou dohodu a několik dnů poté na prezidentský post rezignoval a odjel učit do USA.

Benešův nástupce Emil Hácha, čestný a úctyhodný soudce a teoretik práva, byl po necelém půlroce na postu prezidenta v Berlíně konfrontován s mocí agresivního souseda – Německé říše. Zkolaboval a politickému vydírání podlehl. Prý se měl spíše v izolaci a nejistotě zastřelit. Následně se stal protektorátním prezidentem a později obětí druhé světové války.

Benešova osobní nevole

Beneš se stal ve Velké Británii v průběhu druhé světové války znovu prezidentem (vedle Háchy v protektorátu a Jozefa Tisa – prezidenta Slovenského státu a spojence nacistického Německa). Do znovuobnovené Československé republiky se Beneš vracel v roce 1945 přes Moskvu, přičemž v Košicích nevyhlásil svůj londýnský vládní program, ale program šéfa komunistů Klementa Gottwalda, což byl začátek cesty ke komunistickému puči v únoru 1948. Ten prezident Beneš nezvládl stejně jako v roce 1938 zradu Spojenců.

Prezident Beneš, spoluzakladatel československého státu, konec demokracie připravil již v roce 1945 souhlasem se vznikem Národní fronty, jejíž součástí byly jen předválečné levicové a středové strany, a zákazem obnovy stran pravicových. V případě agrární strany šlo o jeho osobní až paranoidní nevoli. A po komunistickém puči stejně jako v roce 1938 rychle podlehl apatii.

O naší tehdejší situaci a selhání politiků a prezidenta Beneše napsal britský historik Ian Kershaw ve své knize Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949: „Stalin se snažil přimět zemi, aby odmítla americkou hospodářskou pomoc, a musela tím pádem vstoupit do právě vznikajícího východoevropského sovětského bloku. Komunisté vyhlásili neochotně na květen 1948 nové volby. Když se pak několik nekomunistických ministrů v únoru 1948 pošetile vzdalo místa v koaliční vládě, mělo to za následek regulérní politickou krizi.“

Kershaw nazval chování československých ministrů „pošetilým“, což je anglosaské zdvořilé pojmenování českého „blbé“. Podobně hodnotí tehdejšího československého prezidenta v tajné zprávě ministru zahraničí USA Georgi Marshallovi americký velvyslanec v Praze Lawrence Steinhardt. Tak nás bohužel vidí svět – neznámá země bůhvíkde ve středu Evropy, pro kterou nestojí za to riskovat, válčit nebo se mimořádně angažovat.

V roce 1968 byli lídři státu a národa jen „pro dobré počasí“ a stejně neschopní jako prezident Beneš v letech 1945 až 1948. Prezident Ludvík Svoboda sice zvládl přivézt své soudruhy z Moskvy živé, ale s podepsanou smlouvou-dohodou-protokolem o dočasném pobytu okupačních vojsk. Říkalo se, ale nebylo možné to potvrdit, že pohrozil Sovětům, že se zastřelí.

Rok 1989 a poté

Zvrat režimu v roce 1989 byl zvládnut zejména díky předchozímu mezinárodnímu rozhodnutí, konsenzu mocností a souhlasu některých československých lídrů. Prezidentem se stal jediný vhodný a politickými válkami protřelý disident, dramatik Václav Havel. Cesta k návratu demokracie a svobodné ekonomiky byla otevřena. Od voleb v červnu 1992 do Nového roku se však pod tlakem Slovenska odehrávalo dělení Československa. Prezident Havel se však jeho technické stránky neúčastnil. Rezignace a útěk od odpovědnosti jsou v Česku standardem.

Česko ve střední Evropě a v Evropské unii potřebuje za prezidenta silnou osobnost. Václav Klaus byl vhodný a kvalifikovaný díky své profesi ekonoma a vědce i jako pragmatický premiér či předseda Poslanecké sněmovny. Z politika se však nestal státníkem kvůli podpisu Lisabonské smlouvy 3. listopadu 2009 zejména v důsledku tlaku tehdejšího premiéra Mirka Topolánka (také letošního kandidáta na prezidenta s problematickými nominačními podpisy poslanců či senátorů). Václav Klaus byl sice poslední v EU, kdo Lisabonskou smlouvu po krátkém vzdorování podepsal, ale jménem svého státu a národa.

Jeho rezignace v roce 2009 by mu na rozdíl od prezidentů Háchy a Beneše nezpůsobila žádné osobní ani majetkové újmy, nýbrž historické státnické uznání. Chtělo to od něho jen trochu odvahy. Naše ústava zná řešení takové situace – převzetí odpovědnosti a funkcí prezidenta dvěma ústavními představiteli po dobu nezbytně nutnou. Získal by se tím čas.

Teorie „o vlivu máchnutí motýlích křídel v Amazonii“ na dění ve světě je známá. Návrh evropské ústavy podepsaný v roce 2004, jenž předcházel Lisabonské smlouvě, odmítla referenda ve Francii a v Nizozemsku, a tím spadl pod stůl. Jeho věcná kopie – Lisabonská smlouva – musela počkat pět let. „Máchnutí motýlího křídla“ v Praze chybělo k rozumnějšímu směřování EU i k tomu, abychom mohli Václava Klause považovat za významného státníka, který se zasloužil o Českou republiku.

Obrana suverenity země

Volba prezidenta je nesmírně důležitá, přestože v parlamentní demokracii vládne výkonnou mocí premiér a jeho ve sboru hlasující vláda. Role prezidenta je podstatná nikoli kvůli moci, slávě či uspokojení ega hlavy státu, ale kvůli těžkým chvílím, které mohou nastat a v minulosti nastávaly, při obraně suverenity země a její teritoriální integrity a samostatném rozhodování o vlastním osudu.

Tato vůdčí role je starší než parlamentní demokracie. Vznikla již ve starověku, a to nejen na Blízkém východě, ale i v sousedním Egyptě, Indii a Číně. Hlava státu byla důležitá i později v antické demokracii Řecka a Říma. Od počátku dějin vodila vojska do války a často v první linii. Například posledním britským králemvčele vojska byl Richard III., který padl v roce 1485 v bitvě u Bosworthu, přičemž o těžkém a hrdinském boji svědčí jeho ostatky objevené pod parkovištěm v Leicestru v září 2012.

Poslední hlava českého státu, která padla v boji, byl Ludvík Jagellonský v roce 1526 v bitvě u Moháče proti islámským Turkům. Poslední český král, který velel na bitevním poli jako hlava státu, byl v roce 1859 v bitvě u Solferina císař František Josef I. Odvážný exilový vůdce a pozdější československý prezident Tomáš G. Masaryk velel legiím. Po něm už nikdo – ani Edvard Beneš v roce 1938 a 1948, ani Ludvík Svoboda v roce 1968.

ČNB stejně jako Ústavní soud

Český prezident nemá mnoho pravomocí. Nejvýznamnější jsou při navrhování soudců Ústavního soudu ke schválení Senátem a přímé a nikým neomezené jmenování členů rady, viceguvernérů a guvernéra České národní banky. Tato instituce, jež byla založena zákonem o ČNB, je neprůhledná a není nikomu odpovědná. Je de facto protihráčem vlády, což dnes nikdo a nic neomezuje a ani ničím nevyvažuje.

Vedení ČNB je jmenováno prezidentem bez jakékoliv zpětné vazby při navrhování i fungování, což však je velkým problémem naší parlamentní demokracie. Tato situace vznikla při rozdělení Československa v důsledku soupeření končícího federálního a později znovu začínajícího českého prezidenta Václava Havla s nastupujícím premiérem Václavem Klausem a předsedou tehdy Státní banky československé, po rozdělení České národní banky Josefem Tošovským.

Tento boj o dělbu moci v ekonomice se odehrál před 25 lety a postavení ČNB by mělo být změněno, a to včetně ústavy. Jmenování nových členů, viceguvernérů a guvernéra ČNB by se mělo podobat dnešnímu navrhování soudců Ústavního soudu prezidentem.

Senát, který je pojistkou fungování státu, a to nejen zákonodárného, dokáže posoudit schopnosti bankéře ČNB stejně dobře jako ústavního soudce. Proto by jmenování vedení ČNB prezidentem mělo být změněno, upřesněno a alespoň podřízeno stejnému procesu jako při jmenování ústavních soudců.