České subkultury v západním kontextu

Titul knihy Mikrofon je naše bomba, sborník osmi textů od sedmi autorů, který uspořádali vysokoškolští pedagogové Jan Charvát a Bob Kuřík, s podtitulem Politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku, je převzatý z nápisu na plakátu v rožnovském punkovém klubu Vrah. Všichni autoři se pak snaží odpovědět na otázku, zda subkultury punkerů, skinheadů a hiphoperů představují politický protest, nebo jen zábavu.

V úvodním textu se politologové Bob Kuřík, Ondřej Slačálek a Jan Charvát věnují politizaci subkultur, přičemž vycházejí z prací birminghamského Centra pro současná kulturní studia, jejichž základ tvoří kritika masové kultury a sociologie města. V českém prostředí je však třeba se ptát: Je politická činnost subkultur pokračováním disentu a undergroundu? Je třeba subkulturu opustit na cestě k radikální politice, nebo ji rozvíjet v rámci subkultur?

Birminghamské centrum zajímá protest mládeže proti společenským poměrům. U skinheadů šlo o autonomii a zároveň o identifikaci s rodiči, u punkerů o odcizení a diskontinuitu, přičemž v důsledku morální paniky se společnost, povzbuzovaná médii, sjednocuje proti subkultuře. Kuřík, Slačálek a Charvát se domnívají, že koncept morální paniky může některé situace vyjasnit – například, jak je extremismus používán proti subkulturám. Podle nich nová sociální hnutí politizují každodenní život, ale neusilují o moc, jen vzdorují.

Otázkou také je, jaká pnutí uvnitř subkultur jsou politizovaná, a jaké nerovnosti vedou k reakci. Genderovou nerovnost pak analyzují na základě „maskulinní tendence v subkulturním kapitálu“, přičemž menšinová rasa, jako jsou Afroameričané v rapu, může být zdrojem subkulturního kapitálu. Kuřík, Slačálek a Charvát zdůrazňují, že se snaží problematizovat mnohovýznamové chápání politiky.

Skinhedi

Odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK Jan Charvát ve svém příspěvku o skinheadech uvádí, že je charakterizuje „permanentní souboj o jméno“. Skinheadi vznikli v Anglii v polovině šedesátých let, vrcholu dosáhli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých a v důsledku vlivu kapel jako Skrewdriver se začali hlásit k rasismu a neonacismu.

V polovině osmdesátých let vznikli v USA SHARP (Skinheads Against Racial Prejudice) a RASH (Red and Anarchist Skinheads) a od té doby se skinheadi dělí na rasistické, nerasistické a antirasistické, kteří ty rasistické nazývají boneheads. Charvát na základě analýzy textů 31 skinheadských skupin, 147 fanzinů, 24 rozhovorů a vlastního pozorování ukazuje, co skinhead nosí, dělá a čemu věří.

Nerasističtí skinheadi ctí reggae a ska, rasističtí „bílý rokenrol“. Charvát ukazuje vývoj skupiny Orlík, analyzuje texty skupin Braník, Vlajka, Hlas krve a proudy Vlastenecké ligy. Následně se věnuje antirasistům Opozice a fanzinů, jako je Bulldog, Last Strike, Muerti či Pilsner Oiquell. Obě uskupení jsou přesvědčena, že mají právo na pojmenování skinheadi.

Hardcore

Třetí stať kulturní antropoložky Petry Kumové se věnuje hardcoru, jenž se od alba Hardcore 91 kanadské kapely D. O. A. rozšířil po celém světě. Kapely, jež se k němu hlásí, jsou na rozdíl od punkových smíšené, jejich hudba tvrdší a vyznávají vegetariánství, veganství, aktivismus a rovnoprávnost mužů a žen.

Texty mají vyhraněná politická poselství, namísto poga se tančí mosh s důrazem na neohrožování žen. Hardcore je kreativní a v symbióze se skateboardingem. V Čechách vznikl v polovině osmdesátých let se skupinami Kritická situace, Michael’s Uncle, Insania, Našrot a později Balaclava a Testimony.

Od devadesátých let je výrazná trend Good Night White Pride a kromě straight edge se objevil sklon k náboženství Hare Krišna, boj za práva zvířat (Animal Liberation Front, ALF) a proti benzinovým stanicím Shell a restauracím McDonald’s. V devadesátých letech vzniklo mnoho fanzinů, kulturními centry se staly squaty a jsou pořádány Anarchistické bookfairy. Hc punk pak klade důraz na kolektivní jednání, skromnost, ekologičnost, cyklistiku a lokální výrobky.

Klub Vrah a squatting

Čtvrtý text Boba Kuříka se věnuje dnes již neexistujícímu klubu Vrah v Rožnově pod Radhoštěm, v němž dospíval, a který vznikl na začátku devadesátých let, navazoval na disent a underground a souvisel s kapelami Complicité Candide, Telefon, Kultra, Uštkni, Výbor veřejného blaha, Psi či Cathead. Kuříkův výzkum začal v roce 2007 a téma, „jakým způsobem se Vrah snaží oživit možnost punkového vzdoru“, řeší analýzou textů, 17 rozhovory a sledováním zinů, internetových debat a recenzí desek.

Rožnovská mládež četla esej Václava Havla Moc bezmocných, ale zároveň ho ironizovala v písni Mrtví Havlové. Usilovala o vzdor a ptala se stejně jako Havel, co dělá člověka člověkem. Lidé z klubu Vrah se chtěli dostat až na dno a díky zkušenosti s temnem se „dotknout pravdy tohoto světa“ − pravda a láska nemohou zvítězit nad lží a nenávistí, protože lež a nenávist jsou součástí člověka.

Pátý článek o squattingu − obsazení a používání pozemku nebo nemovitosti bez souhlasu majitele − napsal kulturní antropolog Arnošt Novák, který patřil mezi členy Ladronky a Kliniky. Od sedmdesátých let se praktikuje v západoevropských městech, u nás až po roce 1989 a navazuje na undergroundové baráky.

Cílem squattingu je lepší svět, k čemuž se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zformovalo mezinárodní squatterské hnutí. Češi hned po roce 1989 použili své kontakty z Berlína a založili squaty v Praze − Buďánka, Sochorka, Ladronka, Zlatá loď, Medáci, Milada, Šafránka a Truhla. Významná byla akce Týden nepřizpůsobivosti v září 2009, poté v letech 2010 až 2015 Cibulka a v letech 2014 až 2019 Klinika, jež se stala autonomním sociálním centrem.

Rave

V šestém textu Ondřej Slačálek, vyučující na Filozofické fakultě UK, ukazuje rave, v českém kontextu freetekno, jako apolitickou postsubkulturu bez identity, již vytváří parta uživatelů drog. Ta je spojená s konfliktem na Czechteku v roce 2005, což byla zřejmě největší evropská akce. Subkulturní kapitál tvoří délka pobytu, důvěryhodnost, věrnost a soundsystém.

Rave v Česku funguje od roku 1994, kdy se do něj přesunuly ze Západu soundsystémy, jako je Spiral Tribe, a skupina umělců Mutoid Waste Company a konal se první teknival v Hostomicích. Zúčastnilo se jej tři sta lidí, přičemž za dvanáct let se jejich počet zvýšil na 50 tisíc. Masovost však způsobila anonymitu a ztrátu důvěry. Média psala o hluku a drogách, a proto se místa konání teknivalů měnila.

V roce 2004 poprvé proti Czechteku zasáhla policie, proti čemuž vystoupil Ivan Martin Jirous. V roce 2005 si organizátoři pozemek pronajali legálně, policie však na něj účastníky nepouštěla a zásah 31. července vyvolal mediální a politické debaty. Václav Havel označil Czechtek za „obohacování občanské společnosti, které by v dnešní době sobectví a cynismu mělo být vítáno“. Podle organizátorů však šlo o právní, nikoli politický problém.

Ženy a Kmeny

V sedmé stati kulturní antropoložky Marta Kolářová a Anna Oravcová ukazují subkultury jako svobodné a rovnostářské, ale s většinou mužů. A k problému, jak by se v nich mohly prosadit ženy, přistupují zevnitř − čerpají z rozhovorů, pozorování, textů a zinů. Podle nich byla klubová kultura v devadesátých letech rovnostářská, ale subkulturní kapitál jako sbírání desek maskulinní, protože ženy jsou v první řadě ženami.

Ženy vstupují do subkultur kvůli svobodě, uznání a vymanění se z tradiční ženské role, přičemž sexismu mohou vzdorovat solidaritou a kritikou − musejí být aktivní. Ženy se prosadily ve vydávání zinů, v kapelách a v organizování festivalů. Ženské texty se pak objevují u skupin Čokovoko, Potmě a Fakne či v zinech Esbat, Bloody Mary a Houpačka.

V osmém, závěrečném článku Kuřík, Slačálek a Charvát kritizují knihu Kmeny, její televizní zpracování a výstavu, jimiž se subkultury dostaly do povědomí širší veřejnosti. Pro řadu lidí z nich však jsou kontroverzní, protože subkultury zneužívají k zisku.